Bělorusko se na stránkách českých a světových médií neocitá příliš často. Rozhodně ne tak často, jak by si zasloužila země, která je nyní pro bezpečnostní situaci v Evropě klíčová. Tato situace se částečně změnila v posledních týdnech.

Je fakt, že sled událostí, v nichž Minsk a místní diktátor Alexandr Lukašenko figurují, je opravdu pozoruhodný. Jejich vyvrcholením byla tajemná cesta Alexandra Lukašenka tento týden. Nejdříve za Vladimirem Putinem do jeho rezidence ve Valdaji, kde pobýval celé dva dny (Putin mimochodem běžně zahraniční státníky ve Valdaji nepřijímá). Poté si Lukašenko z Minsku „přivolal“ vládní speciál a vyrazil za čínským vůdcem Si Ťin-pchingem.

Setkání v Pekingu mělo ještě pozoruhodnější rozuzlení. Čínské ministerstvo zahraničí a posléze i čínský velvyslanec při OSN vydali oficiální prohlášení, v nichž jasně vyzněla podpora „národní suverenity, nezávislosti a teritoriální integrity“ Běloruska a jeho práva na volbu „cesty rozvoje, která vyhovuje jeho národním podmínkám“. Zdůraznilo význam ekonomické spolupráce mezi oběma zeměmi – Bělorusko je klíčovou bránou pro vstup čínského zboží do Evropy. „Většinu komentátorů to vedlo k myšlence, že se Lukašenko pomocí Číny snaží osvobodit od ruského tlaku na větší zapojení do války,“ říká Budzisz.

Když se vrátíme o několik dnů dříve před Lukašenkovo turné, vidíme intenzivní vývoj na linii mezi Minskem a Kyjevem. Zelenského administrativa už před několika měsíci, v podstatě od okamžiku, kdy Kyrylo Budanov vystřídal Andreje Jermaka v pozici šéfa prezidentské kanceláře, začala poprvé výrazněji projevovat zájem o kontakty s běloruským politickým exilem, jehož ústřední postavou je Svjatlana Cichanouská, pravděpodobný vítěz zfalšovaných prezidentských voleb z roku 2020. Cichanouská dokonce vyrazila koncem května na vůbec první oficiální cestu do Kyjeva. „Ukrajinci po celé čtyři roky války drželi politické ticho v otázce Běloruska,“ pronesla Cichanouská před několika dny na konferenci v Gdaňsku. „Nyní jsou tak mocní, že už nemusejí v otázce Běloruska mlčet.“

Vzápětí přišla nová série zpráv o možném zapojení území Běloruska do další ruské ofenzivy. O tom, že Rusko na Lukašenka tlačí více než předtím, nakonec promluvil sám běloruský diktátor, mezi jinými v rozhovoru pro blízkovýchodní televizi Al-Arabíja. „Za strany Běloruska nehrozí Ukrajině absolutně nic, absolutně nic,“ pronesl se zarážející otevřeností (včetně poznámek na adresu ruské ambasády v Minsku).

Paralelně se totiž objevilo Zelenského ultimátum Minsku. Hovořil v něm o podpoře ruské vojenské mašinerie ze strany běloruského průmyslu, transferu pohonných hmot, jimiž Minsk zachraňuje Rusko v okamžiku krize způsobené údery proti ruským rafineriím, a konečně o nutnosti vypnutí zesilovačů signálů, které z území Běloruska pomáhají ruským dronům zaměřovat cíle na Ukrajině. „Když to neudělají oni, uděláme to sami,“ pohrozil. Za několik dnů přinesl Zelenskyj zprávu, že Bělorusko opravdu tato zařízení vyplo.

V souvislosti s dronovou válkou stojí za to zmínit další zajímavost: jak polské, tak nedávno i pobaltské úřady uvedly, že v případech masivního pronikání ruských dronů na území NATO to byli právě Bělorusové, kteří je dopředu informovali o tomto nebezpečí.

Toto ale ještě nejsou zdaleka všechny elementy skládačky. Pokud jste zabloudili koncem týdne na stránky amerického ministerstva zahraničí, možná vás zaujalo blahopřání, které Marco Rubio vydal u příležitosti běloruského Svátku nezávislosti. Jde o svátek spjatý s Lukašenkovým režimem a jeho interpretací běloruských dějin, připomíná dobytí Minsku Rudou armádou v roce 1944. Blahopřání (Lukašenkovi napsal osobně i Trump) navazuje na oteplování vztahů mezi Washingtonem a Minskem, které probíhá už téměř rok. Jeho výsledkem je na jedné straně zmírňování sankcí vůči Lukašenkovu režimu, na straně druhé stovky propuštěných politických vězňů, mezi nimiž je i nositele Nobelovy ceny míru Ales Bjaljacki nebo lídr polské národnostní menšiny Andrzej Poczobut.

V Minsku se pravidelně objevuje Trumpův vyslanec John Coale, a na jaře tam dokonce proběhl protestantský evangelikální Festival naděje, jehož hlavním hostem byl americký kazatel Franklin Graham, osobnost blízce spojená s hnutím MAGA, kterého přijal i sám diktátor. Nebylo by v tom tolik překvapivého, nebýt toho, že Lukašenkovo Bělorusko holduje doposud sovětskému agresivnímu přístupu k většině církví, především těch, které vnímá jako „cizí“ – tedy vůči katolíkům a protestantům. Polský komentátor Zbigniew Parafianowicz k tomu poznamenal, že se „Američané pokoušejí pustit do Běloruska trochu kyslíku“ a „ukázat Lukašenkovi, že není odkázaný jen na Moskvu“. „Samozřejmě tady nejde o žádnou snahu o demokratizaci,“ přidává Marcin Łuniewski, „ale především o obchodní a politické zájmy.“

Lukašenko byl dlouhodobě mistrem lavírování mezi Ruskem a Západem. Politické metody a sovětská mentalita ho od první chvíle táhly k těsnému svazku s Moskvou, ale vlastní politické ambice a vůle přežít diktovaly nutnost bránit se tomu, aby se v objetí Kremlu zcela neztratil. Po dlouhé dekády své vlády proto umně střídal období „přitahování šroubů“ a „mámení“ západních partnerů možností oteplení a emancipace Běloruska od ruského vlivu.

Po krvavě potlačených protestech, které následovaly po zfalšovaných volbách z roku 2020, tento manévrovací prostor ztratil. Na teritoriu Běloruska se už objevila nejen ruská armáda, ale i ruské jaderné zbraně. Země se stala součástí ruské vojenské operace – nejdříve pomocí hybridního útoku na Polsko a Litvu v létě 2021 a posléze při vojenském útoku Ruska na Ukrajinu.

Co si z toho aktuálního běloruského hemžení odnést? Sledujeme dnes pokus o nový začátek Lukašenkovy lavírovací hry? Používá Čínu jako nového „garanta“ svého režimu, jímž dokáže vyvažovat ruský tlak na větší zapojení Minsku do války proti Ukrajině? Je jeho jednání s Američany opravdu připravováním si zádních vrátek? Nebo ve skutečnosti „vazalizace“ země pokročila natolik, že nemůže už být samostatný hráč a jen realizuje nějakou složitou intriku vytvořenou Kremlem?

Čtenáře bohužel zklamu – žádné hotové odpovědi nemám. Co v tomto obraze chybí, je EU, a hlavně běloruský soused Polsko, kteří v otázce aktuálního vývoje zůstávají příznačně pasivní. Přitom Bělorusko je jedním z klíčů k evropské bezpečnosti: urychlení jeho inkorporace Ruskem vytváří obrovský bezpečnostní tlak nejen na Ukrajinu, ale i na Polsko a Pobaltí. Naopak jeho větší emancipace by znamenala výrazné geografické vzdálení ruské hrozby od středoevropských hranic NATO.

Prozatím hlavním ponaučením je tedy alespoň toto: sledujme pozorněji Bělorusko. Ať se pak nenecháme nachytat v nedbalkách jako Česká televize, která při nedávné návštěvě zmíněného Alese Bjaljackého umístila do pozadí během rozhovoru velkou běloruskou státní vlajku – zřejmě netušíc, že jde o symbol bytostně spjatý s Lukašenkovým režimem, který demokratická opozice neuznává…