Nejsem si jist, jak široce je dnes sdělný termín Oblomov, případně oblomovština, jako označení pro určitý lidský typ a přístup k životu. Člověk, který podobně jako hrdina Gončarovova románu nechává kolem sebe život plynout, aniž do toho proudu aktivně vstupuje, neschopný přijmout rozhodnutí a jít za jeho naplněním. Román Přestávka skončila, druhotina italského autora Daria Ferrariho (1982), Oblomova vrací na scénu. Důležitou úlohu v jeho zápletce hraje kniha Rocky a Oblomov, dílo vězněného člena smyšlené ultralevicové teroristické skupiny sedmdesátých let Brigáda Ravachol. Především ale přináší portrét dvou oblomovských postav, jejichž příběhy se odehrávají v různých érách, v mnohém mohou působit až protikladně, zároveň sdílejí velmi podobné motivy a rysy.

Ferrariho knihu mohu jen doporučit. Je dobře napsaná, aniž autor cítil potřebu upozorňovat na to nějakou okázalou zaumností, ke čtenáři velice vstřícná, přitom vůbec ne banální, místy dost vtipná, což jí ale nikterak neubírá na vážnosti – může tím zmást úzkoprsé hodnotitele, jimž může vtipnost být principiálně podezřelá a nehodna být brána vážně. Dotýká se mnoha témat i žánrů, přibližuje historii způsobem, který se vyhýbá klišé soudobé románové epiky, především ale velmi nenuceným způsobem říká i cosi o dnešku. Navíc se odehrává v Itálii, jezdí se tam na vespách a v barech se popíjí espresso a grappa, intelektuální autority vystupují s náležitou grandiózností, když se teroristické komando skrývá v toskánské vesnici, je snadné si představit, jak nádherně to tam vypadá. Prázdniny vyhlížející čtenář se díky tomu může dostat do stavu roztouženého očekávání.

Ferrariho hrdina a vypravěč se jmenuje Marcello Gori, je to značně přesluhující student italianistiky z Viareggia, přímořského města poblíž Pisy. Studii – podobně jako vším ostatním – apaticky proplouvá, je mu už přes třicet, nemá žádnou seriózní práci, jen příležitostné fušky, zčásti ještě pořád visí na krku rodičům, má přítelkyni, ale i ten vztah jako kdyby se mu spíš přihodil bez jeho výraznějšího přičinění. Potkává se s partou dávných kamarádů, kteří se s životem také všelijak potýkají, hodně spolu pijí a vůbec se snaží udržet při životě ducha společně prožitého mládí, které se jim nezadržitelně vzdaluje. Jeho vypravěčský part ale dokládá i to, že Marcello je bystrý mladý muž s všímavým okem, schopný lapidárních a přesných formulací, v nichž někdy kromě sebe a vůbec všechno shazující ironie probublává i touha a snad i vášeň, jež se nemá k čemu upnout. Možná je to umělec ve stavu ještě pořád zárodečném. Shodou náhod a v důsledku komplikované akademické politiky dostane šanci udělat si doktorát u obdivovaného profesora literatury Sacrosantiho. Ten změní Marcellův původní plán disertace a přivede ho k tomu, aby se zabýval dílem Tita Selly, odsouzeného teroristy, jenž ve vězení psal romány. Marcello na tom úkolu pracuje s čím dál větším zaujetím. Odjede do Paříže, kde může studovat Sellův archiv, rekonstruovat příběh jeho skupiny a literárně ho zpracovat (Marcellův text tvoří jednu z částí Ferrariho románu). Zakouší při tom nějakou vlastní variantu revolučního poblouznění, v příslušně romantických kulisách Paříže prožívá vášnivou aféru s krásnou Teou. Revoluční pohádka však dospěje nikoli k happy endu, nýbrž ke konci pro poblouzněnou epizodu typičtějšímu. Marcello je po krachu iluzí konfrontován také s těmi fundamentálnějšími danostmi života, dotkne se ho něčí tragédie, v novém světle vidí svoje rodinné vztahy, život Tita Selly a vlastně i ten svůj. Sám sebe soudí dost přísně a hořce, ale v tom soudu je možná znát i probouzející se schopnost a potřeba o něco usilovat.

Ferrari učí literaturu na gymnáziu, v rozhovoru pro Respekt řekl, že jedním z důvodů pro napsání románu bylo zjištění, že jeho studenti o nedávné minulosti své země nic nevědí. Jsou prý šokováni, když jim vypráví o tom, co se odehrávalo v době tzv. olověných let v druhé půli sedmdesátých roků, kdy v Itálii docházelo k mnoha teroristickým útokům páchaným skupinami extrémní levice i pravice. Román Přestávka skončila ale naštěstí nepůsobí jako beletrizované doučování dějepisu pro žáky, kteří mají hodně zameškaných hodin. Historie i současnost jsou v něm ukazovány ze striktně individuální a v něčem outsiderské perspektivy, velké dějiny jsou rámcem osobních dramat odehrávajících se v malém měřítku.

Příběh Marcella Goriho se zpočátku podobá anglickému univerzitnímu románu, ukazuje akademický svět se vší jeho groteskností, klikařením, neproniknutelnými nepsanými pravidly, pompou a veledůležitostí autorit hluboce přesvědčených o svém světovém významu a s komickou zaslepeností přehlížejících to, že zbytku světa jsou jejich intelektuální výkony spíš volné. „Důvod, proč je akademická politika tak zavilá, je, že v ní jde o tak málo,“ řekl kdysi Henry Kissinger. A Ferrari ji ukazuje v podobných intencích. Nevnímá tak ale i předmět, jímž se jeho postavy z akademického světa zabývají – literaturu. Když popisuje spory, jež se o autory a díla na akademické půdě vedou, a především způsob, jakým o ní uvažuje Marcello, je z textu znát zaujetí pro věc. Ani občasné odbočky k myšlenkám filozofů, literárních vědců i literátů nepůsobí jako „name-dropping“, signalizace čtenáři, že čte chytrou knihu a může se spolu s ní cítit chytrý i sám.

Přestávka skončila ale není román idejí, je to román... o lidech a o životě. O zvláštním setkání přes vzdálenost v čase, jež prožije Marcello, když studuje díla a deníky Tita Selly. Základní charakteristiky těch dvou postav působí naprosto protikladně. Na jedné straně pasivní a v životě ztracený současník a na druhé muž sice strašného, ale činu. Člověk, který zaujatě následoval nějakou představu změny světa a šel při tom přes mrtvoly. Jak se ale Marcello propadá do světa a života Tita Selly, ukazuje se, že ti dva mladí muži si byli také v mnohém podobni. Parta Marcellových kamarádů má hodně společného se skupinkou mladíků, z níž později vznikla Brigáda Ravachol – kluci z provincie, vzdálení od centra dění, trochu loseři. Nakonec i ta teroristická kampaň, již Brigáda rozpoutá, má i značně groteskní rysy. Zpočátku je to trochu divočejší a nelegální forma performance, i později, když už jde o zločiny jiného řádu, se její členové občas chovají dost matlácky a v rozporu s představou nesmlouvavých a ideologicky zaťatých bojovníků. Když unesou synka z bohaté rodiny, musí jim jejich oběť v lecčem poradit a nechají se od ní komandovat. Trochu směšní teroristé. Nijak to ale neumenšuje a nezlehčuje nesmyslné krveprolití, jež nakonec způsobí. Ferrari má jisté pochopení pro motivy, které Sellu a jeho přátele vedly k jejich činům, nijak je ani neidealizuje a popisuje i morální, politický i lidský bankrot, k němuž Brigáda Ravachol i širší hnutí, jehož byla součástí, dospěly. Přestávka skončila není ideologická kniha, jakkoli v ní jsou znát sympatie k politické levici, stejně tak se v ní ale projevuje jakýsi tlumený, snad až stopový a spíš kulturní než vyznavačský, ale pořád katolicismus.

Tito Sella podobně jako Marcello zažije milostné vzplanutí k revolučně smýšlející dívce, které ho na jeho cestě výrazně postrčí. A to je další rys, který s Marcellem sdílí, také je životem spíš postrkovaný, to, že skončí úplně jinde a jinak než protagonista románu, je spíš dílo okolností, historické situace, náhody. Marcello se v jeho životě snaží najít a pak i vyjádřit ten rozhodující okamžik, v němž „se sled času a události jednoho života zastaví, aby se odhalila konečná identita postavy, podstata individua“. Yeatsovými slovy „tvář, kterou jsem měl předtím, než existoval svět“. Odhalí ho, jeho podoba ale byla jiná, než si Marcello představoval, jiné byly motivy, jež Tita poháněly, i cíl, za nímž tenkrát vyrazil. Marcello zažije podobné prozření, byť třeba ne tolik koncentrované do jednoho momentu, další strkanec od života, jenž mu otevře oči a vrátí ho k jeho blízkým, možná vůbec k bližním, lidem, jež v životě skutečně má, a k příteli, kterého ztrácel, aniž si toho pořádně všiml, a teď už může jen opečovávat jeho památku.

Ferrari debutoval detektivním románem a i Přestávka skončila se strukturou v něčem blíží detektivce, v románu nejde o dopadení zločince, ale taky se v něm pátrá, vyhodnocují se stopy, jež je třeba správně vyložit, dochází k odhalením, třeba i překvapivým. Stejně tak se ta kniha podobá klasickým příběhům o dospívání. Je tu ovšem drobný rozdíl. Zatímco jejich hrdinové byli náctiletí, Marcellovi Gorimu je přes třicet. Často se píše o tom, že mládí a dospívání se dnes prodlužuje, Ferrariho hrdinu je možné brát jako příklad toho trendu. Román ale ukazuje i to, že dospět podobně opožděně jako Marcello k poznání, že moje „nehotovost“ není atributem mládí, ale rysem, jenž mě bude charakterizovat po zbytek života, nemusí být zrovna velká výhra.

Dario Ferrari: Přestávka skončila. Z italského originálu La ricreazione è finita přeložila Marina Feltlová, nakladatelství Meridione, Praha, 416 str.