Předseda Senátu Miloš Vystrčil se vrátil z cesty na Tchaj-wan – a nonkonformisté se do něj pustili. Nejvýrazněji asi ministr zahraničí Petr Macinka. Ano, to je nepochybně nonkonformista, a v mnoha ohledech právem. Člověk, který proti němu není úplně zaujatý, u něj leckdy ocení, že jde v řadě ohledů proti větru, že to rozhodně není tichošlápek ani šplhoun institucí, že umí občas říct něco, co zní opravdu skoro až statečně. Ale pak je tu třeba Tchaj-wan, respektive poměr k lidové Číně, a hle – nonkonformismus se promění v pokorný ohled k realitě: Čína je přece velmoc, ještě se na nás bude zlobit. A víte, co to znamená, když se na nás bude zlobit? Třeba nám už nepošlou žádnou další pandu.

Václav Havel byl pasován na snílka, ale byl to on, kdo nonkonformně pochopil, v čem je pro nás Tchaj-wan důležitý. Že to není jen nějaký exotický ostrov na druhé straně zeměkoule, ale země, ke které můžeme právě my mít blízko a kterou můžeme dobře chápat. Protože je na tom trochu podobně, jako jsme byli my. Je to malá zemička, jak říkal Havel, které hrozí mnohem silnější velmoc, jež by ji ráda schramstla, neboť si na ni činí nárok a má za to, že její samostatná existence je historický omyl. Takovou situaci známe právě my Češi. Proto bychom si měli uvědomovat, jak se takovým malým zemím vede a jak je pro ně důležitá podpora zvenčí. Třeba tím, že tam navzdory velké nelibosti komunistické Číny přijede jednou za čas oficiální delegace, třeba i Miloš Vystrčil s batohem. Je to formalita, ale důležitá. A solidarita s Tchaj-wanem, touto mnohem lepší, i když tisíckrát menší variantou Číny, má pak ještě další a perspektivnější důvody. Protože Číně nelze jít věčně na ruku. Západ, kam snad ještě patříme, by neměl přejímat rétoriku a pokyny Číny jen proto, že nějací politici a „byznysmeni“ mají často pochybné styky s čínskými soudruhy. Sázka na komunistickou Čínu může být navíc i pošetilá. Protože – byť se to zdá jako snílkovství – ani ČLR tady v současné podobě nemusí být navždy. Její rozpad nebo zhroucení nejsou nikdy úplně vyloučeny a pak si možná budeme říkat, proč jsme byli takoví zbabělci – a nic jsme neřekli, i když jsme věděli, co všechno Čína dělá. Postoj k Tchaj-wanu, to je test pro současný Západ. Především pro Evropany je to příležitost, jak se postavit za principy, na nichž byla kdysi založena naše civilizace – tedy nenechat se zastrašit a trvat na právu jít si svou cestou. Třeba by to mohla být i jedna cesta z kaluží cynismu a nihilismu, ve kterých Evropa již dosti čvachtá. A možná by se tím i Evropa mohla trochu zmužit. K nonkonformismu totiž tak nějak patří odvaha.