Plynovod moci
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V posledních dnech jsme byli svědky dvou událostí, které názorně připomněly taktně vymlčovanou skutečnost, že nejmocnější stát EU byl velkou část posledních tří desetiletí vážnou bezpečnostní hrozbou pro své spojence. Šlo o zatčení bývalého šéfa německé rozvědky Augusta Hanninga, obviněného z prodeje bezpečnostních informací cizím zemím. A pak o fotografie z narozenin Vladimira Putina, na nichž figuruje i rozzářený bývalý kancléř Gerhard Schröder, jenž mimochodem krátce před oslavou získal po angažmá v ruském Gazpromu další lukrativní funkci v Moskvě, tentokrát ve vedení sítě supermarketů Hyperglobus.
Hanning byl šéfem Spolkové zpravodajské služby (BND) v době Schröderova kancléřství v letech 1998 až 2005. Spojuje je i téma plynovodu Nord Stream, nejpodstatnějšího dědictví Schröderovy doby. Právě v období, kdy byli oba u kormidla, byl projekt baltského potrubí spojujícího napřímo Rusko a Německo zahájen. Schröder pak rovnou z kancléřského křesla přešel do vedení ruského státního gigantu Gazprom, který za investici zodpovídal. A jaké bylo zřejmě poslední výraznější Hanningovo veřejné vystoupení před zatčením? V roce 2024 v rozhovoru pro Die Welt ostře kritizoval Polsko za to, že se podle něj mělo podílet na ukrajinském komplotu, který vedl k poškození plynovodu. Berlín by se proto měl od Polska a Ukrajiny dožadovat kompenzací, prohlásil Hanning.
Jen těžko nalezneme příběh, který by stav dnešní Evropy symbolizoval více než projekt plynovodu Nord Stream. V poslední době se pozornost upínala především na spektakulární atentát na podmořské potrubí v roce 2022, který mají podle německých vyšetřovatelů na svědomí ukrajinské tajné služby. Tento takřka „bondovský“ kousek dobře zmapoval investigativní novinář Bojan Pancevski v knize, o níž zde nedávno psal kolega Martin Weiss (Sabotáž Nord Streamu – příběh kozácké vzpoury, Echo č. 29/2026). Ovšem kauza Nord Stream stojí za pozornost nejenom kvůli svému dramatickému (a prozatímnímu) závěru.
Čerstvě vydaná kniha polských analytiků Ernesta Wyciszkiewicze a Bartosze Bieliszczuka Nord Stream za wszelką cenę. Anatomia gazowego przymierza (Nord Stream za každou cenu. Anatomie plynové aliance) mapuje celý příběh budování plynové závislosti Německa na Rusku a jeho politického kontextu. Nejde o špionážní literaturu. Spíše o nemilosrdnou studii toho, jak snadné bylo po desetiletí zneužívat ideologickou zaslepenost a geopolitickou naivitu elit nejmocnější země EU.
Kšeftem k míru
Sovětsko-západoevropské obchodování s plynem začalo koncem šedesátých let. Příznačně – první molekuly sovětského plynu doputovaly do Baumgartenu v Rakousku jen deset dní po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Obavy byznysových hráčů, že by invaze mohla zhatit plán spolupráce, ovlivnily i velmi umírněnou, deeskalační rétoriku rakouských a západoněmeckých politiků k srpnovým událostem. Během slavnostního zahájení spolupráce děkoval sovětský velvyslanec za „přátelskou atmosféru“ a jeho rakouský protějšek mluvil o prohlubování ekonomického propojení.
Přímá spolupráce mezi SRN a Sověty a posléze mezi Německem a Ruskem měla vždy dva rozměry: obchodní a ideologický. Na jedné straně byly zájmy německého průmyslu na stabilním dodavateli, na druhé myšlenka Wandel durch Handel – víra, že vzájemná, oboustranně výhodná ekonomická závislost prospěje i budování mírové spolupráce, či dokonce pomůže naočkovat východního partnera demokratickými hodnotami.
Autoři Ostpolitik si byli vědomi rizik takového propojování, a proto stanovili hranici 30 procent jako maximální podíl ruského plynu na německém importu této suroviny. Tato hranice padla v 90. letech, v době, kdy Evropa uvěřila v „konec dějin“ a konečné vítězství liberální demokracie. Staré obavy a zábrany mohly jít stranou.
Ve stejném duchu se vyvíjela i propagace myšlenky přímého baltského propojení, jež mělo reagovat na nárůst německé spotřeby plynu a zároveň „zvýšit spolehlivost“ dodávek – a tedy i energetickou bezpečnost Evropy. Ačkoli na projektu kvůli zmíněnému přestupu Schrödera do náruče Gazpromu od počátku lpěla pachuť politické korupce, přijala Nord Stream za svůj i Angela Merkelová, nekorunovaná „lídryně svobodného světa“ po dalších patnáct let.
„Nord Stream je největší infrastrukturní projekt naší doby a další mocné pouto mezi EU a Ruskem,“ prohlásila při příležitosti otevření první větve potrubí v roce 2011. Tato víra byla natolik silná, že přežila i otřes spjatý s anexí Krymu a první válkou na Donbasu. Smlouva o vzniku dvou dalších větví Nord Streamu 2 pak byla podepsána v roce 2015, jen několik měsíců poté, co na východní Ukrajině ustaly boje. Berlín dokončení projektu tvrdohlavě tlačil navzdory rostoucí opozici v rámci EU, tentokrát podpořené do velké míry i Evropskou komisí. A také proti sankcím ze strany první Trumpovy administrativy. U ukrajinských hranic se už v roce 2021 shromažďovala ruská vojska, zatímco vláda Merkelové vyvíjela obrovské úsilí, aby protlačila finalizaci projektu přes soudní překážky na úrovni EU a také aby přesvědčila Bidenovu administrativu, že v zájmu zlepšení vztahů s Berlínem po éře „toho hrozného Trumpa“ musí sankce zrušit.
Součástí celého příběhu je konzistentní ignorování reality. Sovětský svaz a posléze Rusko vždy dbaly na image spolehlivého dodavatele. V sovětských dobách i za cenu toho, že aby mohlo plnit domluvené kapacity pro Západ, občas utnulo dodávky vlastnímu obyvatelstvu. Po roce 1989 se tento přístup proměnil: v prostoru mezi dodavatelem a zákazníkem vznikla skupina nezávislých států, které se více či méně intenzivně snažily vymanit z ruské sféry vlivu.
Rusko tak mohlo začít testovat novou velmocenskou strategii. Starou Brežněvovu doktrínu v nových podmínkách nahradila představa, že správně využívaná exportní politika klíčových surovin může Kremlu pomoci udržet si geopolitický vliv.
Nástroj vlivu
Jestliže pro západní klienty měla Moskva i nadále „cukr“ v podobě spolehlivých a levných dodávek, na státy mezi Moskvou a Berlínem se naopak hodil bič. Už v zimě 1992–1993 to okusily baltské státy, když oficiálně zažádaly o stažení ruské armády z jejich území. Moskva kontrovala hrozbami čtyřnásobného zdražení plynu a několikadenní „technickou“ odstávkou. V roce 1995 zase manipulace s cenou plynu sloužila k vydírání Kyjeva, aby se připojil do celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem.
Ceny ruského plynu nebyly nikdy za poslední tři dekády položkou, o jejíž výši rozhodoval trh nebo technické parametry. To by ještě těsně před invazí v roce 2022 neplatily vůči Nord Streamu kritické státy jako Polsko či Pobaltí podstatně vyšší cenu než Německo a Rakousko, i když k nim ruský plyn měl kratší cestu než třeba do Bavorska. Cena a její pohyby byly zrcadlem vztahů s Ruskem a nástrojem, jak ovlivňovat politiku sousedů.
A nikde nebyl tento model viditelnější než v případě Ukrajiny. Rusko se nejdříve snažilo získat přímou kontrolu nad ukrajinskou přenosovou soustavou, a když se to (ani za Janukovyče) nepodařilo, rozhodlo se v očích západních klientů Kyjev diskreditovat jako nespolehlivého partnera, jehož je v zájmu bezpečnosti nutné obejít. Všeobecná ukrajinská korupce a oligarchické prostředí tomu samozřejmě napomáhaly, nicméně faktem je, že v této relaci byla Moskva tou stranou, která opakovaně používala plyn jako páku, jak donutit souseda k poslušnosti. Viděli jsme to po oranžové revoluci (2004–2005), kdy volba „špatného“ kandidáta vedla k okamžitému navýšení cen, a stejným krokem reagoval Putin na rozhovory o možné asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou, jejíž zamítnutí nakonec vyústilo v Majdan.
Když už bylo vykreslení Ukrajiny jako potenciální překážky pro plynulý tranzit plynu dostatečně zakořeněné, mohla Moskva přejít k dalšímu kroku: projektu dvou plynovodů – Nord Stream a South Stream –, které měly jako obrovská chapadla obejít středo-východní region a propojit ruské dodavatele a evropské odběratele bez nežádoucích prostředníků. Kapacita těchto plynovodů shodou okolností odpovídala kapacitě celé ukrajinské přenosové sítě, a nebylo tedy obtížné pochopit, že finálním cílem je postavit Kyjev zcela mimo hru.
Fascinující je přehled strategií, jež příznivci plynovodu – ať už z východu, nebo západu – stihli za dvě dekády použít. Zrcadlí se v nich sebevražedná ideologizace evropské politiky této doby, jíž mistrovským způsobem využíval Kreml. Primární byla víra v zázračnou moc vzájemné závislosti, mantra globalizace. „Plynovod je jako manželství – obě strany mají zájem, aby to fungovalo,“ prohlásil jistý rakouský europoslanec. „S téměř žádným jiným státem neudržuje EU vztahy v takové šíři a do takové hloubky jako s Ruskem,“ pochvalovali si Němci za svého předsednictví v EU v roce 2007. O plynovodu zásadně hovořili jako o evropském projektu, který celé EU přinese bezpečnější dodávky. Tento jazyk nezměnili ani v okamžiku, kdy se Nord Stream 2 ocitl v hledáčku Evropské komise jako projekt zásadním způsobem odporující pravidlům společného trhu.
Když už i do veřejné debaty pronikla ostrá kritika plynovodu, hlavně ze strany států střední Evropy, objevila se další motivace: projekt měl být odpovědí na potřeby nové klimatické politiky. Německá Energiewende, odklon od jaderné energie a fosilních paliv, se měla uskutečnit právě díky ruskému plynu. Když stejných ekologických argumentů začali využívat odpůrci plynovodu, kteří poukazovali na nebezpečí, jež představuje pro ekosystém Baltského moře, Gazprom vytvořil Nadaci ochrany přírody německého Baltu, v níž placené funkce získali snad všichni šéfové regionálních ekologických organizací.
Na obavy Středoevropanů, kteří vnímali Nord Stream jako zásadní element proměňující geopolitickou situaci v regionu, se odpovídalo poukazem na to, že přece nejde o státní projekt, nýbrž dílo skupiny energetických koncernů, tedy de facto čistě byznysovou záležitost soukromého sektoru. Přecitlivělost obsesivně protiruských Poláků či Litevců měla být zesměšněna poukazem na plně ekonomickou racionalitu projektu. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že největší z těchto „soukromých“ členů konsorcia je státní gigant Gazprom, jehož šéfem je Putinův nejbližší spolupracovník Alexej Miller a dozoruje nad ním přímo ruská vláda.
Když se do boje o Nord Stream 2 v roce 2017 zapojily Trumpovy Spojené státy, které stále naléhavěji upozorňovaly na problém rostoucí závislosti Evropy na ruském plynu, reakcí bylo zdůraznění „evropské suverenity“ a hrdé deklarace, že Washington nemá co Evropě diktovat její energetickou politiku.
Až na krev
V dílčím příběhu Nord Streamu můžeme identifikovat snad všechny velké hříchy, které Evropu zavedly do dnešního zuboženého stavu: ignorování geopolitiky, naivní víru v prospěšnost závislosti na druhých, představu, že dějiny skončily a svět nevyhnutelně směřuje k propojení a mírovém soužití, chamtivost maskovanou vzletnými slovy, zaryté přesvědčení evropských elit, že primární hrozbou pro evropskou suverenitu není Moskva, ale Washington, zelený fanatismus jako spouštěč procesů, jejichž dopady daleko přesahují sféru energetiky, či německé přesvědčení, že mluví jménem Evropy jako celku. A nakonec také hluboce zakořeněné předsudky vůči středo- a východoevropským spojencům, jejichž varování se povýšeně a opakovaně shazovala ze stolu jako projev protiruské paranoie.
Nešlo o to, že by nikdo netušil, jak to může dopadnout. Opětovné dobrozdání pro dokončení Nord Streamu 2, které zařídila u Bidena německá vláda, Putin pochopil jako zelenou pro jiné své plány. V létě 2021 publikovali společný článek ministři zahraničí Polska a Ukrajiny, Zbigniew Rau a Dmytro Kuleba, v němž varovali, že spuštění plynovodu bude znamenat návrat možnosti válečného konfliktu v Evropě. Nespletli se.
Putinova agrese na Ukrajinu přinesla šok a změnu nálad. Přesto Německo do poslední chvíle bojovalo o to, aby byl provoz Nord Streamu udržen. Přímo groteskně působily snahy, aby byla Gazpromu vrácena jedna z opravovaných potrubních turbín na Západě, která kvůli zavedení sankcí uvízla v Kanadě. O ukončení dodávek nakonec místo Berlína rozhodl v srpnu 2022 sám Putin. Když o měsíc později potrubí vyletělo do vzduchu, bylo už prázdné. Těžko asi najdeme výmluvnější finále celé kauzy.
Diskuze k tomuto článku probíhá na partnerském webu Cesta.cz. Zde ji čtete, přispívat a hodnotit můžete po přechodu na Cesta.cz.