V neděli ještě stál před diváky a bavil je jako popletený Děd Vševěd ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, o čtyři dny později už nebyl. To je smrt, jakou by si patrně přál každý herec: hrát do posledního dechu, odejít bez pauzy a po posledním aplausu zmizet znenadání, jen tak, jako by člověk ani nebyl, jako by se nám o něm zdálo prostřednictvím postav, které ztvárnil. Ve čtvrtek zemřel Jan Hraběta – tudíž je jasné, že napříště si za jakéhokoli lijavce jelita budou muset dávat sraz už bez něj. Ze starých bardů, pamatujících na jevišti Divadla Járy Cimrmana éru nejistých sezon, zůstávají naživu už jenom Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Petr Brukner.

Uměl ho nazpaměť jaksi najust, když sám sebe přesvědčil, že když se takový text svede naučit kolega herec Václav Sloup, on to jako osvětlovač zvládne taky. A zvládl, slyšel ho Miloň Čepelka, užasl, „udal“ ho Zdeňku Svěrákovi a bylo. Zrodila se hvězda. U Cimrmanů proslul Hraběta suverénností, samozřejmostí a výjimečnou ironií – nebyl jemný sebeironik jako Jaroslav Weigel ani dobrotivý prosťáček jako Petr Brukner. Naturelem jiskřivého ironika, který klidně tne do druhých, měl blíž k Ladislavu Smoljakovi nebo Oldřichu Ungerovi, po jehož emigraci převzal jeho role. Vzezření dobrotivého kulaťoučkého hostinského (ostatně takové role často hrál v televizi i ve filmu) mu přirozeně zajišťovalo popularitu.

Pro Jana Hrabětu přitom platilo totéž jako pro mnoho jiných lidí: byl zajímavější, než by se podle jeho veřejného vystupování myslelo. S Václavem Havlem ho také pojil osud dětí pronásledovaných rodičů. Hrabětův otec, který zastával ve Zlíně posty ve středním managementu, byl v padesátých letech zavřený. Manželka a dva synové pak odešli z Moravy do Prahy, kde měla žena příslib práce a nějakého zajištění. Hrabětův bratr vystudoval kameru na FAMU, ale v českém filmu se příliš neohřál, jelikož emigroval do Švýcarska. Rodinná trápení v Janu Hrabětovi vypěstovala odpor ke komunistickému režimu – zároveň stejně jako jeho kolega Jan Kašpar, který žil několik let s Olgou Havlovou, nebyl aktivním disidentem. To si totiž nepřáli Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, nechtěli ohrozit existenci divadla.

Hrabětův osud je vlastně dokladem nevyzpytatelnosti minulého režimu a mnoha jeho paradoxů. Syn protirežimního živlu, bratr emigranta, kamarád zavřených chartistů, přesto herec v populárních komediích, aťsi aktér jenom malých rolí. Ale taky asistent filmové režie – kupříkladu na filmech Jára Cimrman ležící, spící nebo později po převratu Obecná škola.

Vyzařoval z něj klid, nadhled, parťáctví, dobrosrdečnost, vidláctví a prostota, které nikoho neohrožují. Slušelo by mu ztvárnit Švejka, protože ta poťouchlost, ta v něm byla taky. Ostatně připomeňme si jeho verše: „Och, vy pochvy, / och, vy meče! / Kvůli pochvám / z mečů teče!“ Bude mi chybět, měl jsem ho z Cimrmanů – právě spolu s bohužel již pozapomenutým Oldřichem Ungerem – nejraději. Pro ten hluboký hlas, kulaté břicho, výsměšný tón a dobré oči. „Štětináááč!“