Evropská komise nedávno publikovala průzkum, jehož otázka zněla „Měla by se Evropa více sjednotit, aby mohla čelit současným globálním výzvám?“. Výsledky jsou samozřejmě příznivé: většinově přes osmdesát procent lidí tuto myšlenku podporuje. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že jde o zjištění asi podobně relevantní, jako by bylo při otázce „Udělali byste vše pro to, aby byly vaše děti zdravé a měly se dobře?“. Jistěže ano.

Průzkum doprovázela série zásadních veřejných hlasů volajících po sjednocení tváří v tvář rostoucí nestabilitě mezinárodní situace (což je v případě západní Evropy diplomatický eufemismus pro „tváří v tvář Trumpovi“ – ač si ve střední Evropě občas bláhově myslíme, že tím primárním impulzem je Putin a ruský imperialismus). Někdejší italský premiér a šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, který v Komisi už řadu let plní úlohu „člověka pro speciální intelektuální úkoly“, definoval během projevu na univerzitě v Lovani nutnost „pragmatického federalismu“: větší sjednocení EU už ne na základě nějaké „evropské ideje“, ale pragmatické nutnosti v situaci sevření mezi velmocemi. Na rozdíl od kanadského premiéra Marka Carneyho, který EU jako celek zařadil mezi „mocnosti střední velikosti“, Draghi vidí potenciál EU stát se protiváhou obrů – USA a Číny.

Je evropský stát historická nutnost?

Draghi svou vizi prezentoval nikoli jako politickou volbu, ale historickou nutnost. Diagnóza, kterou představil, je bolestivě přesná: Evropa dlouho považovala samu velikost společného trhu a vlastní blahobyt za postačující pro zajištění své geopolitické relevance. Současný vývoj ve světě tuto víru brutálně revidoval: nejbližší spojenec, USA, tlačí Evropu cly, Čína nepovažuje EU za rovnocenného partnera a z pozice ekonomické převahy ji bezostyšně vydírá, Evropa sice financuje Ukrajinu, přesto ale nemá sílu, aby si při mírových jednáních vybojovala místo u jednacího stolu.

Důvodem této slabosti nejsou podle Draghiho špatná rozhodnutí evropského establishmentu, jež ve víře ve fukuyamovský „konec dějin“ zbavila členské státy vojenských kapacit a poté ve víře v globalizaci a klimatickou změnu i kapacit průmyslových. Skutečnými důvody jsou podle něho nedostatečná míra integrace a rozhodovací struktury, jež nejsou adaptovány na dnešní brutální svět. Draghi navrhuje jako řešení – jak překvapivé! – „ještě více Evropy“. Co to v praxi znamená? Jednak především likvidaci zbytků omezení, jimiž členské státy stále chrání své zájmy, jako jsou právo veta v zahraniční a obranné politice, dále budování jednotné evropské ekonomiky, která má posílit konkurenceschopnost a nezávislost na Číně a USA, nebo třeba definitivní otevření stavidel pro sjednocování daňové a dluhové politiky. Šéfka Komise Ursula von der Leyenová na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci v projevu, v němž na Draghiho dost navazovala, v jedné větě spojila „vzájemnou důvěru a zvyšování evropských kapacit“ se „zrušením jednohlasnosti“.

Jak upozornil polský veterán evropské politiky, bývalý místopředseda Evropského parlamentu Jacek Saryusz-Wolski (PiS), nazývat tento projekt „federalizací“ je zavádějící. Evropská unie není ani nyní organizována podle federálního principu, protože ten předpokládá rovnost členů federace, zatímco většina hlasování v Evropské radě používá princip vážení hlasů v závislosti na velikosti jednotlivých zemí. Zároveň základem každé federace je jasné rozdělení kompetencí mezi státy a federativním celkem – princip, který v době neustálé expanze evropských institucí, podpírané expanzivním výkladem absolutní nadřazenosti evropského práva ze strany Soudního dvora EU, lze jen stěží považovat za vyjadřující realitu dnešní Unie. Ve skutečnosti tedy nejde o federalizaci, nýbrž o centralizaci, která má Evropu zachránit.

Co příznačně v Draghiho vizi chybělo, je otázka demokratické shody. Jako kdyby věřil, že v podmínkách aktuální krize Západu je další přesun kompetencí z úrovně národních států na úroveň Unie jediným a samozřejmým řešením i pro všechny občany. Jako pravděpodobnější se ale jeví, že samotná myšlenka, že EU by měla nechat o tak zásadních otázkách rozhodovat občany, byla po špatných zkušenostech z dob přijímání tzv. evropské ústavy před dvaceti lety prostě už definitivně zapovězena. Von der Leyenová v Mnichově byla v tomto ohledu ještě explicitnější: „Nemusíme kvůli zrušení jednohlasnosti měnit smlouvy (což by vyžadovalo politickou debatu v členských státech, hlasování v parlamentech, či dokonce referenda – pozn. aut.), stačí, když budeme kreativně přistupovat ke stávajícímu znění.“ Tento přístup zapadá koneckonců do současného vnímání liberální demokracie, v němž se volby a lidová suverenita – namísto hlavního pilíře demokracie – staly spíš, jak říká německý politolog Philip Manow, „hrozbou pro systém“.

Paradox suverenity

Německý politolog Stefan Auer tvrdí, že jádro problému dnešní EU leží v „paradoxu suverenity“: Unie vzala členským státům příliš mnoho jejich suverenity na to, aby byly schopny poradit si samy, ale zároveň příliš málo na to, aby se sama mohla stát mocností. Draghi navrhuje tento problém vyřešit ještě větším transferem kompetencí, aby se konečně dosáhlo kýženého „zvelmocenštění“ EU. Je ovšem cesta ven z tohoto paradoxu opravdu takto jednosměrná?

Překotné události posledního roku a návrat k „tvrdé geopolitice“ způsobily spíš růst váhy národních států v evropské politice než naopak. Jsou to francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Keir Starmer a německý kancléř Friedrich Merz, kdo se pokouší vystupovat jménem Evropy víc než Ursula von der Leyenová, která – jednoduše řečeno – nemá pod svým velením žádnou armádu. Priorita bezpečnostních otázek pozici států vůči evropským institucím posiluje. Stejný efekt má nejednota EU v některých strategických otázkách (hlavně co se týče Maďarska) a zároveň nutnost zapojovat do řešení geopolitické krize aktéry mimo EU (především Británii, ale i Norsko nebo Turecko) oslabuje postavení Komise.

Z těchto důvodů se paralelně k volání po proměně EU v geopolitickou mocnost objevuji i realističtější koncepce, jež navazují na starou ideu „vícerychlostní Evropy“ nebo „Evropy à la carte“.

Wolfgang Ischinger, vlivný šéf Mnichovské bezpečnostní konference, zmínil nutnost obnovit myšlenku „evropského jádra“, tedy spolupráce klíčových hráčů, kteří budou moci posilovat integraci bez nutnosti ohlížet se na „malkontenty“. Zdá se, že Ischinger tím chtěl podpořit pozvánku, kterou krátce předtím poslala německá vláda největším státům EU, od Španělska po Polsko, ohledně užších konzultací, v první řadě ministrů financí. Mapa tohoto jádra neboli E6 vyvolala velký zmatek i v české veřejné debatě, protože byla řadou komentátorů prezentována jako hotová věc a důkaz, že Česku ujíždí evropský vlak.

Možnost, že by se takové evropské jádro v podobě navržené Německem realizovalo, ovšem nevypadá moc reálně. Ve skutečnosti, jak poukazuje polský historik a expert na strategii a mezinárodní vztahy Sławomir Dębski, jde o další z mnoha pokusů o „návrat Evropy do komfortní zóny“, který má za cíl „potvrdit staré hierarchie spíš než hledat nová řešení“. Proč by měla země jako Polsko akceptovat místo u stolu, kde bude jen legitimizovat německou převahu? ptá se Dębski.

Dodejme, že hlas ohledně „Evropy flexibilních partnerství“ zazněl nečekaně i z druhé strany spektra, od bývalého polského premiéra a dnes šéfa frakce Evropských konzervativců a reformistů Mateusze Morawieckého. Ten upozornil, že nelze zavírat oči před zásadními odlišnostmi v zájmech evropských zemí, jež nelze vyřešit jinak, než buď zlomením jejich suverenity a vybudováním superstátu, nebo naopak rozmělněním struktury Unie a rezignací na některé politiky. Ať si ty státy, které to považují za prioritu, kladou ambiciózní klimatické cíle. A ať země východního křídla pokračují v posilování bezpečnostní spolupráce a zvyšování výdajů na obranu – je jasné, že nutit k tomu samému Španělsko, které hrozbu z Ruska nepociťuje, je nerealistické, říká Morawiecki. Jeho vize tedy kombinuje krok zpět v integraci – tj. zpět k unii volného obchodu – se systémem flexibilních „aliancí ochotných“, ad hoc vznikajících tam, kde jednotlivé země budou mít zájem o užší spolupráci.

Železný zákon evropských dějin

Web Politico nedávno publikoval výsledky jiného, podstatně zevrubnějšího průzkumu evropského veřejného mínění. Ohledně budoucnosti EU jeho výsledky ukazují značnou skepsi: podle 63 procent respondentů má Unie nejlepší léta za sebou. To by se možná ještě dalo vysvětlit poukazem na dnešní všeobecně „blbou náladu“. Zajímavější ovšem je, že 71 procent dotazovaných se dožaduje od svých vlád intenzivnějšího prosazování národních zájmů, i za cenu třenic s jinými státy. A stejné množství lidí si přeje, aby EU předala jednotlivým členům zpět kompetence v oblasti migrační politiky.

Tento průzkum lze číst dvojím způsobem. Zaprvé jako projev nedůvěry v deklarovaný obrat EU směrem k většímu realismu a menší ideologizaci. Nedůvěry, která je nepochybně oprávněná, když vidíme, jak Evropský parlament schvaluje další a další klimatické cíle, i když nikdo příčetný už nevěří v jejich uskutečnitelnost, nebo dál přiživuje kulturní války. Například před blížícím se březnovým zasedáním Komise OSN pro postavení žen europarlament jako jednu z priorit schválil rezoluci, podle níž trans ženy mají být plně uznávány jako ženy. Opravdu teď nemáme jiné starosti? A viděli jste „seznam předsevzetí“ na rok 2026, který publikovala Evropská komise na svých sociálních sítích? Opět, kulturněpolitická agenda v něm dostala podstatně větší prostor než téma války na Ukrajině. A mezitím mnohem zásadnější pokusy italské premiérky Giorgie Meloniové zavést jasná pravidla bránící Itálii před ilegální migrací opakovaně blokují evropské soudní instance.

Zadruhé jde o potvrzení jiného trendu: stávající nejistota ohledně transatlantické vazby nemusí vůbec vést k pevnějšímu semknutí evropských zemí. Vzhledem k historickým zkušenostem lze očekávat spíš naopak nárůst soupeření a napětí. „Opravdu si někdo myslí, že hlavní evropské mocnosti budou chtít ukrojit ještě víc ze své suverenity ve prospěch Bruselu?“ ptá se  rakousko-bulharská analytička Velina Tchakarova. Bývalý italský velvyslanec při NATO Stefano Stefanini v deníku Financial Times zas upozorňuje na opomíjenou historickou skutečnost: v evropských dějinách by bezprecedentní období míru a spolupráce nebylo možné bez americké vojenské dominance, protože ta sebrala evropským zemím „možnost řešit kontroverze vojenskou rivalitou“. „Když americká dominance zmizí, Evropa se rozpadne,“ prorokuje italský diplomat. V podobném duchu se vyjadřuje i již zmiňovaný Dębski: „Evropa znala jen rovnováhu velmocí. Evropský mír umožnil až externí hegemon – USA.“

Pochybnosti v tomto směru zaznívají i od politiků, kteří jinak posilování integrace podporují. Jens Spahn, významná figura německé vládní CDU, v souvislosti s úvahami o britském a francouzském „jaderném deštníku“, který by měl nahradit ten americký, poznamenal: „Kdyby zítra byly v Británii a Francii volby, vyhraje je Nigel Farage a Marine Le Penová. Nevím, jestli chceme být závislí na některém z nich.“ Naopak na východním křídle se objevuji hlasy upozorňující na to, že strategická nezávislost Evropy bude nutně znamenat začátek nového dialogu Západoevropanů s Ruskem, jak už koneckonců opakovaně naznačuje Macron.

Jak zachránit Západ

Není překvapivé, že zastánců rychlého vytlačení USA z Evropy najdeme mnoho mezi publicisty, ale podstatně méně mezi hlavními evropskými lídry. I proto hlavní roli v EU teď, zdá se, hraje dvojice Merz–Meloniová, která – na rozdíl od Macrona – razí vůči Trumpovi konstruktivnější přístup. Když se podíváme na proslovy Merze a Starmera na Mnichovské bezpečnostní konferenci, oba byly de facto adresovány americkým posluchačům a každý lídr se snažil ukázat právě svoji zemi jako nejlepšího partnera pro obnovu transatlantické vazby – v duchu, který Trumpova administrativa požaduje. Oba zdůrazňovali nutnost větší zodpovědnosti Evropy za vlastní obranu, která ovšem nemá být vyhlášením transatlantického rozvodu, nýbrž novým začátkem spolupráce. Starmer mluvil dokonce o „duchovní unii Západu“. Tchakarova může být, jakožto komentátorka, explicitnější: „Představa, že v nové realitě rivality mezi velmocemi může Evropa zůstat stranou, je iluzí. Musíme si vybrat.“

Už zmíněná Morawieckého zpráva vedle výzvy k Evropě strategických partnerství obsahuje i koncept „ekonomického NATO“ – seskupení, které znovu propojí ekonomiky západního světa a pomůže tak překlenout aktuální třecí plochy obchodních válek. Morawiecki nabízí jinou formu „útěku vpřed“ než Draghi a namísto starého receptu „ještě více integrace“ se snaží propojit tři témata: obranu národní suverenity (jež stále zůstává kotvou pro existenci demokracie a základem sebeidentifikace občanů), schopnost Evropy obstát v globálním kontextu a zachování výjimečné vazby pojící Evropu s USA.

Zda pro tento návrh na obou stranách Atlantiku nyní existují vhodní posluchači, je otázka. Vše ale nasvědčuje tomu, že taková vize může být pro aktuální potřeby vhodnější než další pokus pohnout Evropou vpřed pomocí stejných receptů, které nás za poslední dvě dekády dovedly k dnešní krizi.