Všechna politická média dnes žijí skutečností, že Viktor Orbán přišel po šestnácti letech o křeslo maďarského premiéra. Možná stojí za to připomenout, že po stejných šestnácti letech sestoupila z kancléřského křesla i Angela Merkelová, se kterou si Orbán v evropském zákulisí výborně rozuměl, ač třeba jejich přístup k imigraci byl razantně jiný. Merkelová sama svého času sesadila vlastního patrona Helmuta Kohla, který ji přivedl do nejvyšších kruhů CDU jako „svoje děvče“. V době, kdy byl donucen vyklidit úřad, byl Kohl spolkovým kancléřem… inu, právě šestnáct let.

Různé světové ústavy, včetně té naší, jsou plné omezení na výkon prezidentské funkce, ačkoliv zrovna prezident je ve většině států jen „kladečem věnců“ a reálná moc spočívá ve zcela jiných rukou. Nový vítěz maďarských voleb Peter Magyar nadhodil už v rámci kampaně možnost novelizace ústavy v tom smyslu, že stejným způsobem by byl zastropován i premiérský úřad.

Víte co, přátelé? Co kdybychom z toho udělali všeobecné pravidlo? Každému z nás by bylo k dispozici maximálně dvacet let ve všech volených či ústavních (ministr) funkcích dohromady – a pak už by mohl být nanejvýš poradcem pro mladší generaci politiků. A souběh funkcí by se počítal vícenásobně, aby „sběratele pašaliků“ přešla chuť zastávat deset úřadů naráz.

Mělo by to určité výhody. Mimo jiné by takový systém garantoval, že si nikdo neudělá z politiky doživotní kariéru, a většinu politiků by přiměl, aby si začali včas vychovávat nějaké nástupce. A hlavně by vedl ke spolehlivé obměně kádrů dřív, než úplně ztratí kontakt s realitou. Dřív, než je situace vysloveně kritická.

Samozřejmě, není to jen na nás. Museli by to odhlasovat naši zástupci, kteří jsou v této záležitosti v bytostném střetu zájmů. Ale stejně by mě zajímalo, jak by dopadlo případné referendum na toto téma.