Všechno má své začátky, takže i silně prožívaný a silně komentovaný odchod Václava Moravce z nedělního televizního pořadu má původ už v dávných letech devadesátých – když měl Václav Moravec ještě před maturitou. Tehdy se z revolučního ducha doby zrodil fenomén nedělních politických seancí, které se zabydlely v českém televizně-společenském životě asi podobně jako třeba vánoční pohádky na Štědrý den. Musí to prostě být, protože se to tak zavedlo.

Rituálním vrcholem politického týdne se díky televizním návykům stalo polední veřejné mluvení politiků, jakási ateistická náhrada za nedělní bohoslužbu. Pro politika se účastí na této seanci každých sedm dní opakovala příležitost k zásadním prohlášením a zaujímání postojů. Tehdy, v neděli v poledne, začínal jeho hlavní život, tehdy se odkrývaly karty, sdělovaly se fantastické skutečnosti, jež by ale jinak, kdyby u toho nebyly kamery, nestálo za to sdělit. Z kotle tohoto každonedělního guláše se rovným dílem krmili jak politici, tak média. Hned večer se polední, atraktivněji formulovaný plk stával hlavní zprávou dne, začínaly rozhlasové zprávy. Inscenovaná realita vklouzla do života, divadlo pro kamery bylo náhle něčím skutečným.

Zní to už jako pohádka, ale v té dávné době měla politika rysy mnohem důvěrnější, ba přátelštější než dnes. Věřilo se víceméně tomu, že přes nějaké neshody všichni táhnou za jeden provaz, rozdíly nejsou větší než vzory u kravat. Platil debatní konsensus, ze kterého byli vyloučeni jen vyloženě polokriminální komunisté a excentrici typu Miroslava Sládka. Tento soulad se začal drolit až na konci druhé poloviny devadesátých let, přičemž role moderátora jako garanta idejí zůstávala nedotčená a vysoce přesahovala roli, kterou reálně takový udíleč slova měl.

Tak se stalo, že český politický život se vyznačoval vysokým druhem soužití s médii, zejména pak s televizí, nejprve Českou, pak i s těmi komerčními. Bylo to intimní splynutí takového stupně, že šlo těžko rozlišit, kdo si začíná, kdo koho svádí a kdo koho víc potřebuje a vyžaduje. Politik se brzy naučil, že kdo není vidět, neexistuje, média zase věděla, že politikova tvář či prohlášení jsou zboží, které každý zná a chce. A vzhledem k tomu, že hypnotizování nejrůznějšími průzkumy veřejného mínění a žebříčky popularity je nezbytným projevem zastupitelské demokracie, bylo vzájemné srozumění politik–médium zaručeno.

V Čechách se k této medializaci politiky, která je samozřejmě jevem celosvětovým, přidávala navíc hezká národní vlastnost: bodrá sousedskost. Český společenský život je od národního obrození století ovlivněn představou, že každý má mít ke každému blízko. Vytvoření distance je proto v této atmosféře žoviality velmi riskantní. Triumfuje naopak ten, kdo sílu koketerie s televizí odhadl a naučil se, jak by mu nejlépe sloužila.

Alternativou k politickým diskusím není samozřejmě zajisté mlčení, ale tvrdé názorové diskuse osob kompetentních, ale zároveň nezávislých na bezprostřední politické roli (ekonomů, sociologů, i komentátorů). Míra našeho mediálního zdomácnění politických obličejů je totiž anomálií, která se podepisovala na stylu, jakým se politika vede. Platí to doposud a lze se domnívat, že obětí tohoto (sebe)klamu se stal i tak delikátní a inteligentní člověk, jakým je VM.