Vláda schválila návrh změny financování veřejnoprávních médií, placená by podle něj měla být ze státního rozpočtu, příspěvek by se měl zvyšovat v závislosti na inflaci. Ten základ, z nějž ta možná budoucí zvýšení budou vycházet, je ale výrazně (o patnáct procent) nižší než současný stav. Asi by se k tomu dalo říct, že vláda významné části voličů dodala to, co od ní očekávali. Tedy emocionální uspokojení.

Předseda vlády Andrej Babiš se na tiskové konferenci po jednání vlády hrubě a urážlivě navážel do reportéra České televize. Nemusel se v tom projevovat jen premiérův charakteristický „komunikační styl“, taky je v tom možné vidět svého druhu plnění slibů – ponižujeme ty, jež jsme ponižovat slíbili.

Ano, koncept veřejnoprávních sdělovacích prostředků vznikl a rozvíjel se ve světě, kde mediální sféra vypadala a fungovala úplně jinak než dnes. A debata o tom, jak by v tom proměněném světě měla veřejnoprávní média vypadat a co by měla dělat, je namístě. Otázka ale je, jestli je v českém prostředí vůbec možná – kvůli zmíněné fetišizaci veřejnoprávních médií, erodující důvěře v instituce vůbec a pokračujícímu rozdělení, které ztěžuje definovat nějaký minimální společný zájem.

Česká televize a Český rozhlas mohou být ve více ohledech problematické instituce. Stejně tak může být někdy třeba i nezřídka oprávněná jejich kritika za to, že tím či oním způsobem nedostávají ideálu nestranně informující veřejnoprávní instituce. Daleko vážnější potíž ale je v tom, že pro nemalou část veřejnosti, již by ČT a ČRo měly obsluhovat, se přežil i ten ideál. Zásadní proměna mediální sféry přinesla také výrazný posun ke stranickosti (v širším než striktně politickém smyslu), diktát té časti publika, jejíž prioritou je být utvrzována ve svých pravdách. I kdybychom se shodli na tom, že veřejnoprávní média potřebují změnu, nevyplývá z toho, že každá změna – včetně této – bude nutně k lepšímu.

Z nového způsobu financování jistě nemusí nutně vyplývat i proměna veřejnoprávních médií v jakýsi mediální servis vládní moci. Nejomletější komentátorská floskule pro takovou situaci zní „čas ukáže“. Jenomže ten čas už ledacos ukázat stihl. Je známo, jak se premiér choval coby majitel velkého vydavatelství, je známo, jak se chovali dnešní koalici blízcí členové mediálních rad, jak občas mluví poslanci vládních stran. Je známo, jak vypadá ekosystém „nových médií“, především těch preferovaných aktuální vládní garniturou, jak moc se tam „hraje“ na respekt k elementárním standardům novinářské práce…

Navíc. Seškrtání peněz může mít taky „umravňující“ účinek. Už teď se v ČT a ČRo mluví o propouštění, práce bude pravděpodobně méně a pro méně lidí, nejenom těch ze zpravodajství, ale třeba i pracujících na dramatické tvorbě a podobně. Jistě to může člověka přivést ke snaze raději na sebe v takové situaci moc neupozorňovat, zvlášť má-li vrchnost nepříjemně dobrou paměť a vysílá-li směrem dolů příslušné signály. Budoucnost – alespoň ta nejbližší – může patřit spolehlivým, náznaky by tu byly.

Změna pravidel, již chce prosadit současná koalice, samozřejmě přetrvá její volební období. Může napomoci tomu, že se vztah politické sféry obecně k veřejnoprávním médiím změní, že v nich budou nastávat velké personální změny pokaždé, když se vymění vládní garnitury. Nevidím v tom změnu k lepšímu. Administrativa Donalda Trumpa, k němuž nemálo představitelů koalice vzhlíží, značně ztratila na popularitě, taky proto, že její představitelé vystupují a chovají se, jako kdyby byli skálopevně přesvědčeni, že ve svých funkcích už budou napořád, protože jejich momentální dominance jistě bude trvalá, stejně jako většinová voličská přízeň. Je snadné propadnout takovému klamu a nepříjemné, když se jeho klamnost naplno vyjeví. Ale co já vím. Premiér Babiš se prý velice živě zajímá o možnosti prodlužování lidského života. I v rozhovoru pro Echo se nevyzván rozpovídal o jakýchsi modrých zónách. Třeba bude premiérem věčně.