Slovo extremista označuje podle běžného výkladu toho, kdo žene věci do extrémů, tedy do krajností, na nejzazší mez. V Sasku-Anhaltsku bude podle průzkumů pár dní před zemskými volbami volit čtyřicet tři procent občanů „extremistickou“ stranu AfD, Alternativu pro Německo.

Adjektivum extremistická je ve spojení s AfD běžně užívanou charakteristikou. Neodpustí si ji žádný její protivník v Německu, ale běžně se používá i v naší televizi, rozhlasu, médiích. Není to lichotivé označení, dává se tím najevo, že je to strana nebezpečná, krajní, narušující řád a normy, prostě strana deroucí se za mocí bez všech zábran a chystající se na činy, před jejichž následky se nezastaví. To v souvislosti s Německem vždy zní zlověstně.

Je tedy v Sasku-Anhaltsku – to je taková průměrná německá země na „východě“, hlavní město Magdeburg – skoro každý druhý člověk extremista?

Možná je to obráceně a ti lidé volí naopak proti extremismu. Za extremismus totiž mají to, co se s „jejich“ Německem za poslední léta, přinejmenším od roku 2015, stalo. To byl totiž extrém, který ovšem jen tak neskončil! Nastolil nový stav, zásadně, řeklo by se: extrémní, odlišný od norem, jaké v jejich vlasti platily a jak je znali a chtěli. Vlivem extrémní politiky otevřených hranic se extrémně proměnila podoba Německa, přičemž tato „krajní“, v poválečných dějinách bezprecedentní politika byla prohlášena za jedině správnou, nekritizovatelnou a neodvolatelnou. A svým způsobem i byla, neboť je pravda, že jednou nastolený demografický stav už nelze změnit.

Východní Německo je touto změnou zasaženo pořád ještě nejméně. Dalo by se říct, že tam vědí, že mají co ztratit. Tu „extrémní“ stranu volí právě z obav, že stav jejich domovů a vlasti (tihle Němci říkají Heimat, což je jinými považováno za sprosté slovo – není ale tohle extremismus?) je v ohrožení a nemusí přetrvat do budoucna: že se totiž i jejich města a městečka mohou začít podobat městům na vzorovém Západě, kde se zvětšují čtvrti, kde jsou Němci pomalu v menšině, kde se dívkám doporučuje nenosit kratší sukně a za bezpečnostní řešení se považuje zákaz kuchyňských nožů. Politika, která k těmto poměrům v Německu vedla, tedy politika otevřených hranic a podpory migrace (skrytě i otevřeně), byla a je přitom považována za liberální, státotvornou, mainstreamovou. Jenže právě ona vedla k extrémním následkům a extrémním poměrům, což už, pořád spíš jen v náznacích, uznávají i ti, kdo ji prováděli a vydávali za „alternativlos“ – bez alternativ.

Ti, kdo to už tehdy kritizovali a varovali, kam to povede, byli naopak označováni za xenofoby a extremisty. A jsou pořád. Nyní tedy vyhrávají v těch spolkových zemích, kde by si mnozí přáli, aby tyto „extrémy“ nedorazily i k nim. Nebo v co nejmenší míře. Proto volí své extremisty. Kdo za to asi může?

Alternative für Deutschland není příčinou krize německé politiky, ale je následkem mnoha chybných, dalo by se říci fatálních rozhodnutí klasických stran a jejich takzvané liberální politiky (ano, takzvané, protože liberální ve smyslu hodnot svobody nebyla a není). Voliči se pro „alternativu“ nerozhodují hlasovat proto, že by v nich bublaly temné pudy nesnášenlivosti a nenávisti, ale proto, že viděli, kam „liberální“ politika vede: k nesnášenlivosti a nenávisti. Kdyby měli záruku, že politika bude vedena rozumně a v jejich zájmu (i to je ale považováno za extrémní), neopouštěli by strany starého typu, nesháněli by se po alternativách. Když tuto důvěru ztratili, nezbývalo jim nic jiného. Někdo do toho jít musel. A šel.

My, kdo jsme měli tolik obdivu k politickému systému ve staré dobré BRD, toho litujeme. Ale nedivíme se.