K převratnému výsledku maďarských voleb jistě už v tuto chvíli bylo napsáno mnohé a nebudeme se zde snažit do tohoto prostoru se vmístit. Nicméně rozpaky vzbuzuje jedna reakce, již na domácí scéně tuším nikdo nekorigoval. A to je představa vystižená memem, kdy u stolu sedí Orbán, Babiš a Fico a na druhém obrázku už je jen Babiš s Ficem a působí velmi osaměle.

Může to tak v některých případech být. Tito tři například odmítli ručit za půjčku Ukrajině, což byla ubohost, jež se nám může ještě vrátit. V řadě jiných případů to byl Orbán samotný, kdo blokoval nějaké evropské rozhodnutí, dokud nedosáhl ústupku, anebo ho definitivně nezablokoval.

Aspoň tak vypadalo zpravodajství. Jenže ne vždy ve skutečnosti stál Orbán proti šestadvaceti. Nejeden stát mohl mít k navrhovanému kroku nějakou výhradu, ale politicky se ostýchal to deklarovat. Když je někdo ochoten udělat ze sebe terč a neurvale pohrozit vetem jako Orbán, je jednodušší se svézt s ním. Ne všichni byli vždy nadšeni z každého sankčního balíčku, i jiné země měly občas své preference, koho vyřadit ze sankčního seznamu. Ale rády se schovaly za Orbánovy sukně. Teď budou muset s barvou ven. Myslet si například, že když je Orbán pryč, nebude nikdo blokovat či protahovat urychlené přijetí Ukrajiny do EU, je iluzí.

Uprostřed ustavičných varování před tím, abychom nešli maďarskou nebo slovenskou cestou, se nicméně čím dál tím víc zdá, že náš diskurz začíná právě směrem k této politické kultuře sklouzávat. Lze to pozorovat i na prezidentu Pavlovi. Z jedné strany tlačen Milionem chvilek do role zachránce demokracie, z druhé úspěšně trollen ministrem Macinkou, dělá Pavel kroky, které bychom od něj dřív nečekali. To byl případ trestního oznámení pro vydírání kvůli esemeskám. Momentální spor o to, kdo pojede na summit NATO, je ještě meritorní. Ale jedna radikalizační epizoda myslím unikla pozornosti.

V lednu prezident Pavel na otázku, zda hodlá obhajovat funkci, odpověděl, že ano, pokud bude cítit podporu a bude jemu a rodině sloužit zdraví. To je – v republice, kde zatím všichni prezidenti ve svém mandátu pokračovali – celkem očekávatelná odpověď. Když ale odpovídal v debatě se studenty v dubnu na tutéž otázku, objevil se v jeho vyjádření posun. „Prezident Petr Pavel zatím nevidí jiného kandidáta na hlavu státu, kterého by případně sám chtěl volit a rád by mu – obrazně řečeno – předal žezlo,“ reprodukovala jeho odpověď ČTK.

To je dost něco jiného, ne? V lednu střízlivá odpověď plně ve stylu toho, jak jsme si zvykli v naší politické kultuře vyjadřovat ambice. Do dubna zdá se Pavel nabyl pocit nezastupitelnosti vlastní osoby.

Slovensko-maďarského ducha jeví další epizoda. Macinka na své oblíbené platformě XTV pohovořil o zjištění, jež někteří z nás již znali z twitteru. Na Fakultě humanitních studií UK, jež se těší zvýšené pozornosti po teroristickém útoku v Pardubicích, vyučuje jistý Arnošt Novák kurz o šarlatánství známém jako nerůst a taky kurz zvaný Úvod do klimatické krize. Ten je čistou výukou aktivismu, závěrečné práce mají mít podobu prezentací boje za klima – powerpointovými prezentacemi počínaje a „narušením dopravy či sabotáží toku fosilních energií“ konče. Je legitimní otázkou, zda má takto vypadat univerzitní výuka. Přesněji řečeno odpověď je jasná, nemá. „Blahopřeju naší nejstarší univerzitě k tomu, že nám tady vychovává teroristy,“ uzavřel poněkud paušalizujícím, ale v rámci žánru běžným způsobem Macinka.

FHS se zastali například pirátská poslankyně Andrea Hoffmannová („dehonestace vzdělaných je klasický první tah extremistů usilujících o diktaturu“), lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský („neuvěřitelně ubohé“) nebo předseda Starostů Vít Rakušan („na seznam vnitřních nepřátel přibyli i studenti a akademici, normalizace 2.0 jak vyšitá“).

Politická odstředivka do sebe vtáhne všechno a rozdělí společnost ve všem všudy na dva tábory: když nechceš být pro „normalizaci 2.0“, musíš být pro „Progresívne Česko“.

FHS mimochodem po nastalém kraválu detaily o kurzu smazala z internetu. Je to progresivní, nebo normalizační?