V pondělí, kdy šlo Echo do tiskárny, rezignoval v Británii premiér Keir Starmer. Padl pro dokonalou nevýraznost, což není vhodná výbava pro vedení země, která má problémy. V jednom ohledu ale Starmer výrazný byl: tvrdý, velmi tvrdý přístup k Putinovu Rusku. Pár dní před jeho pádem britští commandos obsadili ruský tanker v kanálu La Manche. Británie už několik let testuje ruské nervy vysíláním svých vojenských lodí a letadel do Černého moře úplně k ruským hranicím, kde by naiva myslel, že Britové nemají moc co hledat.

Hypotéza praví, že tvrdý postup vůči Rusku je pro impotenta v dnešní politice náhražka za těžká rozhodnutí a souboje, jichž by se měl odvážit doma. Tato hypotéza by dobře seděla i na zbývající dva lídry takzvané E-3, tedy Emmanuela Macrona a Friedricha Merze. Oba jsou doma nepopulární asi tak, jako byl Starmer, tedy rekordně. Ale to – abychom zůstali u nám bližšího příkladu Německa – spolkovému kancléři Merzovi nebrání, aby vyhlašoval plány učinit z bundeswehru největší konvenční armádu Evropy nebo aby vyslal pět tisíc vojáků na Litvu. Na evropských summitech Merz asi nejvíc prosazuje nekonečnou alimentaci státního rozpočtu Ukrajiny, přičemž od chvíle, kdy USA přestaly být hlavní oporou vojenského snažení Ukrajiny, tu alimentaci EU směřuje hlavně do podpory ukrajinské armády. Lídři E-3 reagují podrážděně, když se na předsedu Evropské rady Antónia Costu provalí, že jeho úředníci dělali zkoušku spojení s Kremlem.

Trojice Merz–Macron–Starmer perfektně ztělesnila představu, že Ukrajina ještě může válku s Ruskem vojensky obrátit ve svůj prospěch. Už to dnes asi není maximalistická představa, že Rusko lze na Donbasu porazit absolutně a zatlačit ho na čáru z roku 2014, ideálně ještě deportovat Vladimira Putina do Haagu. Ale ti lidé jako by podlehli (vlastní) propagandě, že ruskou armádu jsou Ukrajinci schopni zatlačit alespoň na linii z 27. února 2022. Poslední týdny jsme vystaveni lavině článků, reportáží, analýz, podle nichž Ukrajina převzala iniciativu a Putin inkasuje rány. Do naší válečné propagandy se nevejde fakt, že Rusko sice šnečí rychlostí, ale setrvale na Donbasu postupuje, nebo že Ukrajina rekrutuje brance nemilosrdným odchytem mužů, kteří se odvážili vyjít na ulici. Ukrajina eviduje dva miliony branců, kteří nenastoupili, a dvě stě tisíc dezertérů. Jak může armáda s takovým náborovým problémem zvítězit proti armádě postavené na vojácích z povolání a dobrovolnících?

Proti názoru Merze a Macrona nestojí po maďarských volbách žádný jejich kolega z Evropské rady, nicméně realistická škola v bezpečnostní politice samozřejmě přežívá, například v podobě některých významných intelektuálů na Západě. Nejvýraznější mezi nimi je profesor John Mearsheimer z Chicaga, jehož předpovědi vývoje konfliktu mezi USA a Ruskem se bohužel historicky potvrdily. Trio M–M–S si myslí, že každý úspěšný úder Ukrajinců, kteří by se těžko trefovali bez západních koordinát, zvyšuje pravděpodobnost, že Putin zacouvá. Mearsheimer a spol. varují, že každý takový úspěšný zásah povede k většímu tlaku zevnitř Ruska na Putina, aby přitvrdil. Neboť ruský prezident může ignorovat prosté Rusy, občanskou opozici, která je z války nešťastná, ale nemůže dlouhodobě ignorovat hardlinery ve státním aparátu, v armádě, v tajných službách. Ti všichni jsou už dlouho přesvědčeni, že Západ Rusko systematicky obkličuje, aby ho dostal do podřízené pozice. Je úplně jedno, kolikrát se naši gaučoví válečníci vysmějí této ruské fobii, jaderný stát si právo na svou velmocenskou paranoii nakonec prosadí.

Naši gaučoví válečníci – jejich vysoký výskyt není žádnou českou specialitou, je to celoevropský jev – mají teď, kdy se v Perském zálivu rýsuje klid zbraní, najednou volnou energii a pozornost, které mohou přesměrovat na východ Evropy. Propaganda ve veřejném prostoru se tu doplňuje s vyprázdněností politické garnitury. Ta posledních deset patnáct let z velkých věcí nezkazila jen ty, jichž se nedotkla. Jsou to vesměs lidé s katastrofálním odhadem a lehce by se z nich mohli stát náměsíčníci pro 21. století.