Ze souboje Pavel–Turek, který čtvrt roku poutal skoro veškerou pozornost a emoce zájemců o veřejné dění, vyšel silnější prezident. Dnes se ukazuje, že si z něj oba aktéři odnesli podobné poranění: oba tráví nemalou část své energie tím, aby cestovali tam, kde by normálně bylo jejich místo, nebýt jejich trapné války. Filip Turek potřebuje tu a tam zajet na Radu ministrů životního prostředí a předem se zjišťuje, jestli tam zrovna bude na programu nějaké hlasování a jestli by v něm kdyžtak vládní zmocněnec mohl hlasovat. Situace, kdy má reprezentant České republiky v tak důležitém grémiu nesamozřejmé postavení, není dlouhodobě udržitelná. Podobně se Petr Pavel chce účastnit summitu NATO v Ankaře, ovšem vláda ho tam nechce, protože prezident se předtím vmanévroval do neudržitelné situace.

To je jedna rovina, mohli bychom ji nazvat poměřováním orgánů, a nad ni by se česká politika v optimálním stavu povznesla. Naneštěstí v optimálním stavu není, což vidíme na vztazích ve sněmovně. Jsou nejhorší za dlouho dobu a atmosféra ve sněmovně je vždycky hlavně odpovědností vlády. Ale my si teď z pracovních důvodů představme, že česká politika a s ní i vláda jsou naladěné optimálně. I pak tu zůstává rozdílný pohled na to, o čem se v Ankaře bude jednat především, na investice do armády. Loni na summitu v Haagu se vlády členských zemí NATO s výjimkou Španělska zavázaly výdaje na obranu postupně navýšit až na pět procent HDP.

Babišova vláda tuto astronomickou částku vydávat nechce. Slib Fialovy vlády byl politický, skončil tedy s vládou, poněvadž oněch pět procent nevstoupilo do zákona. Prezident před měsícem ze státní návštěvy v Litvě veřejně kritizoval českou vládu právě za to, že těch 3,5 plus 1,5 procenta nechce dodržet. Že takový přístup „ohrožuje šanci na úspěšnou obranu všech spojenců“.

Na summitu NATO bývá prezident hlavou české delegace – takové jsou zvyklosti. Ale k nim patří i to, že prezident je vázán pozicí schválenou předtím ve vládě. Ani z Pavlova pohledu tedy nedává smysl, aby se do Ankary tlačil. Možná to dává smysl jemu osobně proto, že byl kdysi předsedou vojenského výboru NATO, rád na kariéru mezinárodního vojenského bafuňáře vzpomíná. Avšak dnes je prezidentem, který dělá domácí politiku. Tím se ze summitu vyřadil, tak jednoduché to je.