Jako by trojí pokoření nestačilo. Nejprve Kopernikus ukázal, že Země není středem vesmíru. Darwin dodal, že máme společného předka s opicemi, a Freud, že navíc nejsme pány vlastní mysli. Nyní stojíme před dalším pokořením. Umělá inteligence zpochybňuje naši kognitivní výlučnost: jazyk, tvorbu i abstrakci – tedy to, co jsme považovali za nejvlastnější znak lidskosti – dokáže napodobit stroj.

Antičtí filozofové definovali člověka jako živočicha nadaného logem – řecké logos znamená rozum i slovo. A právě na schopnosti zacházet se slovem jsme po staletí stavěli naši představu výjimečnosti. Za vyspělé považujeme ty společnosti, v nichž lidé přecházejí z oblasti fyzické práce do oblasti služeb a symbolické produkce. Jenže podle rozsáhlé studie společnosti Microsoft Research z konce loňského roku jsou generativní umělou inteligencí mnohdy zasaženy právě profese založené na práci s textem – překladatelé a autoři v nejširším slova smyslu, od badatelů humanitních věd po novináře.

Univerzity již dnes hluboce proměňuje umělá inteligence. I v Česku některé obory nahrazují bakalářské práce jinými úkoly – spolehlivě odlišit text generovaný od lidského totiž zatím nelze, a studenti přitom digitální pomocníky užívají čile. Různé studie dospívají k odlišné míře práce s umělou inteligencí, čísla však bývají vysoká a narůstající. Co se týče českých dětí, ukázal průzkum firmy Creative Dock, že umělou inteligenci užívá pravidelně asi polovina žáků posledních ročníků střední školy. Dosud patrně nejvyšší čísla hlásila loňská studie Digital Education Council Global AI Faculty Survey: v Latinské Americe je to přes devadesát procent univerzitních studentů.

Průzkumy ukazují i odvrácenou stránku této proměny: až sedmdesát procent studentů i jejich učitelů se obává, že umělá inteligence znehodnotí vzdělání. Ač je nezaměstnanost absolventů u nás i v našem okolí zatím nízká, nejsou obavy bezdůvodné. Německo i Rakousko hlásí citelný nárůst nezaměstnaných absolventů. V Rakousku se jejich počet meziročně zvýšil o 15,4 procenta a i v Německu hovoří komentátoři o „dramatu mladých absolventů“. Nutno dodat, že v Česku dramatický vývoj zatím nevidíme, patrně i proto, že máme obecně méně vysokoškolských absolventů než okolní státy, ale pohyb zde patrný je: pokles nabídek je u absolventských pozic meziročně zhruba patnáctiprocentní, jak ukazují statistiky platformy JenPráce.cz.

Samozřejmě platí, že ani tam, kde roste nezaměstnanost, není umělá inteligence jediným vysvětlením tohoto trendu, mnohdy ani ne hlavním. Je jedním z faktorů. Pro řadu zaměstnavatelů je méně nákladné vytrénovat model umělé inteligence než zapracovávat čerstvého absolventa. Důvod k obavám však nemají jen ti, kteří teprve vstupují na trh práce. Technologie proměňují již nyní náš vztah (nejen) k tomu, čím se živíme. Existují cesty, jak se ve společnosti nasáklé umělou inteligencí stát někým, na kom ještě bude záležet?

Nahraditelní? Ze sta procent

Než se pokusíme hledat odpověď, je třeba zbavit se několika iluzí, jež si dosud udržujeme. Oblíbená je teze, podle níž umělá inteligence některá zaměstnání sice nahradí, avšak jiná vytvoří. Vadné jsou nejspíš obě části věty. Začněme tou první. Skutečně umělá inteligence mnohá zaměstnání prostě zlikviduje? Německá Spolková agentura práce spustila stránky s „futuromatem“. Po zadání konkrétní profese se uživatel obratem dozví, s jakou pravděpodobností bude zaměstnání v budoucnu nahrazeno. Třeba v případě překladatele je odpověď skličující: profese stojí na dovednostech, které jsou automatizovatelné z plných sta procent. Znamená to, že překladatelé jsou odrovnaní? Spíš ne. Jakkoli lze významnou část překladatelské práce teoreticky automatizovat, špičkoví překladatelé o práci nepřijdou: ti nejlepší nepracují mechanicky s textem, ale i s intuicí, emocemi, hlubokými znalostmi kontextu. Nadále navíc platí, že za překlady třeba právně závazných dokumentů musí nést odpovědnost konkrétní člověk.

Ale co další profese opírající se o práci s texty? Výše zmíněná studie Microsoft Research označila za druhou nejohroženější skupinu historiky. Zahraniční komentátory to udivilo: Copak nemusí historik disponovat hlubokou znalostí kontextu, vlastním úsudkem i postojem? Asi ano, hájili své závěry autoři, ale nemalá část práce mnoha historiků spočívá ve zpracování rozsáhlého množství textových zdrojů a syntéze sekundární literatury. V těchto činnostech jsou již dnes jazykové modely mnohdy výkonnější než průměrní badatelé. Což je smutná zpráva i pro další humanitní vědce.

Ale katastrofa to být nemusí. Když zadáme humanitně orientovaná zaměstnání do německého „futuromatu“, dočkáme se nuancovanějšího obrazu. Mnohá z nich jsou označena jako automatizovatelná asi z padesáti procent. Pokud ani „sto procent“ u překladatelů neznamená konec, pak je padesát procent vlastně nadějeplný výsledek. Akorát je třeba se zaměřit na to, jak posílit ty schopnosti, které dosud automatizované nejsou.

Než se k tomu dostaneme, je třeba zpochybnit druhou část tradované teze: prý vzniknou nová zaměstnání. Problém je, že se toto přesvědčení opírá o zkušenosti z technologických revolucí devatenáctého století. Badatelé Daron Acemoglu z MIT a Pascual Restrepo z Bostonské univerzity přesvědčivě dokládají, že v posledních desetiletích automatizace ničí profese rychleji, než vytváří nové. Mezi rokem 1987 a 2017 převyšoval zánik pozic vznik nových, a to výrazně. Jestliže nová místa vznikla, šlo navíc převážně o vysoce kvalifikované pozice, na nichž uspěli jen výjimeční.

Dá se koukat na to, co děláte?

Možná je načase oprostit se od samotného pojmu „profese“. Zejména lidé pracující slovem dnes vykonávají pestrou škálu činností, kterou nelze shrnout jedním titulem. Kevin Roose, novinář a odborník na umělou inteligenci, připomíná ve své knize Futureproof (2021), že rozhodující není, co člověk dělá, ale jak to dělá. To zní banálně jen do chvíle, než si uvědomíme, že ono „jak“ neznamená míru dokonalosti či technické zdatnosti. Poučné je srovnání s profesionálními sportovci, kteří mají ve futuromatu záviděníhodných nula procent. Jejich výkon nestojí jen na výsledku. Jsou nenahraditelní proto, že chceme sledovat konkrétní lidi překračující vlastní hranice. Roose to shrnuje provokativně: pokud jsou druzí ochotni platit za to, aby se dívali na to, jak pracujete, jste zatím v bezpečí.

Co z toho plyne? Nenahraditelná zůstává fyzická přítomnost. I proto děti umělé inteligenci asi nesvěříme, přestože víme, že stroje mohou být dobrými učiteli. Učitelka na základní škole sice nemá ve futuromatu nulu jako sportovec, ale ani padesát procent jako humanitní akademik – pohybuje se kolem osmnácti procent. Právě fyzická přítomnost a „sledovatelnost“ výkonu, ať už před třídou, nebo před publikem digitálních platforem, budou hrát roli i v dalších profesích. Už dnes je to patrné v žurnalistice. „Nejčtenější“ texty často bývají podcasty – tedy články propojené s mluveným slovem a videem. Dokáže-li autor se svým publikem navázat vztah – nejen prostřednictvím psaní, ale i osobního projevu –, nebude nahrazen. Naopak se mu mohou otevřít pestřejší profesní možnosti než dřív.

A zatímco je umělá inteligence excelentní v generování textů o textech, umí člověk kombinovat různé způsoby zkušenosti a přístupy ke světu. Někdo, kdo kromě psaní, ale i jiných rutinních prací například výborně hraje na klavír nebo tenis, vstupuje do světa strojů s jiným rytmem, jinou citlivostí, jinou strukturou myšlení. Takové průniky přinášejí jedinečné vhledy. Umělá inteligence je silná v tom, co je oddělitelné. Člověk obstojí tam, kde se setkávají různé roviny zkušenosti – tělesná, intelektuální i vztahová.

My, influenceři 

Většina z nás se stále chce setkávat nikoli se stroji, ale s lidmi. Chceme číst knihy psané lidmi – ne nutně proto, že by ty vytvořené strojem byly horší, ale proto, že máme sklon vést s autorem vnitřní dialog. A ten chceme, aspoň zatím, vést s člověkem. Do středu našeho stále víc strojového světa se tak dostává zvláštní schopnost: být podnětným člověkem, který dokáže druhým něco předat, vysvětlit či sdílet zkušenost. To platí pro daňové poradce stejně jako pro lékaře.

Zastavme se však ještě u překladatelů. Překladatelství nemusíme chápat jen jako úzce vymezenou profesi. Člověk, který umí skutečně překládat, nám může něco zajímavého říct i o životě. Nespočívá totiž život každého z nás do jisté míry ve schopnosti překládat? Umělá inteligence dokáže bleskově převádět texty z jednoho jazyka do druhého. Člověk však musí – v textu i v životě – překládat perspektivy. A to mimo jiné znamená nést odpovědnost za most, který mezi světy staví.

Možná se promění i další činnosti: nestaneme se jen vykonavateli odborných úkonů, ale také zprostředkovateli a tlumočníky významu – a někdy i influencery tam, kde bychom to ještě nedávno nečekali. Tomu, kdo by se obával, že tím sklouzneme k další povrchnosti, lze namítnout, že vést dialog a vstoupit skrz vlastní postoj do života druhého je pravý opak povrchnosti. Snad právě zde leží rozdíl mezi člověkem a strojem: nejsme souborem funkcí, ale souhrou dovedností, které se uskutečňují ve vztahu k druhým.

Vraťme se ještě k rušení bakalářských prací. Důvodem nebylo jen podvádění studentů; podváděli i mnozí vyučující, kteří si nechávali generovat posudky. Výsledkem bylo, že proti sobě nastoupily dva stroje. Tento bizarní obraz se zdaleka netýká jen univerzit. Mnozí si dnes nechávají generovat e-maily. Úspora času je značná – a člověk tak může napsat víc zpráv. Možná však začíná platit jiné pravidlo: lepší e-mail neodeslat než odeslat ten, který za nás napsal stroj. Neodpovědět je lidské; odpovědět prostřednictvím algoritmu dehumanizuje. Nevstupujeme jen do doby zas o něco vyšší efektivity; snad vstupujeme i do doby, kdy si znovu začneme vážit nedokonalosti. Je třeba mít sebevědomí zlepšovat své schopnosti pomocí techniky a neschovávat se před umělou inteligencí. Stejně tak je však třeba mít sebevědomí trvat na svých chybách – třeba na jazykové i hlasové neobratnosti, omezené výkonnosti, na lidském tempu. Rozhodující bude schopnost rozlišit, kdy potřebujeme první druh sebevědomí – a kdy ten druhý.