„Tak nám zabili Ferdinanda,“ sděluje na začátku Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války paní Müllerová Josefu Švejkovi a v její větě je věcná suverenita i zadostučinění – vždyť Češi trpěli pod Habsburkem už dost dlouho, že. „Tak jsme to zase podělali,“ pronesl nejeden našinec po prohře českého fotbalového týmu s Mexikem, která stvrdila, že se z fotbalového mistrovství světa odjíždí po mizerných výsledcích s jediným bodem. Citovaná věta je samozřejmě smyšlená, i když možná ji někdo skutečně pronesl. Ale zaznívaly její variety, jimž bylo s větou paní Müllerové společné právě to suverénní zadostiučinění národa, který sám sobě odmítá věřit a který rád spoléhá na vyprávění o tom, že nemůže být dostatečně úspěšný, jelikož mu všichni okolo neustále ubližují. Sport je esencí tohoto přístupu.

Není fér citovat ze soukromých profilů, tak jen zvolna parafrázuji Prušinovského slova: „Uvědomme si, že neúspěch na fotbalovém mistrovství světa není v českém případě nic výjimečného, je to spíše standard. Obvykle se na turnaj neprobojujeme, a když už se probojujeme, spíše nepostoupíme ze skupiny. Nesvedla to generace Pavla Nedvěda před dvaceti lety ani generace Antonína Panenky a Ladislava Vízka v roce 1982.“ Tehdy to skutečně co do celkového umístění byl nejhorší světový turnaj s českou účastí – Československo skončilo až na devatenáctém místě. A to jeho tým o dva roky dříve získal bronzové medaile na mistrovství Evropy v Itálii a zlato na olympiádě v Moskvě.

Historicky je to s českými (respektive československými) úspěchy na mundialu složitější, což jsem namítal také Prušinovskému. Mistrovství světa se poprvé konalo v roce 1930, do té doby byla nejdůležitějším fotbalovým turnajem letní olympiáda. V roce 1920 v Belgii bylo Československo ve finále, leč zápas se nedohrál a Čechoslováci byli diskvalifikováni. Také následující dekáda byla úspěšná: v roce 1934 z toho bylo stříbro, o čtyři roky později čtvrtfinále (prohráli jsme s Brazílií) a celkové páté místo. Akorát se tehdy turnajů účastnilo méně týmů, než by bylo záhodno. Konaly se v Evropě, ve světě zuřila hospodářská krize, takže sem nelítali Jihoameričané, následně do turnajů začala promlouvat fašistická politika.

Za druhé světové války se nehrálo a padesátá léta byla bídná – nejprve jsme na turnaji nebyli, pak jsme vypadávali ve skupině. Následně v roce 1962 přišel zázrak a další stříbrné finále. A to byl na skoro třicet let poslední úspěch československého fotbalu na mistrovství světa, přičemž na závěrečný turnaj jsme postoupili jen v letech 1970 a 1982. Zopakujme si to: 1974 neúčast na MS – 1976 zlaté evropské mistrovství – 1978 neúčast na MS – 1980 bronzové evropské mistrovství a zlatá olympiáda. To jsou paradoxy, pane Vaněk.

V euforické atmosféře čerstvé svobody se vydařil až italský turnaj 1990, který si kdekdo pamatuje. Zase čtvrtfinále, které znamenalo celkové šesté turnajové místo. A pak přišla silná devadesátková generace (čili hráči vychovaní sportovním a školským systémem socialistických osmdesátých let, to je potřeba neustále připomínat), která uspěla na dvou Eurech a pohořela na světovém mistrovství v Německu. Celkově historicky – pokud budeme, jak je českým zvykem, velkopansky považovat československý tým za český – se Češi do zániku Československa účastnili osmi turnajů, které lze rozdělit fifty fifty na úspěšné a neúspěšné. Zahrneme-li do výčtu olympiádu 1920, dělá to 5:4 ve prospěch úspěšných turnajů. Dvě samostatné české účasti na mundialu poměr otáčejí v neprospěch 5:6.

Souhrnné počty jsou ale evidentní: světová mistrovství české reprezentaci nejdou, za posledních šedesát čtyři let uspěla jenom dvakrát – v obou případech navíc v atmosféře celospolečenského uvolnění a nadechnutí. Neznamená to, že nemáme mít na hráče a trenéry nároky, že je nemáme kritizovat, že nemáme usilovat o postupy na turnaje a postupy ze skupin. Znamená to, že nelze přehlížet, že tenhle turnaj na rozdíl od evropského (který se nám přitom daří až po vzniku samostatné České republiky – předtím také nebylo samozřejmostí na něj postupovat, zatímco od roku 1993 jsme nechyběli na jediném klání) skutečně dlouhodobě neumíme. A otázka je proč. Odpověď neznám.