Americký hudebník Kurt Vile si za posledních dvacet let vypěstoval osobitý styl založený na uvolněném, lenivě plynoucím, až téměř konverzačním zpěvu a zenově klidných, zasněných skladbách, které nikam nespěchají. Šestačtyřicetiletý písničkář už dnes patří mezi veterány indie rocku a pro posluchače, který si jako já pamatuje, jak v roce 2011 prorazil s deskou Smoke Ring for My Halo, je to trochu zvláštní pocit – hudba jeho mládí dnes získala punc osvědčené kvality, ale i jakéhosi zpátečnictví. Mladší publikum ji sice respektuje, ale už k ní přistupuje asi podobně, jako jsem se já v roce 2006 díval na novou desku Boba Dylana – s úctou, ale nezájmem.

Kouzlo Kurta Vilea spočívá v naprosté absenci stylizace, vlastně zní, jako by své písně ani nenahrával pro publikum. Přitom je jeho hudba muzikantsky mimořádně vytříbená, jen své technické mistrovství naštěstí (na rozdíl od mnohých jiných kytarových onanistů) okázale nepředvádí, nesnaží se oslnit. Už ve své někdejší kapele The War on Drugs (s níž nahrál její první dvě alba) sázel na stejnou přednost – jeho zasněné skladby mají zvláštní schopnost posluchače okamžitě ukonejšit. Nikdy nezažil tak velký úspěch, jaký později potkal právě The War on Drugs, kteří své komerčně nejúspěšnější desky nahráli až po jeho odchodu. Kurt Vile ale tenhle typ úspěchu snad ani nehledal a stačilo mu, že na jeho koncerty přijde pár stovek lidí a prodá pár tisíc desek. Nová deska Philadelphia’s Been Good to Me písničkáře ukazuje v jeho nejodvážnější poloze za poslední roky, dost možná za celou kariéru. Prostupuje jí zvláštní, téměř hmatatelný pocit tvůrčí svobody, Vile si konečně dovolil svůj zvuk víc rozvinout, už se nebojí znít velkolepěji, možná i trochu patetičtěji. Hypnotické, zdánlivě odnikud nikam bloudící kompozice, jeho uklidňující hlas – stačí pár okamžiků úvodní skladby Zoom 97 a máte pocit, jako byste v kabrioletu pomalu projížděli nekonečnými americkými pláněmi, zatímco vám nad hlavou praží slunce.

Jak napovídá už samotný název, celá deska je jakýmsi milostným dopisem Filadelfii – městu, v němž se Vile narodil, vyrostl a dodnes žije. Podobný přístup, tedy desky věnované konkrétním místům, volí i jeho písničkářský souputník Kevin Morby (viz recenze v Týdeníku Echo 21/2026). A stejně jako Morbyho tvorba působí i tyto písně podivuhodně nadčasově; mísí se v nich upřímnost s romantizující nostalgií, konkrétní vzpomínky s fantazií. Kdybyste je slyšeli bez jakéhokoli kontextu, jen těžko byste určovali, kdy vlastně vznikly. „Letěl jsem příliš blízko slunci, náramně jsem se bavil, ale jednou jsem musel zase přistát,“ ohlíží se Kurt Vile v písni Every Time I Look at You. Skoro slyšíte Neila Younga z období Harvest Moon. Vrcholem desky je ale desetiminutový 99th Song, který připomíná hypnotické kompozice skladatele Stevea Reicha a svůj název vysvětluje přímo v textu: „Tohle je devadesátá devátá skladba na mém červeném looperu. Poslední, kterou do něj lze nahrát, než software zkolabuje.“ Příznačně je vystavěn na opakujících se smyčkách, které se nenápadně vrství jedna přes druhou. Kterou současnou desetiminutovou píseň si pustíte klidně třikrát za sebou?

Když se dnes podíváte do českých médií, zjistíte, že se nejen o této desce, ale ani o podobné hudbě téměř vůbec nepíše. Čím to je? Na vině může být i už zmíněný generační rozpor. Mladší generace hudebních publicistů se dnes znovu obrací k popu a podobné věci pravděpodobně považuje za nezajímavé vykopávky. Kurt Vile má ale smůlu také v tom, co hlavně se dnes po umělcích chce: aby neustále něco reflektovali, tematizovali, performovali společenskou kritiku. Tohle se bohužel zřejmě vrací v cyklech. Umělec typu Kurta Vilea, který chce „jen“ dělat hudbu, není pro dnešní progresivistické kulturní rubriky ničím zajímavý. Na jeho životě a tvorbě nelze odvyprávět příběh o systémovém útlaku, traumatech, hledání sebe sama v roli otce, přijetí vlastního těla a podobných současných závažnostech. Občas ale jednomu ke štěstí stačí i něco tak nudného jako stárnoucí chlápek skládající písničky, které zní, jako by byly nahrány před čtyřiceti lety.

Kurt Vile: Philadelphia’s Been Good to Me, Verve Forecast, 64 min.