Film Drama norského scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho je zdařilá provokace. Už to je v dnešních časech docela výkon, za provokativní se v nich často označují díla, pro něž je charakteristická hra na tu nejjistější jistotu – pořádně to napálit do „těch druhých“ a vychutnat si nevyhnutelné ovace od těch svých. Borgli na věc jde, řekl bych, poctivějším způsobem, jeho film může zneklidnit a třeba i pobouřit kohokoli. Viděl jsem ho ve slušně zaplněném pražském kině, nemálo diváků – především mladých – působilo dojmem, že je na film přitáhlo také obsazení. Zendaya a Robert Pattinson, dvě superstars mladší generace, idoly a také dobří herci, kteří se sice populárními stali velmi rychle (Zendaya díky seriálu Euforia, Pattinson se proslavil coby romantický upír v sérii Twilight), nevybírají si ale role jen s ohledem na masový zásah. Po konci projekce mi létaly kolem uší fragmenty jejich rozhovorů, všichni se zdáli zasažení, otřesení setkáním s čímsi, co nečekali. Chtělo se jim o tom mluvit.

Borgli má reputaci tvůrce, který si zahrává. Mezinárodní pozornost přitáhl filmem Je mi ze sebe špatně (2022), černou a místy drastickou komedií, jejíž hlavní postava se pokouší vybudovat si na internetu „značku“ předstíráním nemoci, do níž se čím dál víc vžívá. Další film už natáčel v Hollywoodu, ujala se ho známá produkční společnost A24. Ve filmu To se mi snad zdá (2023) hrál Nicolas Cage vysokoškolského učitele, který se zničehonic začne objevovat ve snech mnoha lidí a způsobí mu to značné problémy, snímek se dal číst také jako sžíravá satira na „kulturu rušení“, její mentalitu a mechanismy. Jeho nový film měl ve Státech značný ohlas – od nadšeného po prudce odmítavý, Borgli se dočkal i odsudků značně moralizujících. Dá se tedy říci, že provokace vyšla. Jenomže provokace nemusí být zrovna vysoká meta. Může po ní zůstat jenom ten pobouřený šok, který ale neulpí někde hlouběji, nepřivede diváka k tomu, aby se k viděnému v myšlenkách vracel. Domnívám se, že Borgliho Drama vedle té prvoplánové šokantnosti v sobě nějakou skutečnou váhu má, je to film, k němuž stojí za to se v myšlenkách vracet.

Drama není žádná extrémní podívaná, nepřináší drastické nebo jiným způsobem zneklidňující obrazy (ano, oba protagonisty uvidíme značně epickým způsobem zvracet, ale to je asi tak všechno). Provokativnost toho snímku spočívá v tom, že spojuje žánr a postupy romantické komedie s tématem, o němž je záhodno diskutovat jen smrtelně vážně, pokud vůbec. Protože také smrtelně vážné je. A jeho začlenění do struktury komedie může na někoho působit až znesvěcujícím nebo nelidsky cynickým dojmem. Domnívám se ale, že Borgliho film ho nijak nezneužívá, dokonce k němu i cosi cenného řekne. Je lepší to téma předem neznat, v první části textu ho proto nebudu popisovat, za mezititulkem budou následovat spoilery.

Dva mladí a krásní lidé se potkají, zamilují se do sebe, zažívají idylický vztah a chtějí se vzít, najednou se ale objeví obrovská, snad až nepřekonatelná překážka. Ustojí mladý pár tuhle ránu osudu? Bude nakonec svatba? Filmů s takovým schématem není zrovna málo. I Borgli se ho v Dramatu drží, jeho film má žánru odpovídající svižnost a vtip, místy dokonce značný. Od začátku je ale velice nervní, interiéry jsou potemnělé a barvy studené. Hrdinové jsou Charlie (Robert Pattinson) a Emma (Zendaya), on kurátor v galerii, zjevně z bohaté rodiny, ona z prostších poměrů. Z rozpačitého setkání, během nějž se Charlie snaží zapříst s Emmou konverzaci o knize, již ve skutečnosti nečetl, vyroste vášnivá láska. Dvojice plánuje svatbu, týden před ní se ve společnosti dvou přátel při testování vína na svatební tabuli trochu cinknou. Rozjetá konverzace dospěje k tomu, že každý u stolu má říci, co nejhoršího v životě udělal. Přátelé se svěřují s vůbec ne pěknými věcmi a pak si vezme slovo Emma. A po chvilce váhání ze sebe vysouká cosi skutečně děsivého. Charlie je tím otřesený do hloubi duše, dvojice ale dál pokračuje v přípravách na svatbu, mají toho hodně k zařizování. To vyřčené tajemství mezi nimi dál visí, i když o něm Charlie s Emmou moc nemluví. Je podtextem všech jejich rozhovorů, všech situací, které spolu zažívají. Aniž by ho někdo zmiňoval, promění třeba pohovor u svatební fotografky v černočernou grotesku. Emmina konfese ale měla ještě další svědky. Protagonisté tak mají důvod být paranoidní z více důvodů než jen ze sebe navzájem. Zdrojem obav se zdá být především Rachel (Alana Haim), manželka Charlieho kamaráda a svědka, působivě napsaná i zahraná svatouškovská mrcha.

Mluvila o nevýslovném

Charlie a Emma jsou a nejsou krásný pár. Velice jim to spolu sluší, mají se rádi. Na jejich vztahu ale cosi od začátku nesedí, zdůrazňuje to obraz i zvuk Borgliho filmu, který dovedně přeskakuje mezi současností, retrospektivami, sny a představami, aniž by diváka dezorientoval. Možná víc než Emmino odhalené tajemství ten vztah zatěžuje Charlieho úzkostlivá snaha mít pod kontrolou svůj život a jeho obraz v očích druhých. Je sice snadné sympatizovat s jeho otřeseností a znejistěním, sympatický hrdina to ale není. Pracuje jako kurátor a velmi kurátorským způsobem přistupuje i k vlastní existenci. Jeho život je pečlivě organizovaná performance, jejíž umělost je Charlie odhodlaný si nepřipustit. Jeho tanec na svatbě musí být dokonalý, drobnou lež, která stála na začátku jeho vztahu s Emmou, se snaží zatlouct i ve chvíli, kdy už je to dávno zbytečné. Konfrontace s Emminým tajemstvím ho mimo jiné dostane i do situace, na niž už není možné reagovat předváděním, není pro ni předepsaná nějaká náležitá a dobrým dojmem působící role. Také kvůli tomu se Charlie začne rozpadat, život ho dokope k okamžiku, v němž možná vůbec poprvé promluví nekontrolovaně a za sebe. Jeho reputace tím značně utrpí, pro Charlieho i jeho vztah k Emmě to ale může znamenat nějakou naději.

Emma podobným přerodem neprojde, to důležité se s ní totiž už stalo, alespoň v očích ostatních. Ptají se, kdo Emma vlastně je, protože ta dávná událost by ji mohla trvale definovat, v jejím světle se Emma pro Charlieho stává neznámou. V opilosti totiž přiznala, že se z ní skoro stala hromadná vražedkyně, chtěla střílet ve škole, přišla tam s puškou, odhodlaná a připravená. Nakonec od toho záměru upustila, ne ale proto, že by se nad svým záměrem zamyslela a pochopila, jak je strašný. Roli v tom hrály hrozným způsobem groteskní okolnosti. Pak už se k tomu záměru nevrátila, dokonce se začala angažovat ve hnutí za omezení práva vlastnit zbraň. Emma na sebe prozradila, že patří k těm, o nichž je nejlepší nemluvit (a někdy se to nemluvení i důsledně vyžaduje). Co se k tomuhle přiznání dá asi tak říct? Jak s takovým člověkem žít?

Borgli s tímhle hrůzným motivem nakládá – z hlediska potřeb senzitivnějšího publika – velmi bezohledně, používá ho také jako zdroj dosti drsné komiky. Nemyslím ale, že by ho nějak zneužíval nebo k němu přistupoval čistě účelovým způsobem: O. k., potřebuju co největší šok, jaký by to asi tak mohl být… Jeho film o fenoménu školních střeleb cosi, myslím, podnětného říká. V několika krátkých flashbacích se vrací k onomu dni a popisuje Emminy motivy způsobem vymykajícím se dnes velmi používanému psychologizujícímu pohledu, který se v osobách mladých hromadných vrahů a jejich skutcích snaží najít nějakou kauzalitu – na jejímž počátku stojí často trauma. Emma svoje rozhodnutí popisuje jako „estetickou volbu“. Jako kdyby hromadná vražda byla otázka stylu. To přiznání z ní ale nedělá bezcitnou psychopatku. V něčem tenkrát byla spíš jako všichni ostatní – dospívající člověk, jenž si jako v obchodě s oblečením zkouší ty prefabrikované identity, které jsou zrovna k mání.

A nabízela se i tahle: střílení ve škole se ve Státech děje tak často, že se z něj stala jistě extrémní a strašná, zároveň ale jistým způsobem možná a prošlapaná cesta pro mladého člověka, který se v tom citlivém a nebezpečném věku potřebuje někým stát. V Dramatu je zmíněn vynikající film Louise Mallea Lacombe Lucien (1974), jehož protagonista se chce za války přidat k odboji, tam ho ale nevezmou, tak skončí u gestapa. Jeho příběh – a možná i ten Emmin – není story příčin a následků, ale taky náhodnosti života, který může člověkem, zvlášť v čase dospívání, ale nejenom v něm, všelijak smýknout, někdy taky do tmy.

Filmový Charlie, stejně jako divák, je tak v Dramatu konfrontovaný nejenom s odhalením čehosi nevýslovně temného, porušeno je i další tabu. Představa života jako čehosi kontrolovatelného, řízeného volbami jednotlivce a okolnostmi, jež jsou propojeny kauzálním řetězcem, do nějž je ale také možné nějak vstoupit a včasnou intervencí ho přenastavit. Nemusí to tak být vždycky. Někdy se ten život člověku může spíš všelijak přeházet, než že by jím byl vědomě či nevědomě tvořený a kormidlovaný, a ten člověk ho spíš pasivně následuje. Jednou chtěla vystřílet školu, pak zas zakázat zbraně. Pár let potom potkala Charlieho, budou se brát. Snad už to s ní bude dobré, ale těžko z toho po patřičné analýze vyvozovat nějaké univerzální a tím i uklidňující poučení.