Příběh vesmírné mise Artemis II jako kdyby nepatřil do světa tady a teď. Až mě překvapilo, jaký ve mně probudil entuziasmus, nechtěl jsem si ho (a tak sváteční dny) kazit sledováním záškubů pokračujícího diskurzu na témata naléhavější, nebo aspoň budící větší vášně. Ano, že se nějakému vesmírnému plavidlu se čtyřmi lidmi na palubě podařilo obletět smyčkou Měsíc a octnout se během toho vůbec nejdále, co se člověk kdy od Země dostal, nemusí být zrovna to nejdůležitější a nejdůsažnější z aktuální nabídky událostí. Ale stejně.

Jistě, pro někoho ta slova mohou být trochu moc kazatelská – ve všech smyslech toho slova. Ale ta vzdálenost, ten „praskot kosmu“ v přenášeném zvuku Gloverova hlasu k nim, myslím, přidávají jakousi další váhu, váhu prožitku člověka, který je tak daleko. A vidí, co vidí, vnímá, co vnímá, a mluví o tom tím jazykem, jenž mu je vlastní. To nadšení z probíhající výpravy do vesmíru má – asi nejenom pro lidi mojí generace – taky nějakou nostalgickou dimenzi. Umožňuje vrátit se k dávným dětským prožitkům, vzrušenému očekávání velkého kosmického dobrodružství, které před lidstvem nepochybně stojí, setkání s nepoznanými světy, třeba i jejich obyvateli.

Expanze do kosmu byla vnímána jako další fáze příběhu lidstva, předjímaná v mnoha a mnoha fantastických příbězích, které tehdy lidé hltali. Někteří – možná i mnozí – hltají dodnes. Ta vesmírná aspirace se ale z veřejné debaty a možná i myšlení lidí spíš vytratila (pro někoho ji snad trochu oživil Elon Musk, pro jiné ji ale spíš ještě víc kompromitoval). Změnil se i obsah těch fantastických příběhů. Vesmír už v popkultuře často není výzva rozletět se a zkoumat nepoznané. Často je zobrazený jako netečně chladné místo, kde člověka v doslovném i přeneseném smyslu „nikdo neuslyší křičet“. Místo, kam by člověk také mohl exportovat to nejhorší z humanity. V populární sérii Avatar mají lidé roli bezduchých a hrabivých vesmírných kolonialistů, kteří jdou za ziskem bez ohledu na životní prostředí a místní tradice, narazí na odpor místních, sympatie publika jsou na jejich straně. Opustit Zemi neznamená uniknout před zákonitostmi světa, omezeními lidství, jeho nejtemnějšími stránkami.

Existuje ale také tradice příběhů, jež tohle všechno mohou brát v potaz, ale vnímají cestu na hranici poznatelného také jako formu cesty k sobě. Mám velice rád film Andreje Tarkovského Solaris (on sám k němu měl velmi kritický vztah), v němž kosmonaut na orbitě kolem nesmírně vzdálené planety znovu prožívá svou před lety ztracenou lásku či její iluzi. Nejdřív se brání, ale nakonec se jí vzdá, ve finále přichází na práh domu svého dětství (nebo jeho gigantickým a empatickým vesmírným organismem vytvořené kopie). Cesta do kosmu jako způsob, jak tam najít sám sebe, uvědomit si sám sebe v konfrontaci s něčím daleko přesahujícím lidská měřítka, dotknout se nějaké svojí esence – v dobrém i zlém, protože všechno nepodstatné se v té strašné dálce ztrácí, zůstane jen to, co je nadáno trvalostí.

Nějakou takovou zkušenost jsem slyšel z Gloverova hlasu, byť z Měsíce je na Zemi v kosmickém měřítku zanedbatelně blizoučko. Ale člověk tu dálku vnímá jinak. Glover z té dálky mluvil o univerzální lásce, jež v dnešní atmosféře může působit jako přežitý, anachronický a naprosto nepraktický ideál, daleko se míjející s povahou dnešního světa. Ale třeba ta povaha není tak směrodatná pro člověka, který se právě chystá vletět za odvrácenou stranu. Je od světa tak daleko, že ho s ním poutá už jenom láska, jež – jak učí tradice – z něj nepochází. A přesto ten svět může v tu chvíli činit bližší než kdy dřív.