Tvorbu amerického písničkáře Kevina Morbyho sleduji od samého začátku (debutoval v roce 2013). Je fascinující pozorovat, jak se autorsky vyvíjí, každé jeho album je jiné, ale pokaždé přitom dokáže navázat na to předchozí. Morby má navíc mimořádný talent vyvolat určitou náladu, vzpomínku nebo pocit konkrétního místa – a vůbec nevadí, že jste v těch končinách sami nikdy nebyli. Vyrůstal na americkém zapadákově s typickými nekonečnými planinami a unylou architekturou z 50. let, celou svou hudební kariéru ale od tíživých vlivů své domoviny utíkal.

Jedna z jeho nejlepších desek, Singing Saw (2016), vypráví zasněné příběhy z Los Angeles, „města andělů“. Světy, o nichž zpívá, Morby ale nepopisuje doslovně – mnohdy ani nemusí existovat –, jde spíš o jakési jejich imaginativní, abstraktní verze. „Procházím se čínskou čtvrtí. Tančím po boku neonových světel, která dopadají na ulici z každé restaurace a baru. Město je nádherné jako milion svíček a každá z nich vrhá jiný plamen. Mění tvary, roste a já se zmenšuji. Město tě má ve své moci, ale ty se ho nikdy nezmocníš,“ vysvětloval v roce 2017 koncept své „newyorské“ desky City Music.

Na letošní desce Little Wide Open s Morbym spolupracoval i Aaron Dessner z kapely The National, jeho producentský rukopis je nenápadný a citlivý. Album je opět ukotveno v jednom místě, podobně jako City Music v New Yorku nebo This Is a Photograph v Memphisu. Tentokrát jde ale o oblast, kterou Morby zná lépe než jakoukoli jinou: americký Středozápad, který formoval jeho dětství a mládí. První skladba se jmenuje Badlands a odkazuje nejen na tamní monotónní, bezútěšnou krajinu, ale i na název překrásného neonoirového filmu Terrence Malicka z roku 1973, volně inspirovaného vražedným řáděním Charlese Starkweathera, a také na píseň Bruce Springsteena z alba Darkness on the Edge of Town z roku 1978, jež zachycuje úděl frustrovaného dělníka „s útrobami sevřenými bolestí“ v zapadlém maloměstě. Netečná krajina, násilí poháněné vztekem, prázdnota a frustrace, přesto tu zní Kevin Morby až překvapivě uvolněně. Jako kdyby za ty roky vyprecizoval svou schopnost kombinovat těžká témata s až snovou hudební formou. V Morbyho psaní i v Dessnerově produkci je nově cítit ohromná sebejistota, dojatý posluchač si po několikátém poslechu možná vybaví skvělé album Wildflowers Toma Pettyho z roku 1994. Zároveň Morbyho zvuk jiné umělce nijak výrazně nepřipomíná, natož aby je vykrádal. Bohapustá nostalgie v jeho pohledu ostatně ani není něco, čemu bychom se měli příliš dychtivě oddávat, Morbyho zajímají spíš jeho utkvělé idealistické představy než samotná, leckdy ošuntělá realita.

„Největší dar, který mi Středozápad dal, bylo to, jak moc mě ohromil zbytek světa,“ říká. „Když nemáte snadný přístup ke kultuře, může to v určitém typu Středozápaďana vytvořit obrovskou touhu po životě. Jen mi chvíli trvalo, než jsem dokázal rozpoznat krásu míst, kde jsem vyrostl. Na Středozápadě je něco mimoděk hudebního. Cikády v korunách stromů, projíždějící vlak, houkání tornádových sirén,“ líčí Morby. Little Wide Open je nejucelenější, nejmelodičtější a nejvybroušenější album jeho kariéry. Možná za tím stojí blížící se otcovství, možná smíření s domovem, možná prostý vývoj jeho psaní. Nové album balancuje mezi osobním a obecným a připomíná tím jakousi převrácenou verzi Dylanova alba Blood on the Tracks: folkrockové zamyšlení nad tím, co se děje, když se věci naopak nerozpadají, ale konečně vám dávají nějaký smysl. Kevin Morby se posunul od nostalgie a od předem prohrané, i když krásné snahy držet se minulosti. Přijal, že čas plyne bez ustání a nelze ho zastavit.

Neodpustím si ještě malou poznámku: Proč v České televizi neexistuje kritický pořad, který by ukazoval, že i tak okrajová hudba, jako je tahle, může být posluchačsky naprosto přístupná? Není tohle ta veřejná služba? Asi ne, a tak místo doporučení neznámých skvělých věcí sledujeme přenos bizáru, jakým je soutěž Eurovize.

Kevin Morby: Little Wide Open, Dead Oceans, 59 min., vyšlo 15. 5. 2026