Česká republika je silně sekulární stát, a to nejen podle ústavního uspořádání, ale i v praxi. Podíl věřících – zejména však těch praktikujících věřících – na celkové populaci viditelně klesá při každém dalším sčítání lidu a dávno poklesl na úroveň jednotek procent. Poslední bašty tradičního katolictví, jako je jižní Morava, berou viditelně zasvé. Ani ta porodnost tam není výrazně vyšší než jinde, rozhodně nejde o region, který by viditelně překypoval dětmi oproti zbytku neznabožského Česka. Roku 2025 se v Jihomoravském kraji narodilo devět tisíc dětí a ve Zlínském kraji čtyři tisíce, což je taková průměrná česká plodnost. Na rozdíl od Turecka nebo třeba Izraele, kde poznáte více věřící části země od těch méně věřících na mapě porodnosti ihned (proti Istanbulu nebo Tel Avivu jde o rozdíly dvou až čtyř dětí na ženu), je česká společnost ve svém (ne)množení pozoruhodně homogenní.

Z hlediska české pravice je toto pozorování poněkud ožehavé. Lidovci, známí svou schopností přežít za každých okolností, si toho už všimli a pomalu se přeorientovávají na velkoměstské voličstvo – což jim moc nejde, protože v tomto rybníčku už loví několik dalších stran. Některé další (včetně Motoristů) zatím dávají náboženské pravici prostor – podíváme-li se například na současný protinávrh zákona o IVF, vzniklý na MPSV, jde o silně restriktivní normu, jejímž cílem je osekat přístup k asistované reprodukci na určitou podmnožinu „správných“ lidí. Samozřejmě by to znamenalo odepsat pár tisíc dětí ročně, protože už teď se z IVF rodí zhruba pět tisíc dětí každý rok, a kdyby ten počet klesl řekněme o polovinu, znamenalo by to „zub“ o cca 2500 porodů míň. To je dost vysoká cena, kterou si upřímně nemůžeme vůbec dovolit, zejména pak mezi dětmi, které jsou chtěné. Pevně doufám, že to neprojde.

Bude-li tento trend pokračovat, bude si sekulární část české pravice, která početně převyšuje tu věřící v poměru nejméně 5:1, ale asi ještě více, muset důkladně ujasnit, které jejich návrhy bude brát vážně a které ne. Koneckonců demokracie by neměla být diktaturou menšiny, ať je ta menšina jakákoliv – duhová, či černá. Opět budu tvrdě upřímný: vzhledem k tomu, že ta náboženská pravice u nás vymírá ještě daleko rychleji než obyvatelstvo jako takové, bych jejich návrhy na přísnou regulaci IVF klidně hodil do koše. Neprokázali, že mají lepší alternativu než „zakazovat děti lidem, kteří je chtějí, a snažit se přimět k rozmnožování lidi, kteří je nechtějí“. Toto mačkání plynu a brzdy zároveň se neosvědčilo nikde na světě – ani v zemích jako Maďarsko a Rusko, které dávají těmto restriktivním myšlenkám daleko širší prostor a verbálně se hlasitě hlásí k tradiční rodině. Porodnost je tam ještě mnohem horší než u nás, v zemi, která nic takového nedělá.

Teď jsem si pravděpodobně znepřátelil několik lidí, kteří mě dříve brali vážně. To je cena za upřímnost. Kdybych aspoň viděl, že ty restriktivní postupy k něčemu jsou, možná bych tento komentář nenapsal – z čistě pragmatických důvodů, kterým se obvykle říká „nerozhoupávat člun“ a na které jsou nevěřící i věřící občas nuceni přistoupit ve jménu politického přežití.

Ale nezdá se, že by fungovaly. Nevím, co přesně dělají křesťanské církve v rámci západní civilizace špatně, ale pokud se jim nepodaří zastavit a zvrátit trend svého vlastního úpadku, měly by se podívat samy na sebe s pokorou, která má být křesťanovi vlastní, a uznat, že nemají nárok radit ostatním. Natož se je snažit k něčemu nutit zákonem. Až něco viditelně dokážete, přijďte a ukažte nám ostatním, jak se to dělá správně. Pak třeba akceptuji myšlenku, že vás provází nějaké požehnání Hospodinovo. Ale bez tohoto „základního testu funkčnosti“ nemám ve vaše teoretické návrhy důvěru.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.