Na první pohled doplňovací volby do Dolní sněmovny britského parlamentu nepůsobí jako světodějná událost. Poslanců je 650, labouristická vláda má pohodlnou většinu 158 mandátů, nový poslanec tak stejně nemá šanci nic ovlivnit. Přesto se volby v okrsku Gorton a Denton, který leží v Manchesteru, mohou zapsat do historie jako zásadní politický přelom.

Příběh začíná v únoru 2025, kdy na labouristického poslance Andrewa Gwynna prasklo, že se nevhodně vyjadřoval ve whatsappové skupině, přes kterou komunikovali labourističtí poslanci za Manchester. „Vážená rezidentko, seru na vaše popelnice. Znovu jsem byl zvolen, a to bez vašeho hlasu. Jděte do háje. P. S. Doufám, že do příštích voleb už budete po smrti,“ napsal například sarkastický návrh odpovědi místní obyvatelce, která si stěžovala na problémy se svozem odpadků. Premiér Keir Starmer ho kvůli tomuto a dalším výrokům vyhodil ze strany. Letos v lednu Gwynn rezignoval, oficiálně kvůli zdravotním problémům, čímž uvolnil křeslo poslance za Gorton a Denton.

Britský tisk spekuloval, že tak učinil po dohodě s oblíbeným starostou Velkého Manchesteru Andym Burnhamem. Starmer je totiž extrémně nepopulární a hrozí mu, že ho strana sesadí, přičemž za možného nástupce je považován právě Burnham. V Británii ale člen vlády musí být členem parlamentu – zvolení v doplňovacích volbách by tak mohlo být prvním krokem k nahrazení Starmera. Ten si dal jedna a jedna dohromady a Burnhamovu nominaci zablokoval. Čímž zadělal na pořádné drama.

Začátek přeskupení sil?

Gorton a Denton patřil mezi labouristické bašty. Ve volbách v roce 2024 tam Gwynn dostal přes 50 procent hlasů. Jedná se o celkem zanedbanou oblast: z 543 anglických volebních obvodů jde o 15. nejchudší, 45 procent dětí v okrsku žije pod hranicí chudoby. Dvě půlky okrsku se liší: zatímco v Gortonu žije zhruba 40 procent muslimů a rovněž 40 procent obyvatel tvoří studenti nebo absolventi, v Dentonu žijí hlavně rodilí Britové dělnického původu. Donedávna silné postavení labouristů tak není ničím překvapivým – dělnická třída, studenti i muslimové patřili mezi tradiční voličské skupiny levice.

Jenže volby senzačně vyhráli angličtí Zelení se 40,7 procenta hlasů, druhá skončila pravicově populistická Reform UK s 28,7 procenta, teprve za nimi labouristé s 25,4 a konzervativci čtvrtí s pouhými 1,9 procenta hlasů.

Samotný fakt, že obě dvě tradiční strany naprosto pohořely, je dostatečnou příčinou k tomu, aby tyto doplňovací volby byly označeny za politické zemětřesení. Je to první potvrzení, že politická revoluce, kterou zachycují průzkumy, se projevuje i ve volebních místnostech. Ještě relativně nedávno tradiční duopol dosahoval kombinovaného zisku 70 až 80 procent hlasů, nyní má leckdy problém vyšplhat se na 40 procent. Reform UK v Gortonu a Dentonu potvrdila, že se stává hlavní silou na pravici. Labouristé o vůdčí místo na levici musí bojovat se Zelenými a Liberálními demokraty. Vítězství v Gortonu a Dentonu pro Zelené zapůsobilo jako turbo a v posledním březnovém průzkumu YouGov vystřelili na 21 procent, tedy těsně za Reform s 23 procenty. Labouristé a konzervativci mají shodně 16 procent.

Britové napříč politickým spektrem mají pocit, že tradiční duopol se vyčerpal a zklamal. Pravicoví voliči si myslí, že konzervativci 14 let u vlády promrhali, a proto utíkají k Reform UK. Nyní se stejný pocit dostavil na levici, zvláště mladší voliči považují labouristy za partaj strnulých boomerů a přesunují se k dynamickým Zeleným. Jistou roli v tom určitě hrají i osobnosti stranických lídrů. Nigelu Farageovi z Reform a Zackovi Polanskému ze Zelených nelze upřít velkou dávku charismatu. Starmer a šéfka konzervativců Kemi Badenochová vedle nich působí jak dřevění panáci.

Rovněž se proměnilo politické uvažování elektorátu. I když ekonomické otázky jsou stále důležité, doplňují je témata kulturních válek. To vede některé sociálně konzervativní členy dělnické třídy k podpoře pravice, zatímco pokrokáři ze střední třídy tíhli k labouristům a nyní k Zeleným.

A pak jsou tu hlasy muslimů, kteří v některých okrscích jsou důležitou voličskou skupinou. Právě zelené nadbíhání muslimům v Gortonu a Dentonu vzbudilo pozdvižení.

Zelení byli dlouho považováni za neškodné podivíny britské politiky. Prapočátky mají v roce 1972 v na ekologii zaměřené straně People. V únoru 1974, tedy v prvních volbách, kterých se zúčastnila, získala pouhých 4576 hlasů. Strana se později přejmenovala na Ecology Party a v roce 1985 na Green Party. O pět let později se rozpadla na tři na sobě nezávislé strany: Skotské zelené, Stranu zelených Severního Irska a Stranu zelených Anglie a Walesu. První křeslo v dolní komoře parlamentu získali teprve v roce 2010, kdy Caroline Lucasová vyhrála v Brightonu, ve městě plném studentů a známém svou levicovou orientací. Přezdívá se mu Lidová republika Brighton. Zůstala jedinou poslankyní Zelených po následujících 14 let.

Kromě ekologických a sociálních témat zastávají progresivní stanoviska i v kulturně-identitárních otázkách, někdy až s komickými výsledky. Partaj například suspendovala předsedkyni ženské stranické organizace, jelikož se „zjevně nepřátelsky“ vyjadřovala o zájmenech „fae/faer“, jež používají lidé, kteří věří, že jsou mystické bytosti.

Ale po výhře v Gortonu a Dentonu je třeba Zelené začít brát vážně. Ukázali, že dokážou nahradit Labouristickou stranu jako hlavní sílu na levici a podle průzkumů mají šanci, aby se jim to povedlo i na celonárodní úrovni. A zvláště pravicová část britského politického spektra se zhrozila.

Dva odstíny zelené

V britském kontextu je příznačné, že zelená není jen barva ekologie, ale i islámu. To, že Zelené volí hlavně „absolventi vysokých škol s nízkými příjmy, tedy skupina, která nejvíce podporuje redistributivní ekonomiku a vysoce progresivní sociální politiku“, jak uvádí britský publicista Ed West, není překvapivé. Ale co „strana, která podporuje podávání blokátorů puberty dětem jako součást ‚genderově afirmativní péče‘“ a „chce legalizovat všechny drogy i prostituci“, může nabídnout muslimům, kteří jí v Gortonu a Dentonu dopomohli k vítězství?

Odpovědí je Palestina a imigrace. Válka v Gaze vedla k propadu přízně labouristů mezi muslimy, kteří měli pocit, že strana nedostatečně podpořila palestinskou věc. To u Zelených nehrozilo. Jeden ze dvou místopředsedů strany je Mothin Ali, jehož žena nosí tvář zahalující nikáb, a po vítězství v komunálních volbách zvolal: „Zvedneme hlas Gazy, zvedneme hlas Palestiny. Alláhu akbar!“ Na stranické konferenci na konci března Zelení plánují hlasovat o rezoluci odsuzující sionismus jako rasismus. Co se týče imigrace, Zelení navrhují nejliberálnější politiku ze všech mainstreamových stran. To muslimové ve velkém podporují, jelikož jim to umožňuje snadněji přivést do Británie své známé a příbuzné.

Zelení se tak v Gortonu a Dentonu otevřeně soustředili na získání muslimských hlasů. Největší pozdvižení vyvolal volební klip natočený kompletně v urdu, tedy v oficiálním jazyce Pákistánu, odkud pochází většina britských muslimů. „Může vyhrát krutý politik, pokud nebudeme volit Zelené, abychom zastavili Reform,“ říká hlas ve videu. „Reform chce rozbít naše komunity. Chce deportovat rodiny, které zde žijí již léta, a chce ještě více zdanit lidi narozené v zahraničí. Podporuje islamofobii a ohrožuje naši bezpečnost a důstojnost,“ dodává později. Do toho se střídají záběry, kde vítězná kandidátka Zelených Hannah Spencerová mluví s muslimskými voliči, se záběry rozbombardované Gazy nebo fotografie, na níž si Starmer třese rukou s indickým premiérem Naréndrou Módím a nynější ministr spravedlnosti David Lammy zase s Benjaminem Netanjahuem.

Pak jsou tu neregulérnosti ohledně hlasování. „Dnes jsme v Gortonu a Dentonu zaznamenali znepokojivě vysokou míru rodinného hlasování. Na základě našeho hodnocení dnešních pozorování jsme zaznamenali nejvyšší míru rodinného hlasování v jakýchkoli volbách za deset let naší historie pozorování voleb ve Spojeném království,“ oznámil John Ault, ředitel neziskovky Democracy Volunteers, která monitoruje průběh voleb. „Rodinné hlasování“ je eufemismus pro to, když jde více lidí za plentu, a je tedy porušeno právo na tajnou volbu. Podle Aulta jeho organizace zaznamenala „rodinné hlasování“ v 68 procentech volebních místností a týkalo se prý asi 12 procent voličů. Problém ale může být ještě rozšířenější. V Británii je možné volit poštou. A jak varovala vládní zpráva v roce 2016, „byly předloženy důkazy o tom, že na zranitelné členy některých etnických menšinových komunit, zejména na ženy a mladé lidi, byl vyvíjen tlak, aby hlasovali podle vůle starších“.

Rozhodně jde o porušení principu tajné volby, ale i pokud by byl stoprocentně dodržen, výsledek by nejspíš nebyl o moc jiný. Nelze předpokládat, že by nějaký větší počet britských Pákistánců mimo dohled patriarchy hlasoval najednou jinak; spíše jeho politické názory sdílejí. V jejich životě má velký vliv tzv. baradari, což znamená bratrstvo. Vůdcové těchto kmenů či klanů dokážou zajistit velký počet disciplinovaných voličů. Není žádné tajemství, že labouristé s těmito místními předáky historicky spolupracovali – než se rozkmotřili kvůli Gaze.

Rizika sektářství

Výsledek v Gortonu a Dentonu je tak mimo jiné příznakem nárůstu sektářství v britské politice. O tom, že je to problém, se mluví minimálně od roku 2022, kdy v Leicesteru došlo k nepokojům a bitkám mezi muslimy a hinduisty, které odstartoval kriketový zápas mezi Indií a Pákistánem. V posledních volbách se fenoménem stali takzvaní „Gaza Independents“, tedy „nezávislí za Gazu“. Jedná se o čtveřici muslimských poslanců zastupujících okrsky s velkým podílem muslimských voličů, kteří během kampaně kladli důraz na válku v Gaze. Ještě se k nim počítá bývalý lídr labouristů Jeremy Corbyn. Ed West tvrdí, že počet těchto „gazanských nezávislých“ může v příštích volbách, plánovaných na rok 2029, vyrůst na deset nebo dvanáct poslanců a v těch dalších na dvacet až třicet.

I když jsou Zelení za svou kampaň zaměřenou explicitně na muslimy kritizováni, máslo na hlavě mají v tomto ohledu i ostatní strany. Jak již bylo řečeno, donedávna to byli labouristé, kteří si předcházeli muslimské voliče. Ani volební reklama v urdu není ničím novým. První letáky v tomto jazyce labouristé rozdávali již v sedmdesátých letech. Konzervativci se zase zaměřují na Indy a ve svých kampaních zdůrazňují napojení labouristů na Pákistán.

Hrozí tak, že britská politika se ocitne ve vleku partikulárních zájmů nejrůznějších komunit obsluhovaných „svými“ stranami. A události v zahraničí, na něž Londýn nemá žádný vliv, jako války na Blízkém východě nebo napětí mezi Indií a Pákistánem, mohou diktovat domácí politiku.

Obzvláště na lokální úrovni to může výrazně ovlivnit život. Například Maheen Kamranová, která se jako nezávislá kandidátka dostala do zastupitelstva města Burnley, mluvila o konci „volného míšení“ žen a mužů a segregaci podle pohlaví. „Jsem si jistá, že můžeme mít oddělené prostory, oddělené tělocvičny, kde muslimské ženy budou v bezpečí,“ prohlásila. Kamranová tvrdí, že segregaci neprosazuje, prý pouze komentovala návrh na zřízení tělocvičny pouze pro ženy.

Možnou budoucnost některých britských obcí naznačuje i osud městečka Hamtramck v americkém Michiganu. Toto jediné většinově muslimské město v USA v roce 2023 zakázalo vyvěšování „zájmových“ vlajek, tedy i těch duhových, na městském majetku. U místních progresivistů se to nesetkalo s pochopením. „Je tu pocit zrady,“ řekla exstarostka města Karen Majewská. „Podporovali jsme vás, když jste byli ohroženi, a teď jsou ohrožena naše práva a vy jste ti, kdo nás ohrožují,“ stěžovala si.

Tento příklad naznačuje, že spojenectví mezi zelenými pokrokáři a sociálně konzervativními muslimy nemusí být věčné. Zatím je ale pro obě strany výhodné.