Dlouhá léta jsme slýchali, že Viktor Orbán vítězí i díky „záludnému volebnímu systému“, který si „ušil pro sebe“. Byla to polopravda. Maďarský volební systém opravdu výrazně zvýhodňuje vítěze, ať už převládajícím většinovým prvkem (106 ze 199 křesel vzejde z hlasování v jednomandátových obvodech), nebo kompenzacemi v rámci poměrné složky. Dokud byl nezpochybnitelným vítězem maďarských voleb Orbánův Fidesz, tato kompozice skutečně „pracovala“ pro něj.

Jakmile byl však poražen, z porážky vcelku snesitelné se stala porážka fatální a nový vítěz získal nad Maďarskem stejnou absolutní moc, jakou měl posledních šestnáct let Orbán. Krátký pohled na čísla: Fidesz získal skoro dva a půl milionu hlasů, konkurenční Tisza tři miliony čtyři sta tisíc. Procentuálně to bylo 53 procent hlasů pro Tiszu a 39 procent hlasů pro Fidesz. Tedy jasná porážka, ale nijak dramatická. V důsledku volebního systému však bude mít Tisza 141 poslanců a Fidesz pouhých 52. Zbývajících šest mandátů získala krajně pravicová strana Naše vlast (Mi Hazánk).

Systémy jako ten maďarský mají tu výhodu, že umožňují vytvoření stabilních většin a skutečnou změnu vlády, respektive realizaci jejího programu. Z opozice se stává diskusní klub, který chodí do práce jen pro výplatu. Další komponenty maďarského systému – nepřímo volený prezident, jednokomorový parlament, vliv na soudní moc – pak umožňují vládě s ústavní většinou dělat v zásadě cokoli. Jinak řečeno, je to systém bez brzd a protivah, v němž vítěz bere všechno.

Maďaři se nově rozhodli tuto moc svěřit Péteru Magyarovi, dlouholetému členovi Fideszu, příjemci státních zakázek a bývalému manželovi ministryně spravedlnosti, který odstartoval svou politickou kariéru zveřejněním nahrávek vlastní manželky. Když se odkloníme od diskutabilních lidských kvalit, pak Magyar v posledních dvou letech prokázal, že je talentovaný stratég a vynikající řečník. V kampani neudělal žádnou chybu a dobře si vedl i bezprostředně po volbách, kdy pokračoval ve své předvolební rétorice. Teď ho čeká zkouška vládnutím, v němž mu nikdo nebude překážet.

Až na dno

Někteří čeští politici z řad současné opozice prohlásili Magyarovo drtivé vítězství za důsledek „sjednocení opozice“ a vyzývali, že by si z toho jejich kolegové měli vzít příklad. Nic ale nemůže být vzdáleno pravdě víc. Ke sjednocení opozice sice v Maďarsku došlo, ale už před čtyřmi lety, tedy v roce 2022 – a skončilo spektakulární porážkou.

Bylo to takové hodně naddimenzované SPOLU – a dokonce se to jmenovalo velmi podobně, Egységben Magyarországért neboli Společně pro Maďarsko. Koalice zahrnovala „staré“ socialisty, rebrandované socialisty, zelené, progresivní liberály a dříve krajně pravicový Jobbik. Britský publicista a komentátor John O’Sullivan kdysi naformuloval své politické minimum tak, že „každá organizace, která není explicitně pravicová, se dříve či později stane levicovou“.

A platilo to i v tomto případě, ideologicky byl kvůli tomuto spojení „vykastrován“ Jobbik, zatímco levice si své názory ponechala. Hodnotové rozpory měla každopádně zakamuflovat postava předsedy a kandidáta na premiéra, jímž se stal Péter Márki-Zay. Starosta středně velkého města, otec sedmi dětí, podle svých slov zklamaný volič Fideszu.

Márki-Zay byl ovšem příšerný předseda s charismatem týden oschlého chleba, neustále trousil různé „nešikovné“ výroky, s nimiž si propaganda vládních médií hravě poradila, a jeho postava v kombinaci s nesourodým slepencem bez vlastního politického poselství zafungovala tak, že Fidesz si po dvanácti letech u moci došel pro další ústavní většinu. Fidesz tehdy získal asi 54 procent hlasů, zatímco opozice zhruba jen 34 procent. Zároveň Fidesz bral 87 ze 106 volebních obvodů. V absolutních číslech získal historicky největší počet hlasů, přes tři miliony (až Tisza ho letos překonala).

Maďarská opozice padla na naprosté dno. Mělo se všeobecně za to, že Fidesz oněch dvanáct let těžil z její roztříštěnosti, že zálibně pozoroval, jak se hašteří Jobbik s levicí, jak se zbytek opozice snaží distancovat od toxického expremiéra Ference Gyurcsányho, a že když dají svá ega stranou a ukážou, že nejvíc jim záleží na odstranění Orbána, voliči tu jejich oběť ocení.

Neocenili; a na jaře 2022 se maďarská opozice ocitla v situaci, kdy vyzkoušela všechno včetně pokořujícího spojení, a stejně to nestačilo. Atmosféra byla mimořádně pochmurná, zdálo se, že Fidesz povládne Maďarsku navždy, protože ať už se stane cokoli (pár týdnů před volbami Rusko vtrhlo na Ukrajinu), kouzelník Orbán to dokáže využít ve svůj prospěch a získat ještě víc hlasů než kdy předtím. Přesto nikoho nenapadlo, že spíš než Orbánovými zázračnými schopnostmi (nebo vychýlením hřiště v jeho prospěch) to může být tím, že voliči o stávající opozici prostě nestojí. Že možná nejsou příliš spokojeni s Orbánem, ale této partě by nesvěřili ani akvarijní rybičky.

Charisma místo spojování

Péter Magyar žádné sjednocení nepředstavoval. Rozhodně netoužil spojovat se s nikým ze „staré opozice“. Naopak, vystupoval vůči nim až štítivě, a dobré vztahy neměl ani s etablovanými opozičními médii. Na začátku byla jeho výrazná osobnost, která rozčísla stojaté vody a vzbudila širokou pozornost kritikou poměrů „zevnitř systému“.

Pak teprve bylo třeba opatřit si stranu, k čemuž byla využita už zaregistrovaná a dosud hibernující strana Tisza. Magyar tuto prázdnou skořápku převzal těsně před volbami do Evropského parlamentu, na kandidáty vypsal výběrové řízení (přihlásit se mohl každý, kdo se „cítí na to, být europoslancem“ a nemá stranickou minulost), z 538 přihlášek vybral deset nejvhodnějších a vzápětí s nimi získal skoro 30 procent hlasů. Už tehdy, pár týdnů po vzniku strany, dosavadní opozici naprosto vymazal. To určilo jejich další vztahy – žádné spojování, naopak ústup staré opozice ze scény.

V letošních parlamentních volbách to vypadalo tak, že opoziční strany jedna vedle druhé stahovaly své lidi zejména z jednomandátových obvodů, nikoli z čisté lásky nebo nesobecké obětavosti, ale protože jejich kandidáti prostě neměli nejmenší šanci na zisk mandátu, navíc čelili zlostnému tlaku veřejnosti na své odstoupení. Většina stran „staré opozice“ nekandidovala vůbec, protože nechtěly zažít ponižující porážku. V podstatě uznaly, že jsou k ničemu. Čeští opozičníci, kteří se tímto chtějí inspirovat a nejmenují se zrovna Martin Kuba, vůbec nepochopili, co se v Maďarsku vlastně stalo.

Samotná Tisza je učebnicová strana vůdcovského typu, a když do ní Magyar hledal členy, filtroval je mimořádně přísně právě podle předchozích politických zkušeností. Spojení s někdejší opozicí bylo diskvalifikující. Do strany stále nelze masově vstupovat, vše je pod přísnou kontrolou nejužšího předsednictva a strana má stále jen několik desítek členů. Všichni ostatní jsou přidružení podporovatelé nebo nestraničtí kandidáti, od nichž se lze kdykoli odstřihnout.

Pýcha předchází pád

Pro Fidesz se jeho nečekaně dobrý výsledek z roku 2022 ukázal být danajským darem. Intelektuální zázemí strany se dnes shoduje, že si tento výsledek „nezasloužili“ a naopak varování v podobě těsnějšího vítězství by bývalo mohlo stranou včas otřást a zabránit letošnímu fiasku. Poté, co se mu podařilo zválcovat sjednocenou opozici, se Fidesz prostě přestal bát, že by kdy mohl být poražen. A to je to nejhorší, co se politické straně může stát – je to past, do níž opakovaně vstupují jak demokraté, tak autoritáři, aby později bezmocně sledovali, jak se jejich dosud neotřesitelná pevnost hroutí.

Nejsilnější faktor byl ekonomický, což není žádná novinka. Viktor Orbán v roce 2010 převzal Maďarsko ve stavu faktického státního bankrotu a v prvních letech se mu maďarské notoricky nemocné finance podařilo jakžtakž ozdravit. Využil k tomu řadu spíš levicových metod, například zavedl sektorové daně, znárodnil soukromé penzijní fondy a zachránil statisícům Maďarů bydlení, když bankovní společnosti přinutil konvertovat jejich hypotéky v zahraničních měnách zpátky do forintu a akceptovat ztráty. Na druhou stranu ale také osekal některé sociální výdaje, zrušil řadu veřejných úřadů (včetně několika ministerstev) a snížil podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce.

Následující dekáda se nesla v duchu ekonomického růstu a zvyšování blahobytu běžného obyvatelstva. Maďarsko pod ochranou Angely Merkelové těžilo z evropských fondů, ačkoli levicově-liberální europoslanci už zhruba od roku 2011 požadovali, aby o ně Maďarsko přišlo kvůli svému „hodnotovému vybočení“. Maďarská ekonomika je také úzce spojená s Německem, zejména s jeho automobilovým průmyslem, kterému se tehdy ještě dařilo. Celá Evropa se zároveň vzpamatovávala ze světové ekonomické krize a nadcházející růst byl „přílivem, který zvedá všechny lodě“.

Německo-maďarský tandem přežil i migrační krizi z roku 2015, kdy se Orbán s Merkelovou sice haštěřili kvůli německé ochotě otevřít hranice milionům migrantů převážně mužského pohlaví a nejasného původu, ale zároveň zůstávali pevnými spojenci, pokud šlo o ekonomické a energetické zájmy jejich zemí. Merkelová Orbána mateřsky chránila v rámci Evropské lidové strany, tedy politického mainstreamu. Dokud byl Fidesz součástí této „rodiny“, nebylo možné Maďarsko trestat.

Po roce 2020 naopak nastala „dokonalá bouře“. S odchodem Merkelové skončila ochranná ruka nad Fideszem, Evropská unie začala Maďarsku od roku 2021 systematicky zadržovat fondy; od roku 2024 navíc Maďarsko muselo platit pokutu jeden milion eur denně za svou migrační politiku. Pandemie covidu i ruská válka proti Ukrajině znamenaly těžkou ránu pro evropskou ekonomiku jako celek. Německo, jež se samo odřízlo nejprve od jaderné energie a následně i od ruského plynu, se dostalo do hospodářského limbu. Maďarsko zoufale závislé na německém autoprůmyslu začalo stagnovat. Nastoupila prudká inflace, kterou vláda několikrát řešila zastropováním cen potravin či pohonných hmot.

Ve světle ekonomické nepohody většiny obyvatel najednou až příliš vynikala „ekonomická pohoda“ podnikatelských kruhů úzce navázaných na Fidesz, které se nestyděly dávat své rychle získané bohatství na odiv. K tomu připočtěme únavu ze stále stejných obličejů a monotematické vládní komunikace, několik politických skandálů, jež nakonec vedly k rezignaci prezidentky a ministryně spravedlnosti, a situace byla těhotná změnou. Přesto se lze důvodně domnívat, že nebýt Magyara, zvítězil by Fidesz znovu. Ostatně v těchto volbách získal víc hlasů než v roce 2014. Jenže co mu tehdy stačilo na dvoutřetinovou většinu, to letos díky extrémní mobilizaci pro Magyara znamenalo bolestivou porážku.