Vystoupení druhého českého prezidenta na konferenci Alternativa pro Německo (AfD) v Berlíně přivítal teď jiný bývalý předseda ODS Petr Fiala tímto způsobem: „Smutný, až děsivý politický konec Václava Klause: spojenec německých nacionalistů a proruských sil.“ Pro Fialu je „proruská síla“ samozřejmě naprosté dno, odpad, takže Klaus se spojuje s odpadem. Člověk by se podivil, že to řadovému poslanci Fialovi stojí za zničení dekora vůči muži, s nímž byli dlouhá léta politicky spřízněni. Ale taky to ukazuje mělkost dnešní české politiky, způsobu, jakým se na sítích dělá, nebo spíš odflinkává.

AfD se za druhé neprojevuje jako strana německého etnonacionalismu. Nikde v programu nemá ani zmínku o tom, že by etnický Němec byl nadčlověk a my, etničtí Neněmci s německým pasem, a natož bez, podlidi. Nikde ani slovo o tom, že by Německo mělo požadovat návrat byť jen centimetru čtverečního z území, o která přišlo v obou světových válkách.

V rozporu s tím, co od sebe navzájem opisují čeští novináři a politici na X, AfD v programu nikdy neměla zrušení Benešových dekretů. Existuje k tomu jedno nebo dvě prohlášení tu zemské, tu mládežnické organizace (Bavorsko a úplně původně jedna místní organizace v Drážďanech.) To křesťanskodemokratická CDU/CSU ještě v roce 2002, pět let po česko-německé deklaraci, kandidovala do celostátních voleb s požadavkem „práva na domov“ pro vyhnance z České republiky a z Polska. Tento radikální bod měla výslovně v programu, stál za ním i dnes výstavní čechomil Bernd Posselt. K ničemu takovému se Alternativa ani nepřiblížila. A přesto je na všech úrovních démonizovaná, jak to v Berlíně věcně správně řekl Klaus.

U nás kvůli Benešovým dekretům, doma kvůli Hitlerovi. Kancléř Friedrich Merz před třemi týdny prohlásil, že AfD „stojí v tradici nejhorší nespravedlnosti“ německých dějin, tedy holoukaustu, vyvraždění šesti milionů Židů. Je to žalovatelná nactiutrhačnost. Minulý týden zase vedení druhé vládní strany, sociální demokracie, oprášilo ideu soudního zákazu Alternativy. Podnětem se stala analýza nevládky, která se paradoxně jmenuje Společnost pro občanské svobody. Společnost Alternativu viní z etnonacionalismu a má pro své obvinění takové důkazy, jako je návrh AfD vyplácet matkám se třemi a více dětmi extra podporu, pokud mají občanství a předtím v Německu aspoň dva roky platily pojištění. Záměr AfD zakázat Antifu je zase v analýze vyložen jako důkaz sklonu „kriminalizovat jiné politické přesvědčení“. Nevládka má ve svých řídících orgánech několik členů Strany zelených.

Ale proč vůbec věnovat pozornost sporu o jednu zahraniční politickou stranu mezi dvěma bývalými českými premiéry? Neboť AfD v průzkumech sahá k 30 procentům a ve východním Německu, kde ve třech spolkových zemích půjdou letos k zemských volbám, osciluje kolem 40 procent. Není vyloučeno, že v Sasku-Anhaltsku nebo v Durynsku dosáhne jednobarevné vlády. Spolu s tím poroste touha ji zakázat, uizolovat, jakkoliv oddělat.

K účastí na celoněmecké vládě stojí před Alternativou pořád dlouhá cesta, ale z českého pohledu se to i tak jeví jako jediná možná cesta, jak zastavit pro českou ekonomiku zničující Green Deal. Jiná zemětřesení, která jsou v evropské politice myslitelná, tento jeden konkrétní dopad v nějaké rozumné době neslibují. Triumf lepenovců ve Francii za rok by tím typem zemětřesení, které potřebujeme my, nebyl, neboť populistická pravice ve Francii není tak protizelená jako v Německu. Václav Klaus si tyto větší souvislosti uvědomuje, Petr Fiala se zřejmě už stará jen o sběr lajků. Který z těch dvou přístupů je asi jepičí?