Norský premiér vytahuje telefon a bryskně vyťukává zprávu. Adresátem je další významný státník, s nímž si v posledních dnech píše čím dál familiárněji. „Samozřejmě. Jsme v tom s vámi,“ přichází do deseti minut odpověď Marka Carneyho, ministerského předsedy Kanady. V tu samou dobu diskutuje Carney o stejné věci s francouzskou hlavou státu Emmanuelem Macronem na souostroví Saint Pierre a Miquelon. Ten okamžitě posílá sdělení dál své delegaci na Valném shromáždění OSN v New Yorku.

Přidává se finský prezident Alexander Stubb, Ursula von der Leyenová, Friedrich Merz a další. Sdělení je jasné: umělá inteligence musí zůstat pod lidským vedením, dohledem a kontrolou. „Západní lídři tlačí na zkrocení AI,“ hlásá včerejší titulek listu Wall Street Journal.

Nikoliv proto, že by se snad státníci „středních mocností“ – toto spojení použil letos Carney ve svém projevu v Davosu (do této kategorie zařadil i EU jako celek) – nutně mýlili. Mezinárodní dohoda o bezpečnosti AI by pravděpodobně byla namístě. Například globální zákaz využívání umělé inteligence k vývoji biologických či chemických zbraní rozhodně nezní jako špatná věc. A mohli bychom se zde opřít o precedens minulých mezinárodních dohod, především Úmluvy o biologických zbraních z roku 1972 a Úmluvy o chemických zbraních z roku 1993. Ty přinejmenším ukazují, že i u technologií s obrovským vojenským potenciálem lze vytvořit mezinárodní pravidla, která mají reálný účinek.

Problém je samozřejmě v tom, že tyto státy mají jen pramalé páky na to, aby cokoliv změnily. Hlavní vývoj AI neprobíhá u nich. A jde-li o lídrovství, tak na Západě zastávají zcela podřadnou roli oproti Spojeným státům – lídr, který vládne všem a který si také nenechá příliš mluvit do toho, co bude dělat. Proto také celá okázalá rétorika padá ve chvíli, kdy se dočteme, že Donald Trump v úterý na půdě OSN prohlásil, že USA odmítnou jakýkoliv „globalistický plán“ na kontrolu umělé inteligence. Tvrdé proklamace ostatních o tom, že nedopustí, aby se laxní přístup Američanů k regulaci nové technologie ukotvil jako světový standard, pak znějí asi tak důvěryhodně jako nedávné prohlášení Evropské komise o tom, že Evropa chce být „prvním kontinentem umělé inteligence“. Zní to tak trochu absurdně.

V celé iniciativě lze také spatřovat jistou performativnost a snahu být relevantní u palčivého tématu současnosti, ale pouze jaksi naoko, bez většího úsilí něco reálně změnit. V alternativním světě si totiž můžeme představit i situaci, kdy by se střední mocnosti spojily s vlivnými laboratořemi OpenAI či Anthropic a společně dokázaly nastavený kurz posunout. Tyto společnosti totiž o určitou formu regulace stojí (otázka, z jakých důvodů, je na samostatnou diskusi) a jejich představitelé opakovaně upozorňují na rizika nejpokročilejších modelů a volají po pravidlech pro jejich vývoj.

Takové spojenectví se ovšem jen těžko uskuteční, protože ani Kanada, ani evropské státy dnes nemohou nabídnout nezbytnou infrastrukturu, kam by se tyto firmy mohly se svým vývojem případně přesunout, čímž pozbývají velkou část vyjednávací síly. Jde především o nedostatek obrovských výpočetních kapacit a spolehlivé a dostatečně levné energie, kterou vyžadují datová centra pro trénování nejpokročilejších modelů. Ostatně sama Evropská komise dnes hovoří o „kritickém deficitu“ velké výpočetní infrastruktury potřebné pro vývoj modelů. A právě zde se ukazuje rozdíl mezi schopností skutečně ovlivňovat technologii a pouhým zbožným přáním, které je založeno na prázdné ctižádosti.