Často lze slýchat, že současná politika je bezobsažná a vyprázdněná. Předseda sněmovny Tomio Okamura se ovšem ukázal jako výjimka, jež potvrzuje pravidlo, když na konci léta ve veřejném prostoru zvedl téma skutečně zásadní a substantivní: stav záchodků ve vlacích národního železničního dopravce. Apeloval na ředitele Českých drah, ať si dá věci do pořádku, neboť údajně ve vagonech dlouhodobě a opakovaně není toaletní papír.

Tady, vážení, skutečně jde veškerá legrace stranou, protože když se to člověku stane, je to hrůza, a tak naprosto chápeme šéfa SPD, že v takovém případě zahřímal a záležitost označil přímo za ostudu.

Nestává se často, aby bylo vůbec toto téma nastoleno, natožpak s takovou vervou, pročež bychom rádi využili vzniklé hybnosti a poukázali na hlubší, snad i temnější problém spojený s vlakovými záchodky, který donedávna přežíval pouze ve stinných zákoutích internetu coby konspirační teorie. Tu by nyní mohl šéf sněmovny odkrýt. Záležitost má navíc přeshraniční rozměr, neboť jako první na ni upozornil Brit Alistair Williams, a Okamura by tak jejím objasněním mohl České republice zajistit i jisté mezinárodní renomé, ostatně plně v duchu hesla Pravda vítězí. Podezření zde padá na moderní toalety ve vlacích, které podle Williamse ve skutečnosti vůbec nejsou toaletami, nýbrž důmyslně zkonstruovanými nástroji psychologického mučení, jejichž účelem je odradit cestující od toho, aby ve vlaku chodili na záchod.

Tradiční vlaková toaleta, kterou naštěstí stále ještě leckde najdeme, funguje na jednoduchém a časem odzkoušeném principu: vstupuje se do ní standardními dveřmi, jež se otevírají typickým mechanismem s klikou, a na podobně předvídatelné bázi funguje i zamykání prostřednictvím otočení zámku na jeden západ. Výhodou interiérového designu je pak také minimální vzdálenost dveří od mísy, díky níž se uživatel může v případě vzniklých pochybností kdykoliv ujistit, že skutečně zamkl, často právě ve chvíli, kdy se z druhé strany pokouší dovnitř vniknout jiný zájemce. Jde o solidní a funkční uspořádání a jen těžko si lze představit důvody, proč by je někdo chtěl radikálně změnit a přetvořit.

Přesně to se ovšem v nedávné historii vlakových toalet stalo. Moderní záchodek ve vagonu vypadá úplně jinak a ovládá se pomocí komplikovaného elektronického panelu plného tlačítek a světýlek. U otevírání a zavírání byl navíc zahozen starosvětský model jednoduchých dveří, který nahradila obrovská posuvná stěna, jež velice pomalým tempem zajíždí do zdi, případně z ní zase vyjíždí, tak trochu po vzoru nástražných pastí z filmů o Indianu Jonesovi. Zamknutí vyžaduje zadání správné kombinace na ovládacím panelu, přičemž člověk si může být maximálně na cca sedmdesát procent jistý, že skutečně zamkl. Pokud zaváhá, má smůlu: sedátko je od dveří dosti vzdálené, a jestliže někdo na druhé straně stiskne tlačítko „otevřít“, když toaleta není zabezpečena, je zle. Jednou jsem byl toho přímým svědkem a mnohokrát jsem slyšel někoho vyprávět o tom, jak nějaký nedůstojně usazený nešťastník musel čekat onu pocitově nekonečnou dobu, než se horizontálně prohnutá stěna velice pozvolna zasune a zase vysune. Pokaždé když sedíte a někdo venku stiskne tlačítko, málem se vám zastaví srdce.

Podle Williamse není možné, aby kdokoliv příčetný rozhodl o nahrazení starého systému novým, pokud za tím ovšem nestály nekalé úmysly. A zde se dostáváme ke spiklenecké teorii. Železniční společnosti musí ze zákona poskytovat pasažérům sociální zařízení, zároveň však nesou náklady na jeho úklid, vyprazdňování odpadních jímek a podobně, což se jim přirozeně dělat nechce. Spolčily se proto, aby vynalezly zvrácenou komoru duševního teroru, jejímž prostřednictvím navenek splní podmínku poskytování služby, ale zároveň vytváří sofistikované síto, jehož selekcí projdou pouze ti nejotrlejší nebo ti v největší nouzi. Ďábelsky geniální. Snad se Tomio Okamura nezastaví jen u toaletního papíru a přijde na kloub i tomuto!