Říct o nějaké rockové kapele, že je tzv. sell out, tedy že se zaprodala kvůli komerčnímu úspěchu, bylo pro starší generace hudebníků urážkou nejhrubšího zrna. Tenhle přístup se změnil s nástupem poptimismu, který začal zpochybňovat zažitou představu, že popová hudba je svou podstatou méně hodnotná než rock nebo alternativní scéna. Jenže nejhlasitější zastánci poptimismu z řad progresivistických novinářů tuto myšlenku obrátili v opačný extrém. V nekritickou obhajobu té největší popové šmíry. Najednou nebyl problém najít hluboký společenský význam v libovolné odrhovačce, pokud se na ni správně nasadil příběh o genderových nerovnostech či o tíži neoliberalismu. Naroubovat prakticky jakýkoli světonázor na sebezoufalejší rádiový hit se záhy stalo základem téměř všech „kritických“ textů o hudbě. Američtí Yeah Yeah Yeahs žádné takové berličky nepotřebují; jsou totiž jednou z nejlepších rockových i popových kapel posledního čtvrtstoletí. Jak je možné, že se tyhle dvě věci nevylučují?

Turné Hidden in Pieces se konalo loni u příležitosti 25. výročí založení kapely a nabídlo akustické úpravy vybraných skladeb z její diskografie za doprovodu smyčcového kvarteta a klavíru. Živá nahrávka vznikla během dvou večerů v majestátní londýnské Royal Albert Hall. Nové podoby písní jsou obnažené až na kost a od zběsile energických albových verzí se často liší k nepoznání. Vzhledem k historii kapely jde o příznačný návrat k jejich kořenům. Yeah Yeah Yeahs totiž byli na začátku milénia reakcí na jemný, introspektivní rock konce 90. let. I když později přešli k synthpopu, jejich zvuk si zachoval původní zuřivost a surovou špinavost. V profilu pro časopis New York z roku 2002 si kytarista Nick Zinner postěžoval, že jeho předchozí projekt „připomínal spíš psychoterapii než pořádnou kapelu“. Novinář a spisovatel Ethan Brown pak napsal: „Koncerty Yeah Yeah Yeahs – při nichž zpěvačka Karen O předvádí přehnaná rockerská gesta a lije do sebe jednu plechovku laciného piva za druhou – zasazují smrtelnou ránu všem nesmělým, do sebe uzavřeným kapelám.“

I rané písně Yeah Yeah Yeahs v sobě měly něco popového. Poháněla je sice mladicky chaotická energie, ale všechny ty hřmící kytary Nicka Zinnera i řev Karen O jen nepříliš úspěšně zakrývaly, že „obyčejnou“ dobrou písničku prostě napsat umějí. Jen se ze všech sil snaží, aby to nebylo poznat. Obalit něco přístupného, za co by vám hudební manažeři utrhali ruce, nánosem zběsile vazbících kytar je starý známý rock’n’rollový trik. Když se chytlavá melodie vynořuje a zase ztrácí v okolním chaosu, působí o něco poctivěji a uvěřitelněji než ve chvíli, kdy ji naservírujete během prvních pěti vteřin a pak ji pro jistotu ještě osmkrát zopakujete. Yeah Yeah Yeahs tak na začátku kariéry stáli na zvláštním rozcestí. Byli kapelou s evidentním citem pro silné melodie, zároveň ale chtěli hrát co nejhlasitěji, aby nepůsobili jako všechny ty otravné sebelítostivé kapely bez života.

Když prorazili s písní Maps, baladou o rozchodu, upozorňovali někteří posluchači na její podobnost s pozdějším hitem Since U Been Gone od Kelly Clarkson, který napsali Max Martin a Dr. Luke. Obě skladby spojuje podobná kytarová linka ve střední části a také stejná tónina G dur. Nejde přitom o přímou kopii, spíš o příklad toho, jak se energie alternativního rocku mohla přetavit do dokonale vypočítané popové formule. Yeah Yeah Yeahs si teď tuhle píseň berou zpět. Je to jeden z nejkrásnějších momentů celé desky. Kapela nechává místo kytar znít smyčce, Karen O zní zranitelně jako nikdy dřív a v jejím hlase je slyšet pohnutí z celého toho večera i z cesty, kterou za to čtvrtstoletí ušli. V polovině písně se začne smát a nechá publikum zpívat refrén místo ní. Není to hrané, jak jsme zvyklí z koncertů těch největších popových hvězd, je v tom něco ryzího a lidského, důkaz, že skutečné emoce ze sebe nevyždímáte na povel. Yeah Yeah Yeahs tu paradoxně docházejí k poloze, proti níž se kdysi vymezovali. K hudbě, která je určená spíš k niternému prožívání než k tanci. A jak jim to sluší.

Yeah Yeah Yeahs: Hidden in Pieces: Live at the Royal Albert Hall, Secretly Canadian, 55 min., vyšlo 1. 9. 2026