Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie z 2. září, na níž bylo bezvládné tělo utonulého dvouletého Alana Kurdího, vyplavené na pláži u tureckého Bodrumu. Rodina tohoto syrského chlapce kurdského původu se pokoušela dostat na řecký ostrov Kos a při ztroskotání člunu zahynuli kromě něho i jeho matka a starší bratr. Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent, francouzský prezident ještě ten den telefonoval svému tureckému protějšku a prohlásil, že fotografie musí všem připomenout sdílenou odpovědnost za osud trpících. Britský premiér podotkl, že ho smrt dítěte hluboce zasáhla, a zavázal se, že země přijme desetitisíce běženců.

Dva dny poté veřejně vystoupili německá kancléřka Angela Merkelová a její rakouský protějšek Werner Faymann, aby oznámili, že jejich země otevřou hranice velkému množství migrantů, kteří směřovali na západ a uvázli v Maďarsku. Do Německa pak do konce roku dorazilo víc než půl milionu lidí; celkově za ten rok to bylo dvakrát tolik. Podporovatelé neomezeného přijímání uprchlíků velebili rozhodnutí jako vznešený, empatický krok, přičemž morální zápal okolo věci fakticky znemožňoval odpůrcům mluvit seriózně o rizicích spojených s tak obrovským přívalem lidí. Kdo se o to pokusil, riskoval, že bude zatracen coby krutý nelida bez kouska citu v těle, jenž by malého Alana pomalu nechal utopit sám. V pozdější analýze Centra pro strategickou komunikaci při NATO stálo, že obraz malého chlapce patřil k nejvíc „ohromujícím a znepokojivým“ výjevům roku, který výrazně přispěl k „transformativní roli“, již sehrály city a empatie ve vládní komunikaci a rozhodování, zejména v Německu. Ale nejen tam – i ve vzdálené Kanadě případ tematizoval šéf liberálů Justin Trudeau a konzervativní oponenty před federálními volbami obvinil z nedostatku soucitu; o dva měsíce později suverénně vyhrál.

Mezi západními kulturními elitami byla empatie v uplynulé dekádě povýšena na královnu ctností. Barack Obama se nechal slyšet, že Spojené státy by měl tížit národní „deficit empatie“ mnohem víc než schodek v rozpočtu. Podobný sentiment podporovaly i věhlasné akademické autority. Když se například Simona Barona-Cohena, významného profesora klinické psychologie z Univerzity v Cambridgi, ptali, co je příčinou zla ve světě, odpověděl rezolutně: Eroze empatie. Svého času se zdálo, že lidstvo přišlo na zásadní kvalitu s téměř magickými účinky, na jejímž základě teď může stavět a směřovat k lepším zítřkům. Knihy o blahodárném vlivu vžívání se do utrpení druhých a o tom, jak tuto dovednost kultivovat, se vydávaly jako na běžícím pásu, stejně tak se začaly rojit i kurzy a semináře. Empatie a porozumění, empatická komunikace, empatický leadership, empatické rodičovství atd. atp., empatie byla všude. Ostatně „více empatie“ ve svém hlavním sloganu slibovalo u nás i hnutí Starostů před loňskými sněmovními volbami.

Když měla v roce 2020 Ursula von der Leyenová projev k členským státům EU ohledně společné reakce na pandemii, apelovala právě skrze tuto vrcholnou ctnost: „Evropa má empatii a staví soucit nade všechno ostatní. Evropa v časech potřeby je odolná a nesobecká. Tohle je ta Evropa, kterou chci. To je přesně ta Evropa, o níž snili naši otcové zakladatelé a matky zakladatelky uprostřed popela druhé světové války.“ Těžko věřit tomu, že právě o empatii se v poválečných letech na starém kontinentu snilo – mír, prosperita, spravedlnost či svoboda byly na seznamu kýžených statků určitě výš. A ačkoli by nebylo fér brát politickou rétoriku předsedkyně Evropské komise doslova, je její sdělení přece jen v lecčem příznačné. Není jediná, kdo si všímá, že v posledních letech se empatie povyšuje nad mnohé jiné hodnoty. Současně však přibývá těch, již tvrdí, že to rozhodně není něco, co bychom měli chtít. Empatie má totiž svou temnou stranu.

Neférová královna ctností…

Jedním z prvních vážných oponentů vůči rostoucímu a nekritickému protežování empatie byl americký psycholog Paul Bloom, jenž v roce 2016 napsal knihu s přímočarým názvem Proti empatii. Bloom netvrdí, že bychom se měli vzdát soucitu úplně a utrpení lidí v nouzi ignorovat. To v žádném případě. Potíž podle něho ovšem spočívá v tom, že empatie – ve smyslu vžívání se do kůže druhých a přeneseného prožívání jejich bolesti – dává příliš velkou váhu citům, jejichž vrtkavost vede k špatným rozhodnutím a nakonec i ke zhoršení problémů a strastí. Emoční základ empatie funguje jako bodový divadelní reflektor: směřuje pozornost do jednoho místa, na jednu tvář, jedno trpící dítě či skupinu, jež prudce osvítí, zatímco zbytek ponechá ve tmě. „Tyhle reflektory mají úzký záběr, a právě to je jeden z problémů empatie. Ve světě je mnoho lidí, kteří potřebují pomoc, a důsledky našich činů se často projevují až se zpožděním, rozptýleně a jsou jen těžko předvídatelné. Empatie je však netrpělivá, chce pomáhat konkrétním lidem tady a teď, což může vést k většímu utrpení v budoucnu,“ píše v knize.

Co víc, empatie je bytostně nespravedlivá. Bloom to ukazuje na řadě psychologických experimentů, v nichž se vžívání do situace konkrétního člověka snadno dostává do konfliktu s nestrannými pravidly férovosti. Lidé jsou například ochotni přesunout nemocného pacienta čekajícího na transplantaci před ostatní, jakmile si vyslechnou jeho jímavý příběh, aniž o situaci těch, kdo čekají déle, cokoli vědí. Podobně jsou mnozí s to omluvit krádež, pokud zloděj působí politováníhodně a k činu jej dohnala nouze či jiná okolnost, do níž se lze snadno vžít; ani tady není třeba znát osud okradeného a jeho případnou nouzi – světlo reflektoru je zaměřeno a na ničem jiném nezáleží.

Neférová je také skutečnost, že lidé si zdaleka nejsou rovni v tom, jak lehké je vcítit se do nich. Velkou výhodu mají roztomilé děti či atraktivní a fotogeničtí jedinci, které lze dobře mediálně vyobrazit. Hůř jsou na tom lidé oškliví, odpudiví, sociálně neobratní či nepříjemní, ačkoli jejich utrpení je třeba stejně palčivé jako u těch sympatičtějších. I mezi nemocemi a postiženími existuje jakási nevyřčená hierarchie empatie: některé vyvolávají něhu a ochranitelský instinkt, jiné rozpaky, odstup či podráždění. Dítě s Downovým syndromem bude vnímáno spíš jako přívětivé než autista, jehož projevy mohou působit jako chlad, nevychovanost nebo podivnost, k níž se nelze snadno vztáhnout. Orientovat se podle citu zde není radno. Je ostatně důvod, proč se spravedlnost zobrazuje se zavázanýma očima. Empatie oproti tomu není slepá ani náhodou. Totéž mimochodem platí i u vztahu k jiným živočišným druhům. Vědci mohou opakovaně ukazovat, že prase je inteligentní a sociálně sofistikovaný tvor; jeho rypák však nikdy nevyvolá stejnou odezvu jako oči psa nebo kočky. Jedny hýčkáme, druhé posíláme na jatka.

… a její sestra nenávist

Obhájci namítnou, že navzdory nedostatkům zůstává empatie stále jakousi vlídnou, ušlechtilou kvalitou – koneckonců je přinejmenším lepší než lhostejnost, že? Jenže ani zde Bloom nesouhlasí. Empatie podle něho totiž nefunguje pouze jako hnací síla pro projevy lidské dobroty, jakkoli krátkozraké a zaujaté; často je také jedním z hlavních zdrojů krutosti, nenávisti a násilí. „Když někdo přemýšlí o empatii, myslí na laskavost,“ píše Bloom. „Já myslím na válku.“ V tomto bodě se opírá o klasické dílo skotského filozofa Adama Smithe, který stinnou tvář empatie popsal ve své Teorii mravních citů z konce 18. století. Vžijeme-li se do újmy utlačovaného či zraňovaného člověka, jemuž druhý činí příkoří, je empatie souběžně zdrojem rozlícení vůči pachateli, jenž musí být potrestán.

„Cítíme utrpení poškozeného, jako by sloužilo jen k tomu, aby v nás posílilo spoluprožívání jeho zášti vůči viníkovi. Těší nás, když vidíme, že na svého protivníka sám zaútočí, a jsme dychtiví a připravení mu v tom pomoci,“ napsal Smith. Bloom uvádí jako příklady lynčování černochů na americkém Jihu nebo holocaust v Evropě: vedle ideologických důvodů a dehumanizace cílové skupiny v obou případech hrály významnou roli i propagandistické a srdceryvné příběhy o „nevinných obětech“: o bělošských ženách znásilněných černochy a německých dětech zneužívaných židovskými pedofily. Tyhle příběhy neměly vyvolat nenávist přímo. Měly vyvolat empatii. Nenávist pak dorazila automaticky sama.

Zvláštní zvrat do této debaty vnesl nedávno kanadský evoluční psycholog Gad Saad, jenž v květnu vydal knihu s výmluvným názvem Sebevražedná empatie a podtitulem Zemřít ve jménu laskavosti. Zatímco Bloom varuje před empatií jako špatným morálním kompasem, Saad v ní vidí cosi jako civilizační poruchu: ušlechtilý cit, který se utrhl ze řetězu a začal sloužit proti společnostem, jež jej pěstují. Mechanismus, který popisuje, je prostý. Empatie povýšená nad ostatní hodnoty se ve spojení s neutuchajícím sebemrskačstvím Západu za hříchy minulosti – otroctví, kolonialismus a podobně – proměnila v morální nástroj, jímž si privilegované elity kupují odpustky za své postavení. Vlastní kultura se pak v jejich očích mění v cosi na způsob Smithova viníka: pachatele dějinných křivd, jehož úpadek není třeba oplakávat, nýbrž radostně přijmout jako zasloužený trest. Tím vzniká zvláštní typ politiky, která systematicky obrací pořadí svých závazků naruby: víc se stará o nelegální přistěhovalce než o vlastní občany; o zločince než o oběti; o ty, kdo pravidla porušují, než o ty, kdo je dodržují. „Společnost umírá,“ konstatuje Saad, „když jí víc záleží na předvádění nekonečné tolerance a empatie než na pudu sebezáchovy. Je to skutečně takto jednoduché.“

Zdá se však, že kouzlo empatie se už pomalu vytrácí. Například víc než deset let po fotografii utonulého dítěte, která Evropu vyzvala k tomu, aby hlavně cítila srdcem a moc nepřemýšlela hlavou, by už jen málokdo bez váhání hájil kroky roku 2015. Výsledky jsou vypovídající: integrace nově příchozích je žalostná, protiimigrační politické síly jsou na vrcholu sil a ve Středozemním moři dál umírají děti – jen už je nikdo nefotografuje. Bloom žádal méně citu a více chladného, soucitného rozumu. Možná právě v tom tkví skutečná lidskost.