Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.

V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.

Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.

Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž.

Stáhnout MP3

Dal bych první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Červenka: Děkuju za pozvání a jsem rád, že se bavíme o Rotavě. Je pravda, že naše obec vešla v jistou známost pod přízviskem Romava. Ale od časů, kdy hrozilo, že se proměníme v druhý Chanov, jsme už dlouho pryč. Před deseti lety jsme měli kriminalitu o sto procent vyšší než dnes, lidí v exekucích bylo třicet pět procent, teď je to dvaadvacet, což je pořád vysoké číslo, ale pokles to je. Naši sociální pracovníci jsou v rodinách i v terénu, máme asistenty prevence kriminality, tlak spojujeme s pomocí. Ta krize, kterou jsme prošli, skutečně souvisela s omezením provozu ve fabrice a s odchodem obyvatel jinam za prací. Sídliště má devět set šedesát bytů, mnoho z nich se stávalo předmětem obchodu s chudobou, jejich cena klesala, do nich ti podnikatelé hledali své nájemníky především mezi těmi, kteří měli nárok na dávky. Nebyli to ale jen podnikatelé, některé byty se dostaly do vlastnictví měst, jež je cíleně skupovala, aby tam mohla poslat své nepřizpůsobivé občany ze svých historických center. Tehdy jsme začali tím, že jsme potřebovali omezit migraci. To jsme mohli udělat jen tím, že vstoupíme na trh s byty. Vykoupili jsme přes sedmdesát bytů: tím se nám podařilo ustálit migraci, tedy i udržet počty problémových obyvatel na snesitelné míře. Nebylo to jednoduché: tlačili na nás občané, kteří chtěli na sídlišti klid, tlačili na nás majitelé bytů, že vstupujeme do jejich vlastnických práv, když se snažíme ovlivnit, koho chtějí do města přivádět, tlačili na nás sociální pracovníci, kteří zastupovali nájemníky vykoupených bytů, jimž hrozilo vystěhování, když nebudou spolupracovat. Nebylo to nic příjemného, museli jsme se s tím popasovat. Těch bytů jsme koupili sedmdesát a nastavili jsme pravidla, pro všechny stejná. Část těch rodin nebyla schopna či ochotna je dodržovat, tak ty byty musely opustit. Odešly do okolí, do okolních měst, kde to pochopitelně vyvolalo velkou nevoli. Nám se ale podařilo to zásadní: zlepšit situaci u nás ve městě. Jsme si přitom vědomi, že to nejsou systémová řešení, ale pro nás, pro naše město, byla funkční. Klesla kriminalita, klesl podíl lidí na dávkách, snížil se index sociálního vyloučení, vymizelo rasové napětí. Co stále trvá, je ohrožení ze strany obchodníků s chudobou, kteří se snaží ty byty skupovat, protože současný sociální systém je takový, že je motivuje obsazovat byty dalšími osobami ze sociálního vyloučení. Naše snaha je jít proti tomu, přičemž naše páky jsou dosti omezené. A ty, které používáme, jsou často označovány jako společensky nepřijatelné.

Tím „nepřijatelným“ myslíte co?

Červenka: Vystěhování lidí na ulici bez náhradního bydlení.

A to jste použili?

Červenka: Ano.

Kam pak ti lidé jdou?

Červenka: Musí sehnat bydlení někde jinde. Většinou si ho brzo najdou. Buď u jiného vlastníka bytu v Rotavě, nebo v nějakém jiném městě. Velkým problémem je, že sociální pracovníci seženou takovým lidem někde bydlení, ale tím jejich práce končí. K nám třeba přivedl sociální pracovník problémovou rodinu z Ostrova nad Ohří, tím to pro něj skončilo a je to na nás, protože eskalace problémů na místě, kam přijdou, nastane okamžitě.

Milota: A vy, pane starosto, ty lidi vystěhováváte na základě nějakých exekučních titulů, které vám dá soud?

Červenka: Ano, přesně tak.

Milota: Takže tam je nějaký prostor se na tu situaci nějak připravit… Těžko říct, zda se to vždycky podaří, najít nějakou podporu. Chci tím říct, že to neděláte jenom vy. To je běžná praxe mnoha měst: když někdo nedodržuje nájemní smlouvu, tak se většinou neprodlužuje, město se obrátí na soud, aby se mohla domácnost vyklidit. Jsou to často rodiny s dětmi, velice často pak ti lidé migrují do míst, jako dříve byla třeba Rotava, teď je to někam jinam. Ty migrační trasy jsou známé, často se migruje do severních Čech, kde je těch míst mnoho. Problém je v tom, že v těch místech nemají skoro žádnou podporu, jsou velice chudí, bez jakýchkoli vazeb, nenávidění okolím. To si tady třicet let vytváříme, přičemž to má ty nejhorší důsledky. Týká se to jednotlivců i rodin s dětmi, kde je to obzvlášť tíživé. Děti končí v ústavní péči, která, když pomineme jiná negativa, je nesmírně drahá a stojí stát mnohem více, než by stálo nějaké systémové řešení. Čili ano, to, co děláte v Rotavě, má pro vás smysl, nejste v tom ostatně výjimeční, ale otázka zůstává, co potom s těmi lidmi bude dál, čeká-li je někde lepší úděl, lepší příběh, který bude dávat smysl. Předpoklad k tomu je, že tam budou mít lidi, kteří je přijmou – protože jinak budou migrovat velice rychle někam jinam. To se teď děje třeba v Jablonci nad Nisou, kde je ubytovna Neptun, kam takové rodiny sestěhovali, ale jsou ve městě tak nenávidění, že tím životem v nenávisti se stávají nepřijatelnými, což třeba vůbec být nemusí.

Ono to má asi dvě strany. Tou jednou je zájem občanů, lidí, kteří někde žijí, mají nějakou představu o podobě toho života. Tu se municipalita snaží udržet, přičemž musí respektovat realitu, tedy že lidé jsou různí a že existují zákony, které by měly zabraňovat svévolnému zacházení. My, nedá se nic dělat, zatím mluvíme o lidech romského původu. Ovšem zásadní je, že to by přece nemělo radnici zajímat, že ona by se měla řídit jen tím, jak se ti lidé chovají, a ne barvou pleti.

Červenka: Ano, souhlasím, to je naprosto zásadní. On už to ostatně přestává být rasový problém: rozhodně už nejsou mezi sociálně vyloučenými jen Romové a na druhé straně je mnoho Romů bezproblémových. My musíme chránit zájmy obou stran, to je velmi složité. Musíme hledat hranici mezi sociální pomocí a sociální přijatelností. My se snažíme udržet rodiny na místě, ovšem za předpokladu, že neohrožují soužití s jinými rodinami. A to je ten balanc. Ty problematické rodiny neemigrují proto, že jsou Romové, ale proto, že je s nimi těžké soužití. Pokud nějaký obchodník s chudobou koupí nějaký byt v panelovém domě, nastěhuje tam problémovou rodinu, velmi rychle dojde k tomu, že za chvíli už kupuje druhý byt, protože z toho okolí velmi rychle prchají dosavadní rodiny, které ti příchozí vypudili. Tím v paneláku vzniká problémový vchod, problémová lokalita, jež má tendenci se dále šířit. Tomu se snažíme zamezit, přičemž to fakt není jednoduché. Lidé, kteří jsou oběti tohoto procesu, tedy ti, kteří vidí, v co se proměňuje jejich bezprostřední okolí, velmi rychle ztrácejí důvěru v instituce, což pak velmi zhoršuje poměry ve městě, ale i v celé společnosti. Lidé jsou naštvaní a nedůvěřiví a nelze se jim divit. Dochází ke zhoršení kvality jejich života a ke snížení hodnoty jejich majetku. Oni celý život investují do svého majetku, věří, že na stáří se jim to vrátí, a pak vidí, jak jejich majetek ztrácí cenu. To je začarovaný kruh, který akceleruje, a jakmile nějaké místo dostane tu nálepku sociálně vyloučené lokality, tak automaticky padá dolů a všechno se jen a jen zhoršuje.

Veleman: Já se jako sociální pracovník hlásím ke kritické sociální práci, což se moc nepraktikuje, hlavně proto, že takový sociální pracovník je ve vztahu k municipalitám nepříjemný, protože je aktivní. Chce od nich něco, chce nástroje k sociální práci, protože bez nástrojů se nedá s ničím hnout. Od toho máme sociální politiku, která ovšem u nás vůbec nefunguje. Tady se privatizoval skoro celý bytový fond, tím pádem se vytvořila vrstva takzvaných vlastníků, kteří se bojí o svůj, často jediný majetek…

Pochopitelně že se o něj bojí…

Veleman: Ano, pochopitelně, ale ten stát zapomněl, že nutně zůstane mnoho lidí, kteří se k soukromému vlastnění bytů nikdy nedostanou. Kdysi se věřilo, že si vezmou hypotéku, teď na hypotéku nedosáhne pomalu ani střední třída. Takže základní věc je, aby starostové chtěli od státu, aby věděl, že je tady určitá skupina lidí, která si prostě není schopna sama pomoct. A to nevyřeší žádná superdávka, která se teď má zavádět, to je směšné, to je nepatrný objem peněz ve srovnání s tím, kolik se jich protočí v obchodě s chudobou. Já pana starostu obdivuju, mám k tomu úctu, ale to nemají řešit obce, to je věc státu, který v tom selhává. Vy byste se měli spojit a postupovat jednotně, ne si ty chudáky přehazovat jak horký brambor. To není řešení.

To jistě, ale co by tedy bylo tím řešením?

Veleman: Aby stát zajistil dostatečné množství nájemních bytů pro každého. Víte, ti lidé, kteří vám ty chudáky posílají, to jsou hotoví mafiáni! To jsou celé organizace, které na tom vydělávají, a vy to pak řešíte tím, že si je přesouváte z jednoho hrozného místa na ještě horší.

Červenka: My ale nepotřebujeme další nástroje sociální politiky. My potřebujeme nástroje na vymáhání práva. U nás na sídlišti není problém, že by bylo bydlení nedostupné. Nájmy nejsou nijak vysoké. Ty může platit myslím každý. Samozřejmě, kdo je platit chce. Pak jsou ale lidé, kteří je prostě neplatí. A ti přestupují pravidla. Ale víte: nikdo v téhle zemi neskončí trvale na ulici, nikdo netrpí hladem. Ani já jako starosta nenechám trpět děti hladem. Ale víte, kdo je viníkem, že děti trpí a že jsou zanedbané? Jejich rodiče, ti se rozhodli, že takhle budou žít.

Veleman: To je přece individuální. Často to jsou složité případy.

Červenka: Jistě, ale já bohužel vidím, že někteří lidé pomoci zneužívají. Já přitom chci jediné: aby plnili úplně stejné povinnosti, jaké plní všichni ostatní. Nikdo nevezme nikomu bezdůvodně byt, dokonce ani když dlouhou dobu neplatí. A opravdu platit může každý: průměrné nájemné je u nás dvanáct tisíc za byt. To uznejte, že se dá zvládnout.

Veleman: Jaký je průměrný plat?

Červenka: V Karlovarském kraji něco pod čtyřicet tisíc. Ale placení nájemného není o výši platu, to je o nastavení priorit. On ale ani tak není problém toho placení, větší problém je, že oni nejsou schopni společného soužití. To je hlavní problém.

To znamená co, že nejsou schopni společného soužití?

Milota: Ruší sousedy, je tam nepořádek a takové věci… Souhlasím s tím, že je to problém. Ale to s sebou nese extrémní chudoba. Ta situace, že bohatá města, jako je Praha, posílají své chudé do oblastí, jako jsou severní Čechy, je neúnosná a musí skončit. Ta extrémní chudoba je hrozná i v tom, že vede k tomu, že vznikají velmi špatné nápady, jak ji řešit. Nejčastěji odsunem a represí. Oni zase ti chudí mají své strategie, jak svou situaci řešit, což není často hezké pro sousedy, ale ti lidé si často nesou složitá traumata ze svých životů, jsou často nemocní, závislí na návykových látkách… To z nich nedělá horší lidi. Ale uznávám, že to není jednoduché. Tím spíš za to nemohou nést odpovědnost taková malá města, jako je Rotava. Ta se musí rozdělit. Chápu rovněž, že v nejbohatších městech nebudou žít chudí lidé – i když by to bylo hezké, ale k tomu se asi teď nepropracujeme. Ale zodpovědnost musí být určitě plošná a nemůžou to odnášet jen někteří na periferii. Já chápu, že když někdo neplatí nebo dělá nepořádek, tak se s tím musí něco udělat, už jen proto, že jste demokraticky zvolení a že by vás příštích volbách nezvolili…

Veleman: Jenomže vy když vystěhujete nějakou matku s dětmi na ulici, tak ty náklady jsou pak mnohem vyšší, než když za ně stát zaplatí nájemné. Děti skončí třeba v Klokánku a tam měsíční pobyt přijde na čtyřicet tisíc. Tak co je výhodnější? Když ty lidi necháte zdecimovat, tak se to prodraží všem – a mnohem víc.

Já se domnívám, že nikdo nemá v úmyslu ty lidi zdecimovat… Ale dejme slovo panu Burdovi, který, pokud vím, provozuje sociální bydlení v Ústí nad Labem a mohl by být nazván obchodníkem s chudobou, přičemž vím, že by to nebylo fér.

Burda: Děkuju. Já jsem z toho, co tu slyším, trochu perplex. Neplatiči neplatí ne proto, že nemají peníze, ale proto, že majetek pro ně není hodnota a neradi platí za něco, za co podle jejich názoru a zkušenosti nemusí.

Veleman a Milota: To je nesmysl!

Burda: Tak já to jako majitel objektu vidím z té druhé strany. Peníze, které posílá stát na nájemné, se k nám z velké části dostanou jen proto, že ten stát vytvořil nějaké nástroje, že k nám ty peníze doputují. My máme propad očekávaného nájemného kolem třiceti procent: třicet procent nájemného prostě nedostaneme. Pokud by se ty nástroje odstranily, tak by ten propad byl dramaticky větší. Ale to není hlavní, co jsem chtěl říct. Já žasnu nad tím, že vy pořád říkáte: My bychom se měli o tu skupinu postarat, my bychom ji měli začlenit, my bychom za ni měli být zodpovědní. Ta potíž je v tom, že tenhle přístup způsobuje, že neiniciuje tu problémovou skupinu, aby nacházela řešení ve svém vlastním životě. To je klíč k tomu řešení: oni musí nalézt to řešení! A bohužel je to tak, že řada z nich na to úplně kašle a není schopna dodržet základní, základní… podmínky.

Milota: Vy ovšem zaměňujete jedince za skupinu. Bývá to tak, že stačí, aby jeden člověk porušoval pravidla, a už je z toho celá skupina. Ale tak to není!

Burda: Ono se to chová jako mraveniště…

Veleman: Jaké mraveniště?! Tak byste o lidech mluvit neměl! Sám byste mohl tak skončit taky.

Burda: No dobře, jenže já jsem s nimi ve fyzickým kontaktu, tak vím, o co jde.

Veleman: Určitě na těch lidech neproděláváte.

Burda: A vy pracujete zadarmo? To je nesmyslná debata.

Veleman: To vy ji vedete nesmyslně, když těm lidem říkáte mravenci. Vy jste zase mravenec byznysu s chudobou.

Burda: Ale klidně. Ale co je to byznys s chudobou? Já vám můžu v Ústí ukázat na advokáty, doktory, slušné lidi, kteří vlastní a pronajímají byty, protože do nich investovali, a to jsou obchodníci s chudobou?

Obchodníci s chudobou jsou ti, kteří vědomě vstupují do kontraktu mezi státem a lidmi, kteří jsou závislí na státem vyplácených dávkách, jež putují přímo k nim, tedy k obchodníkům s chudobou, ne?

Milota: Obchodníci s chudobou využívají těch, kteří se nedostanou na běžný trh s bydlením. U nás nejčastěji z toho důvodu, že jsou to Romové.

Veleman: A můžu se vás zeptat? Vy jste v tom Ústí skoupil nějaký panelák…

Burda: Skoupil?! Já jsem něco „skoupil“? Co je to za slovo?

Veleman: Dobře, koupil… Víte, udělat si dneska byznysplán s chudobou, to je docela jednoduché. Když půjdu do banky a prodám svůj pražský byt, který má hodnotu řekněme šest milionů, a koupím si někde vybydlený panelák, tak mi na to ta banka půjčí hned. Tímhle ten stát přes dávky dotuje toho majitele, který se přitom o nic nemusí starat. On má vybydlený barák, udělá z toho třeba ubytovnu, jen tam ty chudáky sestěhuje a každý měsíc mu přijdou na účet peníze. Vy těm lidem vyčítáte, že jsou na dávkách, ale ty dávky jdou přitom přímo k vám!

Burda: Ano, protože my je ubytováváme. A ty lidi by obvykle někde jinde už neubytovali. Mně je to líto, že jsou takoví, ale bohužel. A my se snažíme, aby to mělo přesto nějakou úroveň, aby ti lidé měli někde možnost žít. Samozřejmě že jim nedáme na dveře zlaté kliky, jak byste si asi představovali…

To si asi nikdo nepředstavuje. Ale mohu se zeptat: Kdybychom ten dům viděli, jak by nás zapůsobil?

Burda: No, zapůsobil by na vás velmi chudě. Samozřejmě, protože ten dům se udržuje jen velmi obtížně. Já vám můžu ukázat barák, který prošel před pár lety kolaudací a během tří let byl totálně zdevastovaný a vybydlený. A to není proto, že tam žili nějací výjimečně strašní lidé, ale úplně typičtí lidé z tohohle segmentu. Oni to prostě dělají.

Milota: A proč to těm lidem teda pronajímáte?

Burda: No asi proto, že nic jiného neumíme… A protože z něčeho žít musíme.

Dalo by se prosím říci, že kdyby nebyli obchodníci s chudobou, že by to bylo pro tyto lidi ještě těžší? Že by nenašli bydlení už vůbec nikde?

Milota: Je pravda, že ubytovny spravované takzvanými obchodníky s chudobou poskytují přístřeší mnoha lidem, kteří by jinak živořili v ještě horších podmínkách. Mohlo by se pak stát, že by skončili na ulici. To by pak ovšem musel řešit stát.

Veleman: Na to bych se těšil! Protože konečně by se něco hnulo. Víte, já bych to, co děláte vy, uměl taky. Ale já na to nemám žaludek. Vy prostě řeknete, že ti lidi jsou špatní…

Burda: Ne, to já neříkám, že jsou špatní.

Veleman: Nebo že se o sebe nedokážou postarat…

Burda: Ano, nedokážou, tedy dokážou, ale po svém. A pokud vy si nepřiznáte, že ten problém je v jejich nedostatku odpovědnosti, a dál to budete romantizovat, tak se nic nepohne.

Veleman: Já nic neromantizuju! Já jenom říkám, že existuje odpovědnost individuální a pak systémová. A to je propojené, jedno není bez druhého. Přičemž rozhoduje ta systémová.

Burda: Ne, prvotní je ta individuální!

Veleman: Ne! Systémová. Systém selhává, ne jednotlivci!

Myslím, že si nemůžete rozumět. A myslím, že to není ani k rozřešení.

Červenka: Není to opravdu jednoduché. My jsme na sídlišti udělali za dotace sociální byty, zrekonstruovali jsme je, byly opravdu pěkné. Předali jsme je nájemníkům, po roce byly z jedenácti bytů snad jenom tři obyvatelné. Na osmi z těch bytů vznikly dluhy. Ti lidé dostali jedinečnou šanci, no a dopadlo to, jak to dopadlo. Stát nám v tom opravdu moc nepomáhá a ani s tím už nepočítáme. My máme nějaké prostředky, třeba zveřejníme, komu ty problémové byty patří, známe jejich majitele, když přijedou do Rotavy, stačí, aby trochu špatně zaparkovali, městská policie se jim věnuje… A pokud jde o ty lidi v sociálním vyloučení, tak si nejde dělat iluze, nějaká odpovědnost jim toho moc neříká, to si přiznejme. A oni nejsou hloupí. Oni velmi dobře vědí, jak si poradit. A náš sociální systém, ať si říkáte, co chcete, není asociální, je naopak velmi sociální. Ale málo motivuje ty lidi, jichž se to týká, k tomu, aby je ta většinová společnost přijala. Ale o to se musí pokusit oni sami, pak jim teprve můžeme pomoct. A tvrdím, že to není věc rasy…

Veleman: Ale rasismus existuje!

Burda: Já vám povím historku z dneška. Byl jsem dneska dopoledne v Ústí ve svém baráku, potkal jsem tam holku, nájemnici, je jí osmnáct, ptám se jí, proč není ve škole, a ona říká, že není, že ji vyrazili už z prváku, od té doby dva roky nic nedělá a nic nebude dělat dál, pak bude mít děti. Přitom stát by jí všechno zaplatil, musela by jen trochu chtít.

To mě zas tak nepobuřuje, inu, co je na tom?

Burda: No, dobře, ale nemůžou pak čekat, že se něco změní. Oni ale vlastně ani nic změnit nechtějí. Proč by to dělali? Tak se pak ale nedivte.

Červenka: Já jako starosta malého města, které musí ty věci řešit, to vidím tak, že jde o to, snažit se udržet nízkou koncentraci problémových lokalit. Čím jich je víc, tím je to logicky těžší. Takže municipality nemají jiné možnosti než se snažit zastavit migraci, což mohou dělat jen tím, že samy vstoupí do trhu s bydlením, aby tam nepřicházeli další problémoví nájemníci. My ten problém neřešíme, my ho ředíme. Když nastane silná koncentrace, nastane Chanov. To je prostá pravda, s níž musíme počítat. Kdo tvrdí, že to jde jinak, tak ať to zkusí. My jsme v Rotavě udělali všechno, aby nenastal.