Knihovna Václava Havla (KVH), ta instituce, která dvacet let nosí jméno, jež pořád pro mnohé hodně znamená, je v těžké krizi. Minulý týden se zhroutila dovnitř, zkolabovala za pochodu a v přímém přenosu, za lačných pohledů médií – a nevěřícného zírání publika na sociálních sítích. Samozřejmě není to tak, že by se zřítil dům (v pražské Ostrovní ulici, rád jsem tam chodil), ale rozpadly se tam „strukturální“ vztahy, které tam ale byly od začátku dosti komplikované, napjaté a jaksi potenciálně výbušně nastavené. Vládla tam vždy křehká a ohrožená rovnováha, spíš než smír jakási tichá zákopová psychoválka, o níž přitom zvnějšku málokdo věděl.

Problém ale vůbec nebyl v obsahu a činnosti, kterou Knihovna, tedy ti lidé, kteří tam pracovali, po patnáct let vyvíjeli. Ti připravovali programy, pořádali akce, produkovali velké množství různých diskusí, setkání, seminářů a tak dále. Dům to byl (a pořád ještě je) skoro každý večer otevřený, opravdu živý, důležitý kulturní bod na mapě centrální Prahy. Tým těch lidí tam uskutečňoval zhruba to, co si Havel přál a s čím Knihovnu kdysi zakládal: Udělejte si z toho takový klub, kam budete rádi chodit. To je jeho autentický výrok z roku 2010, když se program pořádně rozjížděl. Bylo to v havlovském duchu, měl takové věci rád a věděl, jaký význam mají místa, kde se lidé můžou setkat a mluvit spolu. Možná by si ještě představoval, že by tam byla taky „hospůdka“ nebo prostě něco, kde by se mohlo večer pokračovat. Je pravda, že zprvu se tam podávalo víno (jedna sklenka na osobu), ale pak se začalo šetřit a byla k mání jen voda a tyčinky. Vstup zůstal ovšem volný. I proto se Knihovna jevila jako společensky velmi vlídný prostor, kam mohl zajít každý, prostě zabočil z ulice a posadil se tam. Nepůsobilo to ani trochu snobsky, sektářsky, elitářsky, nebylo to zdaleka jen pro „pražskou kavárnu“ – i když nedá se nic dělat, její příslušníci tam byli asi hosty nejčastějšími.

To samozřejmě nemělo být všechno, a ani Havel by si asi nepřál, kdyby to byla jen literární kavárna jeho kmene, což vskutku nebyla. Ale má-li fungovat nějaká – havlovsky řečeno – „smysluplná“ činnost, musí mít srozumitelné zadání, uchopitelný obsah a konkrétní téma. To zaručovali lidé, kteří měli o Havlovi určitou představu, znali ho když ne osobně, tak jeho texty a hry, rozuměli mu „havlovsky“: nebyl pro ně nějaké simulakrum či avatar imitovatelný AI, ale historická postava, na niž je možné navazovat, aby to dávalo smysl. To se v Knihovně víceméně dařilo. Byl to diskusní klub, ale také badatelna, archiv, trochu muzeum, knižní redakce, učitelská sborovna. Byla to, s nadsázkou řečeno, nátlaková organizace v duchu karikované „pravdy a lásky“, čemuž je nutné rozumět též sebeironicky. Havel bez ironie a schopnosti se na sebe dívat kriticky není Havel. Kdo pro tenhle havlovsky dialektický rozměr měl pochopení, ten sledoval, co se tam děje, se zájmem a chodil do Knihovny rád, i když ne všechno mu muselo být po chuti. Ano, mohla mluvit více hlasy a být rozkročena více do stran. Ale to je vždy subjektivní.

Problém byl v něčem jiném. Zaprvé: samozřejmě to musel někdo platit. A vlivem jakýchsi historicko-individuálních okolností to z velké části platil Zdeněk Bakala – a jeho choť Michaela Maláčová. Tato aliance měla své důvody a počátky ještě za Havlova života, kdy si miliardář, jenž se zrovna netěšil pověsti lidumila, přece jen poněkud napravoval reputaci dobře umístěnou filantropií. Už tehdy bylo Havlovo sblížení s panem Bakalou předmětem kritiky, jenže Havlovým zájmem bylo zabezpečit svůj projekt na delší dobu – a Bakalova štědrost představovala pragmatické řešení. Tato dárcovská ochota ovšem nebyla nevyčerpatelná a měla své limity, jednak související s odezníváním Bakalova interesu o české záležitosti a pak také s chladnoucím vztahem s držitelkou „zlaté akcie“ – paní Dagmar Havlovou.

Právně totiž patří jeho jméno, tedy „značka“ Václav Havel, jí, respektive její nadaci Vize. Má ho na úřadech zaregistrované jako ochrannou známku, což jí umožňuje bdít nad vším, co je Havlovým jménem označeno. A Knihovna tedy jeho jménem „označená“ je: to je jaksi fatální danost, byť v zoufalství prý padl návrh, že by se přejmenovala na Knihovnu Ferdinanda Vaňka, Havlova alter ega.

Vdova po Václavu Havlovi představuje totiž zásadní element v „péči“ o odkaz po… Václavu Havlovi. Ten padl v duchu havlovských paradoxů do rukou ženy, pro kterou se kdysi rozhodl, k čemuž měl nepochybně závažné důvody, ale u níž bylo možné předpokládat poněkud redukovaný způsob nazíraní na „historického“ Havla. Sama paní Havlová provázela svého muže tou fází života, jež byla dosti odlišná od té, která formovala havlovský svět disentu a opozice, třeba i undergroundu. Toto prostředí jí bylo přirozeně cizí a vztah k němu nikdy nenašla, neměla k němu důvěru – na její obhajobu lze říci, že ani druhá strana vstřícností neoplývala. Svého muže poznala už především jako celebritu, planetární osobnost přijímanou s nejvyššími poctami po světě, jako léčitele globálních bolestí světa, jehož slávu má Knihovna šířit. Takový Havel jí vyhovuje a takového Havla má v ideálním případě představovat instituce nesoucí jeho jméno.

Osobně neměla o fungování Knihovny a její program přitom žádný zvláštní zájem, nenavštěvovala její pořady a diskuse, nelze asi předpokládat, že by byla adresátkou knih, které v Knihovně vycházely, a tak dále. Ale nutno říci, že ani do programu nezasahovala. Přesto měla a má rozhodující vliv v jednom konkrétním bodě: kdo bude v Knihovně ředitelem. Těch bylo několik a vždy nakonec v očích paní Havlové neobstáli. Až se objevil Tomáš Sedláček, jenž kudy chodí, tudy trousí výroky o Havlovi jako fantastickém vývozním artiklu, jehož marketingový potenciál se nyní rozvine do galaktických rozměrů. Vize paní Dagmar a Tomáše Sedláčka splynuly…

Stará knihovna tedy končí. Co pronese Vaněk na závěr v Audienci? Citujme přesně: „Je to všechno na hovno – .“ Opona padá.