Rozhodl jsem se, že budu pokračovat v pravidelném psaní výpisků, citátů a odkazů z jednotlivých vydání zahraničních časopisů, které už léta čtu. Abych trochu rozšiřoval obzor našeho myšlení a abych připomínal jiná témata.

Minulý týden jsem začal švýcarským čtrnáctideníkem Zeitfragen a dnes pokračuji německým týdeníkem Junge Freiheit, který vychází už více než tři desetiletí. Když jsem si udělal předběžný seznam časopisů, ze kterých chci vytvářet tento „seriál“, došlo mi, že žádný z těchto časopisů nepatří mezi mainstreamová média. To o mně asi leccos vypovídá. Potěšil mne šéfredaktor časopisu TO Marek Stoniš, když mi napsal, že moje první glosa série je vykročením ze „zahledění do českých malicherností a sporů“. Přesně o to mi jde.

Junge Freiheit je považována za blízkou AfD, ale její existence vznik AfD o několik desetiletí předběhla. Je bezesporu – se svým zakladatelem a šéfredaktorem Dieterem Steinem – naprostým originálem. Setkal jsem se s ním opakovaně. Občas mne požádá, abych pro ně něco napsal. Jednou jsem byl dokonce v Berlíně účasten jejich každoroční letní party.

V jednom z posledních čísel tohoto týdeníku mne zaujala velmi nevlídná karikatura Donalda Trumpa, jak v kruhu svých nejbližších politických souputníků říká: „Bombardovat budu tak dlouho, až konečně dostanu tu Nobelovu cenu míru.“ To bychom si u nás nedovolili. Naše poslední vlády jsou extrémně proamerické – Fialova i Babišova. (Teď mne napadá, že už si jinou vlastně ani nepamatujeme. Na Sobotku si nikdo ani nevzpomene.)

Ve vydání Junge Freiheit ze dne 20. března dominovalo psaní o úmrtí téměř oficiálního filosofa Spolkové republiky Německo Jürgena Habermase, který zemřel 14. března ve věku úctyhodných 96 let. Teď mne napadá, že „státní filosof“ asi může být jen v zemi filosofů, v Německu. Svými autoritativními texty Německo provázel více než 70 let – od počátku padesátých let až dodnes a zdá se mi, že ho ovlivnil neméně než mnohé známé politické osobnosti Německa poválečné éry.

V článku s názvem „Zúžená diskuse“ historik Till Kinzel píše o tom, že se Habermas sice stal „institucí“ a „spolkovým filosofem“, ale že byl přesto velkým filosofem. To bychom asi měli připustit, i když vždy stál na jiné straně barikády. Byl celou tuto dobu pod silným vlivem Frankfurtské školy a zejména první generace jejích velikánů Adorna a Horkheimera, ale od počátku směřoval výrazně doleva. Někdo říká až k neo-marxismu, ale já marxismus apriorně všude nevidím. Kinzel ho označuje za levicového heideggeriána.

Od počátku 50. let psal Habermas klíčové eseje a fejetony pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, ale se svou teorií „progresivní veřejnosti“ (v podstatě občanské společnosti) se od Frankfurtské školy v původním smyslu stále více vzdaloval. Proslavil se i velkou kontroverzí o „singularitě nacionálního socialismu a likvidace Židů“.

Stal se prototypem myšlení politické korektnosti a postnacionalismu. Polemizoval i se způsobem znovusjednocení Německa po roce 1989 a více a více se stával apologetem německého politického systému. (A nakonec skončil jako téměř fanatický obhájce covidových restrikcí.)

I já jsem těžce nesl jeho téměř nenávistný pohled na kardinála Josepha Ratzingera (pozdějšího papeže Benedikta), což bylo od Habermase v podstatě polemikou s náboženstvím jako takovým.

Prof. Hans-Christof Kraus (z univerzity v Passau) ve svém článku navíc připomíná Habermasovo odmítání reprezentativní demokracie. Vždy byl revolucionářem. Přesto byl vždy v dobrém vztahu s mocnými Německa a s hlavními nakladatelstvími a redakcemi. Výrazně po desetiletí ovlivňoval jejich redakční strategii a výběr autorů. I to bylo možné jedině v post-nacionálněsocialistickém Německu. Nebyl přívržencem ani sjednocení Německa, ale bylo to hlavně proto, že se obával zesílení německého nacionalismu, což považuji za srozumitelný postoj. I já se dnešního vývoje v Německu bojím. U Habermase to však byl spíše výraz „kosmopolitního myšlení“ a lásky ke „global governance“ než obavou z němectví.

Před mnoha lety jsem o něm uveřejnil polemický článek s názvem „Zamyšlení nad Habermasem“ (Hospodářské noviny, 22. listopadu 2010), který mne dnes, po šestnácti letech, potěšil. Nemám důvod v něm škrtat. Dnes bych ho napsal stejně.

Posunul jsem ale tímto svým textem časopis Junge Freiheit výlučně k Habermasovi. Byla v něm i řada dalších textů, např. o „konzervativní revoluci“ Huga von Hofmannstahla. Za klíčový považuji text jednoho ze zásadních autorů časopisu Thorstena Hinze, který se zamýšlí nad tím, proč ještě dnes existují „mentální, politické a kulturní bariéry mezi německým východem a západem“? Hinz odmítá častý západoněmecký pohled, že žít v NDR byla osobní chyba a vina každého konkrétního jedince. Nebudu to teď podrobně rozebírat. Jen jsem chtěl zdůraznit, že se o tom v Německu, a zejména v Junge Freiheit, pravidelně vážně diskutuje. U nás je takové téma nesmírně trivializováno, ale výhodu máme v tom, že jsme se museli sami, výlučně svými vlastními silami, transformovat. Východní Němci byli připojeni k západnímu Německu. Ale o tom někdy příště.