Cílem architektů nemusí být vždy jen finálně zhotovená stavba s co nejlépe provedenými detaily. Může to být také proces, vytvoření nového rámce pro další život budovy a umožnění jejího budoucího rozvoje. Právě s takovou ambicí vstupovali belgičtí architekti do projektu přestavby rozlehlého belgického výstaviště z padesátých let, který se stal nejlepší evropskou realizací posledních dvou let podle Ceny Evropské unie za současnou architekturu Miese van der Rohe.

Volný rámec

Architektonický manifest význačných belgických autorů. Tak můžeme číst vítěznou stavbu nejprestižnějšího oborového ocenění Evropy. Není to realizace, již lze jednoduše zhodnotit na základě fotografií, mnohem podstatnější je pochopení samotného místa, zadání a přístupu architektů. Sami autoři z belgických studií ostatně prohlašují, že jejich snahou v tomto případě bylo pojmout architektonické zásahy jako co nejméně „nadesignované“. Jde o analytický způsob práce s transformací velkých vysloužilých budov, který místo jejich dalšího chátrání či demolice otevírá prostor pro nové využití bez předem striktně definovaných funkcí. V tomto případě se výstavní komplex ve třetím největším městě Belgie Charleroi proměnil ve strukturu umožňující parkování, rekreaci v zeleni, pořádání nejrůznějších kulturních a společenských akcí a do budoucna třeba i vestavbu nového objektu.

Za tímto po všech stránkách radikálním projektem stojí dvě belgická architektonická studia AgwA a Jan de Vylder Inge Vinck. Zvláště Jan de Vylder si vybudoval mezinárodní renomé svým originálním koncepčním přístupem k rekonstrukcím – ať už jde o obyčejné rodinné domy, nebo velké historické monumenty – i pedagogickou činností na technické univerzitě ETH Curych, jež je dlouhodobě považována za jednu z nejlepších v Evropě. Vylder je pionýrem dnešního přístupu mladší generace architektů prosazujících rekonstrukce, které staví na přiznávání původních nedokonalostí, odhalování starých i nových konstrukcí a vytváření volných prostorů schopných pojmout rozmanité funkce. Často jde o realizace balancující na hraně, kdy není vždy jasné, zda jde o již dokončenou, nebo stále ještě rozestavěnou stavbu. Estetika takové architektury zpravidla vzbuzuje značné emoce – mladí architekti jásají, veřejnost tápe.

Hledání míry

Obdobné charakteristiky platí také pro přestavbu výstavního paláce v Belgii. Betonový kolos na okraji města poslední dobou stál ladem, namísto jeho zboření se ale radnice Charleroi rozhodla jej znovu zapojit do městského života. Více než budovu v klasickém smyslu slova lze nyní palác vnímat jako veřejný prostor s novým rozměrem. Architekti totiž do struktury doslova „vtáhli“ parkovou zeleň a otevřeli mnohé její části s přímou návazností na jejich okolí, takže vznikla jakási zastřešená veřejná prostranství.

„Zadání počítalo s nahrazením centrálního sálu nízkoenergetickou budovou, rozpočet však dosahoval pouze třetiny potřebné částky. Namísto toho byl objekt otevřen a jeho fasády odstrojeny, čímž vznikl krytý venkovní prostor – v podstatě stavba s nulovou energetickou náročností,“ uvádí autoři projektu. Environmentálně šetrná architektura není o sofistikovaných a drahých technologiích, ale mnohem více o adekvátních rozhodnutích, a to i s ohledem na ekonomiku provozu. Například jižní křídlo bylo přeměněno na parkovací dům, čímž se také sekundárně zlepšila energetická bilance vedlejší části budovy.

A právě hledání co nejpřesnějších, byť i drobných zásahů projekt definuje nejlépe. Architekti nastavovali balanc mezi tím, co zbourat a co už naopak zachovat, aby dokázali odhalit kvality původních konstrukcí a prostorů. Například se rozhodli doslova vyříznout atrium do podlahy prvního podlaží pro propojení s tmavým přízemím, čímž vznikla tříúrovňová zahrada přímo uprostřed komplexu.

Architektonická ocenění v posledních letech často vyznamenávají projekty s větším společenským přesahem. V tomto ohledu lze chápat rozhodnutí poroty Miesovy ceny jako zprávu pro města a obce napříč Evropou, že pro smysluplné využití jejich chátrajících objektů nejsou potřeba ani tolik závratné rozpočty, jako spíše myšlenková otevřenost a vůle k neotřelým, ale přitom rozumným a funkčním řešením.