Fotografie je zvláštní umění, po většinu času banální, někdy naopak nesmírně působivé. Do té druhé kategorie se řadí i jedna fotka, která před pár dny oběhla sociální sítě.

Je na ní zachycena indická švadlena při práci a ta paní švadlena má na hlavě čelenku s kamerou, jež zabírá její ruce a pracovní stůl. Ta kamera tam přitom není proto, že by nadřízení chtěli doopravdy sledovat každý steh. Její účel je jiný. Vytváří videozáznam pro robota, který se z něj má učit, jak se šije, a jednoho dne ji nahradí.

K úplnému nahrazení stroji skoro určitě nedojde, ale nějaká ta redukce visí celkem zřetelně ve vzduchu. Dost možná se jí tentokrát nevyhne ani Česká televize, a to už je co říci, protože ta se všem dřívějším technologickým pokrokům a vlnám propouštění smála asi stejně, jako se egyptské pyramidy smějí toku času.

Byla to krátká chvilka zadostiučinění pro bývalé trojkaře a čtyřkaře, protože manuální práce se ukázala být o něco odolnější; stroje mají obecně větší problém s jemnou prací rukama než s abstraktním uvažováním. Ale ta chvilka už pomíjí, protože nové typy robotů si jdou i pro tu jejich práci a také pro práce, které až do té doby žily na pomezí manuální zručnosti a vysoké kvalifikace: chirurgie, montáže složitých technických zařízení ap.

Nemám tušení, co leží na druhé straně tohoto vývoje. Něco přežije, hlavně základní lidské vlastnosti – láska, krutost, touha po moci, touha po slávě, skromnost a další. Ale podoba společnosti roku 2050 nám možná bude stejně vzdálená jako starý Babylon se svými armádami otroků a chrámovými prostitutkami. Změní-li se v nějaké civilizaci struktura práce, změní se i skoro všechno ostatní.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.