Eduard Habsbursko-Lotrinský, s nímž v tomto čísle přinášíme rozhovor, je jedním z mnoha potomků vzešlých ze čtyř linií, které založili synové císaře Leopolda II. (1790–92, mihne se i v F. L. Věkovi): rakouská, toskánská, těšínská a Eduardova maďarská. Každý z jeho sestřenic, bratranců, sestříňat a bratráňat (eviduje jich na 300) mohl z dějin vyabstrahovat zásady a pravidla, podle nichž se Habsburci snaží žít a prosperovat. Udělal to až Eduard. Kniha stará tři roky se v anglickém originále jmenuje The Habsburg Way a v pozdějším německém vydání Sprechen Sie Habsburgisch? – a obsahuje sedm pravidel podle autorova výběru.

Že byla kniha psána původně pro americký trh, se nezapře. Je to návod, jak žít, servírovaný s historickým výkladem v rozsahu nezbytném. Ale i fanoušky habsburkovské literatury a mytologie některé souvislosti, interpretace a mnoho historických detailů překvapí.

Těch sedm pravidel je následujících – 1. Ožeň se (vdej se), 2. Buď katolíkem, 3. Věř na říšskou ideu (a princip subsidiarity), 4. Zasazuj se za právo a zákony… i pro své poddané (!), 5. Znej sám sebe (ve smyslu Věz, odkud přicházíš), 6. Buď odvážný bojovník a konečně 7. Pomni, že jsi smrtelný – a každé má svou, v historii rodu zakotvenou kapitolu.

Čtenář rozhovoru už bude vědět, že ze sedmi pravidel Eduardovi leží na srdci především první dvě, rodina a katolická víra, jež zase pro rodinný život údajně tvoří ideální podloží. Správná rodina má mít co nejvíc (legitimních) dětí, přičemž autor neteoretizuje, sám má dětí šest.

Dlouhodobou politikou Habsburků prý byly místo válčení (protože „skoro nikdy“ neměli peníze na řádnou armádu) šikovné sňatky – ale pozor, že to bývaly sňatky domluvené, nemá znamenat, že by jejich účastníci trpěli. Když se po roce 1500 Habsburkové rozdělili na španělskou a rakouskou větev, bylo mezi nimi podle Eduardova údaje uzavřeno 73 manželství, což, jak se v knize uznává, nepřispělo genofondu rodiny. Důvod pro tento sériový incest byl geopolitický – držet obě větve nejmocnější dynastie světa pohromadě, průběžně je sešívat.

Čteme, že naprostá většina z oněch 73 incestních manželství byla šťastných. Jak to autor může vědět? Argument, že rodinné štěstí přicházelo do rodiny i díky „podobnému kulturnímu pozadí“, je hozená rukavice dnešku, který má rád co nejrozmanitější původ, od nějž partneři jdou spolu do uniformní budoucnosti. Eduard si nemůže pomoci, aby jako tečku za prvním pravidlem nesrovnal vysmívané Habsburky (degenerovaný spodní ret) s politickým establishmentem dneška: V Evropě, píše, jsme svědky „totálně absurdních“ pokusů předefinovat manželství, současně máme „jen málo příkladů osob veřejného života, které by byly ve šťastném manželství s mnoha dětmi“.

Méně přesvědčivý je autor, jenž byl do loňska velvyslancem Maďarska ve Vatikánu, a tudíž coby „orbánovec“ nemá potřebu vzývat kult Evropské unie, když se snaží najít rozdíly mezi integrací Evropy za Habsburků a dnešní integrací z Bruselu. Vychází mu z toho ten zásadní rozdíl, že monarchie měla hodnoty, a EU nemá. To by neměl vyslovovat nahlas, než ho a nás s ním von der Leyenové upomenou, že i dnes má EU hodnoty – a jaké! Navíc jeho nález neřeší potíž erodující suverenity. I ti tolerantnější monarchové, o nichž Eduard píše s uznáním, nakonec dávali velkou autonomii až polosamostatnost jen národům, které si ji na Vídni vynutily. A Češi to nebyli, taky se o nich téměř nezmiňuje. Jeho etalonem jsou Uhry, Maďaři, Eduard patří k maďarské větvi, byť se narodil v Mnichově a žije u Vídně.

I nekatolíkovi bude sympatické, že se autor za své názory vůbec nestydí. Je dokonale neapologetický. Píše třeba o možnosti, že po smrti se dostaneme do pekla, a diví se, že tuto variantu věřící a jejich duchovní v 21. století přehlížejí. Katolickou víru nepovažuje za privátní záležitost, záměr je, aby katolíci mezi námi po přečtení knihy zřejmě následovali Eduarda, respektive jeho rod, a prožívali svou víru veřejně, mluvili o ní. Asi by to ani neměli přehánět s výčitkami kvůli útlaku jinověrců v minulosti. Máme se modlit za naše zemřelé, aby měli dobrý posmrtný život. Máme se zasazovat za naše poddané a ups, když žádné nemáme, tak řekněme za podřízené v práci. Na obnovu monarchie ve střední Evropě „teď zrovna“ není ta pravá chvíle, ale kdoví, co přinese budoucnost. Tak uvidíme.

Eduard Habsburg-Lothringen: Sprechen Sie Habsburgisch? Renovamen-Verlag 2024, 164 s.