Moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Pamatuji si, když jsem si poprvé coby žák četl o čtyřech kardinálních ctnostech; myslím, že to bylo v Lewisově K jádru křesťanství. A zvlášť živá je má vzpomínka právě na mírnost, neboť v tehdejším výčtu, stejně jako dlouho potom, překvapovala svou zdánlivou slabostí. Téměř jako by někdo položil hádanku: „Co do řady nepatří?“ Mírnost se mezi zbylými, působivými giganty hodnotových kvalit jevila jako chudý příbuzný, součást nesourodého 3 + 1, kterou tam někdo dodal, protože se mu nelíbilo liché číslo a potřeboval něco do počtu.

Navíc v porovnání s ostatními neměla ani zdaleka stejnou inspirativní sílu. Obraz rozvážného mudrce s důvtipnými vhledy či chrabrého a spravedlivého hrdiny přece jen zval člověka k činorodosti, vydráždil ho k tomu, aby aspiroval k něčemu lepšímu, a to na první pohled rozhodně více než apel na uměřenost činu, odolávání touhám a jejich vykázání do mezí počestnosti. Člověk si sice řekl, že to ctnost nejspíš je, ale zároveň si druhým dechem tiše pod fousy dodal, že jde o ctnost poměrně nezáživnou. Taková ctnost, která dělá jiným ctnostem špatné PR. Alespoň to byl dlouhou dobu můj převládající dojem.

Dávno si to však už nemyslím. A uvědomil jsem si to znovu teď v týdnu, když jsem pozoroval politický diskurz okolo rozhodnutí Ústavního soudu ve věci prezidentova výjezdu do Ankary na summit NATO. Ať už v tomto sporu, v němž věcně jde popravdě překvapivě o málo, stojíte na té, či oné straně, umírněnost reakcí abyste pohledali. Vyjádření z řad Motoristů k předběžnému opatření, které soud vládě uložil – že jde o pokus o ústavní puč nebo že by Ústavní soud neměl existovat –, nestojí ani za delší komentář, jak neadekvátní reakce to je. Chtělo by se téměř souhlasit s Martinem Kupkou, jenž konstatoval, že vládní představitelé na rozhodnutí reagují „zoufale a nepatřičně“ a že jde o „hysterický výlev“.

U šéfa ODS bychom ovšem nejdřív museli odizolovat všechnu jeho dosavadní komunikaci, u které je to prašť jak uhoď. Jen od pondělí se totiž mimo jiné vyslovil o tom, že premiér má „mentalitu trhovce z Marrákeše“, srovnával jej ve videu se Spalovačem mrtvol (?), hlásal, že podporuje „rasistickou a nenávistnou kampaň“, a pokradmu naznačoval, že Babiš je snad horší než nacisté a ruské tanky, když chce zasahovat do fungování rozhlasu, který přežil protektorát i srpen 1968. O dětinském marketingovém výplodu, v němž po půl roce dává vládě na vysvědčení samé pětky, ani nemluvě. To pak skutečně nejde s vážnou tváří odsuzovat zoufalé, nepatřičné a hysterické výlevy u druhých. Jistě by nebylo fér zaměřit se pouze na Kupku. Jde o namátkou vybraný příklad, neboť přepálené odsudky, hyperboly a nadsazená zkratkovitost jsou spíše pravidlem současné politické kultury než ojedinělostí. Najdeme je leckde. Tím spíše však platí, že bychom neměli přehlédnout umírněnou ctnost, když se vzácně někde objeví. A i to se nám tento týden poštěstilo.

Bylo to právě v rozhodnutí Ústavního soudu, nikoli však v hlavním usnesení, nýbrž v odlišném stanovisku soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové. Ti totiž apelovali především na zdrženlivost soudního rozhodování: „Zdrženlivost Ústavního soudu při nařizování předběžného opatření v nyní projednávané věci by měla být ještě větší, protože jde o zásah Ústavního soudu do probíhajících politických dějů,“ dočteme se. Osvěžující byl také postoj, jenž suše konstatoval, že i kdyby se věc nerozetnula před setkáním Aliance v Ankaře, svět by se nezhroutil: „I kdyby Ústavní soud nestihl rozhodnout do data konání summitu NATO, a prezident republiky se tak nemohl tohoto konkrétního summitu zúčastnit, nejsme přesvědčeni, že by tvrzené omezení prezidentské kompetence zastupovat stát navenek bylo natolik závažné, aby si ve světle požadavku zdrženlivosti žádalo nařízení předběžného opatření.“

V kontextu všeobecné vyhrocenosti, v níž se politická diskuse stále častěji hraje jako týmový sport, je navíc podstatné, že oba disentující jmenoval Petr Pavel, a nikoli Miloš Zeman. Jejich stanovisko tak nelze snadno odmávnout jako účelové vyjádření znepřáteleného kmene. Přesně tak se mimochodem mnozí stavěli k dřívějšímu rozboru profesora Aleše Gerlocha, který prezidentově stížnosti nedával velké šance. Nic naplat, že argumentoval věcně – coby „Zemanův kůň“ pro mnohé v prezidentově týmu nestál za vyslechnutí, ačkoli i jeho komentář byl poměrně uměřený.

U Wintra a Řepkové má stanovisko větší šanci, že se propíše do povědomí obou znesvářených stran, a snad by mohlo i leckoho donutit chytit se za nos. Není záhodno si dělat velké naděje, ale i drobná trhlina v neumírněném a kmenovém čtení světa má svou cenu.