V USA došlo k zatím nejvážnější srážce mezi Nejvyšším soudem a Donaldem Trumpem. Nejvyšší soud, který bývá levicí obviňován z toho, že je stranický a že je poslušným nástrojem Trumpova vládnutí, vynesl nález, který přiměl prezidenta Trumpa nadávat jak špaček. Není divu – sáhl mu na politiku drahou jeho srdci, cla. S podivem to ale je v tom smyslu, že z povahy zákonů a ústavy to rozhodnutí bylo, aspoň pro toho, kdo nevěřil, že soud je Trumpovým slouhou, dlouho předvídatelné. Neřeší cla jako taková – jejich existenci právní řád zná, otázku jejich užitečnosti přenechává ekonomům. Řeší dvě právní otázky. Zaprvé, jsou cla daně? Z ústavy je jasné, že jsou, a právo schvalovat daně ústava svěřuje výhradně zákonodárné moci. Zadruhé, delegoval Kongres zákonem IEEPA z roku 1977 na prezidenta pravomoc uvalovat cla? Většina soud řekla, že ne.

Proti byli soudci Alito, Thomas a Kavanaugh. Jsou to oni, kdo se nyní vystavují kritice, že rozhodují stranicky pro Trumpa. Protože v logice argumentů, které ve svých disentech snesli, by nikdy nemohli hlasovat například pro zrušení Bidenova rozhodnutí odpustit studentské půjčky – pro něž ovšem v roce 2023 hlasovali.

Administrativa má možnost uvalovat cla na základě jiných zákonů. Jen pro to musí prokázat splnění různých podmínek a zpravidla je v zákoně časové omezení. Bílý dům vzápětí po oznámení verdiktu uvalil globální cla s odkazem na „článek 122“. Míněn je článek obchodního zákona z roku 1974. Jenže ten stanoví, že cla je možné uvalit pouze v případě „velkého a vážného deficitu platební bilance“. USA nemají žádný deficit platební bilance, státy s měnou s plovoucím směnným kurzem ho dost dobře ani nemohou mít. Takže nová cla jsou předurčena ke stejnému osudu jako stará cla.

Jednou z jiných obezliček, již příznivci administrativy v posledních týdnech diskutovali, byl ovšem i „článek 338“. Míněn je článek zákona z roku 1930, známého jako Smootův–Hartleyův celní zákon. Je považován za nejkatastrofálnější ekonomický zákon v amerických dějinách a Američané – jak je pro ně typické – si málokdy připomínají, že zavlekl hlouběji do hospodářské krize nejen USA, ale i celý svět. Většina jeho ustanovení byla později různými zákony fakticky novelizována, takže i tento „plán B“ by jistě u Nejvyššího soudu skončil. Ale pozoruhodná je ta ochota sáhnout i po takovém zákonu. Hnutí MAGA popřelo už mnohé ortodoxie, některé dobré, jiné špatné. Ale přesvědčit Američany, že velká hospodářská krize byla vlastně dobrá, to by byl odvážný krok. Slogan „Make Great Depression Great Again“ by se asi neujal.

Naše politicko-mediální scéna stále ještě zpracovává dozvuky potyčky ministra Macinky s Hillary Clintonovou na Mnichovské bezpečnostní konferenci, jež mu zajistila okamžik slávy na scéně americké, dokonce byl v podobě „toho Čechoslováka“ zmíněn i ve velevlivném podcastu Joea Rogana. Ale musíme vlastence zklamat, ten nejvýraznější či nejvíc polarizující výstup z Mnichova obstarala pro Američany kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová. Premiéra známé progresivistky na mezinárodní scéně nedopadla dobře. Na standardní, naprosto předvídatelnou bezpečnostní otázku, zda by USA měly vyslat vojska na obranu Tchaj-wanu v případě jeho napadení, nejdřív dlouho koktala, aby nakonec řekla, že doufá, že na to nedojde a že k tomu cíli „musíme směrovat veškerý náš ekonomický výzkum a globální pozice“.

Při pokusu kritizovat Trumpovu zahraniční politiku vyšlo najevo, že si myslí, že Venezuela leží na jih od rovníku. Což se dá pochopit, když vám v hlavě straší „globální jih“. Projev ministra Rubia se jí nelíbil a jako velmi komické vyzdvihla, že Rubio si myslí, že „američtí kovbojové přišli ze Španělska“ (koně a kovbojská kultura skutečně přišli do USA přes Mexiko ze Španělska).

„Mexičané a potomci zotročených Afričanů by k tomu měli co říct,“ dodala sarkasticky. Jen labužník ocení tu zmínku o Afričanech. Co ti mají společného s koňmi? Nic. Ale američtí demokrati jsou zvyklí, že při libovolné kritice republikánů nikdy neškodí zmínit černochy a otroctví, a tak to AOC udělala i tady.