Jako nějaká luneta svítí do krajiny zábřežské vápencový lom Vitošov. K němu se přibližoval jezdec na elkole spokojen s jarním povětřím a pěknou stezkou pro jezdce na bicyklu tam zřízenou. Za chvíli dojel k obloukovému mostu přes Moravu, která je tam ještě takovým větším potokem. Ten přejel a byl v obci Leština, do níž vjel zvědav, co tam najde.

Věděl totiž, že v Leštině je hostinec U Keprtů, v němž se zastavil asi před patnácti lety, a pamatoval si, že se mu líbil. Úmyslně se nedíval na internet, neboť se bál, že – tak jako mnohé vesnické hospody – nepřežil poslední léta, covid, sociální sítě a všeobecnou změnu civilizačních návyků. O to větší radost ho pak dostihla, když spatřil, že podnik je na svém místě a stále jeví znaky bytelné životaschopnosti. Velká prostá ratejna uprostřed obce byla polepená papíry popsanými velkým, výrazně necvičeným rukopisem a pravopisem, „holancký řízek s bramborovou kaší“ například. Hlad však neměl, ten ukojil předtím dršťkovou polévkou v lidovém bufetu v Zábřehu, ale nabídka zeleného piva ho zaujala, vždyť bylo před Velikonocemi. Vešel do hospody, tam seděli dva muži a hleděli na televizi, když nemohli kouřit. S malým zeleným pivem pak vyšel před hospodu a dojatě ho usrkával.

Kousek od ní, na jakémsi prostranství, stál nápadný pylon s nápisem Hrdinům SSSR a taky ještě rusky Героям СССР. Šel se k němu podívat, na podstavci byla na dvou kovových plátech jména padlých z první světové války a uprostřed bronzová plaketa s nápisem „16 padlým rudoarmějcům a 8 obětem nacismu z naší obce“ a pak jejich česká jména. To byli mrtví posledních dní války, jež tady končila vzájemnými masakry. Čechů a Němců, Němců a Čechů, které především tady, v smíšených oblastech, kde se klikatila jazyková hranice, dohnala daň krevní msty. Zábřeh padl po Mnichovu do Říše, česká Leština byla těsně v protektorátu, další vesnice už zas byly spíš německé, na jih české, tedy českomoravské. Pátého května 1945 se přes Leštinu stahovala jednotka wehrmachtu, možná Waffen SS, někdo na ně z domu vystřelil, jeden Němec se skácel. Němci na chvíli odtáhli, pak se vrátili, chtěli, aby vesnice vydala střelce, marně, nikdo ani nevěděl, kdo střílel, vzali tedy čtyři nevinné muže, co byli po ruce, pak ještě jednoho, učitele, který se je snažil zachránit, odtáhli je o několik kilometrů dál, tam je ztýrali a pak postříleli. Když pak, to už byly první dny míru, své zmučené mrtvé našli, vyrazila skupina leštinských mstitelů na lov do okolí. Wehrmacht i esesáci už byli pryč, zbyli němečtí sousedi, staří lidé, ženy, invalidé, hlídač z vitošovského lomu, stačila němčina. Starý německý cestář, který je dobře znal a opravoval silnici, je asi pozdravil, divil se, co se děje, skončil umlácený v příkopu, našli ho po třiceti letech, když zas opravovali silnici. Vraždilo se u toho vitošovského lomu, metodou byla řezničina, katovskými nástroji vidle, žabikuchy, břitvy. Obětí bylo asi dvacet, zahrabány byly do polní jámy u cesty, koně prý tam léta nechtěli táhnout a vzpínali se, hříva se jim hrůzou ježila. To je takzvaný leštinský masakr, oko za oko, zub za zub, nikoli výjimečná krvavá zuřivost posledních dní, pak ticho, vztyčení pomníku Hrdinům SSSR, kteří do toho byli nejméně namočeni a kteří za to nemohli.

Ten, co popíjel to zelené pivo, o tom něco četl, viděl dokument Kde se valí kameny, který byl o tom před dvaceti lety natočen. To ještě i žili pamětníci a bylo to, jak se říká, citlivé, obec se nemohla shodnout, jestli si ti němečtí mrtví zaslouží na hřbitově aspoň malý pomník, i ti umírnění říkali, proč jitřit rány. Od té doby na hřbitově je malý kříž s českým a německým nápisem „nevinným obětem násilí“, asi maximum možného.

Muž dopil malé pivo, vrátil se se sklenicí do výčepu, který se otevíral pěknými dveřmi z mořeného dřeva, starosvětskými lítačkami, jež byly opatřeny původními mosaznými madly, nejspíš pozůstatek po hospodě lepšího typu, možná přímo restauraci. Pěkné dveře, řekl ten podivín, mladá žena, která tam měla obsluhu na starosti, na to pokrčila rameny. No, promiňte, jsou to pěkné dveře, byla by škoda je měnit, řekl ještě jednou, jako by mu po tom něco bylo. Mladá žena mu raději nevěnovala pozornost, dalo by se říct, že zcela právem. O dějích před osmdesáti lety samozřejmě ani nemukl. Vyšel ven, chvíli ještě počkal, až z něho to zelené malé pivo vyprchá, a pak pokračoval polní cestou podél Moravy, toho většího potoka, který teče ze sudetských hor.

Obecně se nedá říci, že by vesnice českomoravského pomezí přitahovaly nějakým svérázem, ten téměř zcela zmizel, většině stavení již byla i tady, stejně jako všude jinde, vnucena podoba barevných zateplených krabic a těm, co ještě ne, to bezprostředně hrozí. Jediné, co vzdoruje, jsou kostely a kaple, které potřebuje asi už jen menšinové obyvatelstvo, za pozornost stojí sem tam nějaký chátrající statek, který má ale už asi také namále. Lidem to však vyčítat nelze, tlačí je do toho doba, úřady a rodinný rozpočet, některým se to možná i líbí.

Krajina se proměnlivě vlnila a jižně směřovala do útvaru zvaného geografy Mohelnická brázda. Když jezdec vjížděl do obce Hrabová, udivila ho stavba, jakou by očekával někde na pobřeží Anglie či třeba v Sanfranciském zálivu. Byl to velký bílý dům rozmáchlého charakteru, něco mezi palácem a majákem, opatřeným snad jakousi observatoří. Jezdec udiven velkorysostí, kterou tu musela zanechat nějaká jiná, sebevědomější doba, zastavil a šel se na ten úkaz podívat. Už díky ceduli seznal, že jde o kostel Českobratrské církve evangelické, jenž byl vybudován úsilím od Říma odpadlých věřících v druhé polovině let dvacátých. Přítel Wiki, jenž je volán během cest jen při zvláštních příležitostech, sdělil poutníkovi, který by se rád naopak k věčnému Římu přimkl, že architektem byl významný modernista Oldřich Liska (1881–1959), žák a spolupracovník klasiků Kotěry a Gočára. Kostel pro evangelíky se měl zjevně co nejméně podobat kostelům pro katolíky, mělo to být hrdé a uvědomělé, chrám pro křesťany pro novou dobu, vědeckou, pokrokovou, betonovou a funkční. Sbor se spořádaně scházel, uvědoměle křížil Ježíše s Darwinem a kříž s dalekohledem, jímž po Večeři Páně mohli bratři a sestry nahlížet do Boží kuchyně na nebesích.

Vrata do zahrady byla otevřená, vetřelec papeženský do ní plaše vstoupil, opatrně našlapoval po cestičce, pak vyšel po schodech, které se trochu drolily, stanul u dveří, které vydržely už celé století. Kdyby ho někdo zahlédl a otevřel mu, požádal by ho pokorně o audienci, ale vnucovat se nechtěl. Nezazvonil tedy na zvonek, ale chvíli jen tak pokašlával v předprsni a hleděl skrz matné sklo do místnosti, kam by se možná nyní vešli všichni věrní bratří a sestří.

Den se však pomalu nachyloval, od hor studeně foukalo, obzor se tměl. Projel tedy jezdec Hrabovou a klesal k obcím jménem Dubicko a pak Třeština. Žlutý barokní kostel v Dubicku, vedle zkrabicovatělý Katolický dům, a to samé se stalo sokolovně. Náves podivně rozbitá, jako by se obyvatelstvo nedovedlo rozhodnout, jak má vypadat. V Třeštině několik zachovalých selských dvorů s naivně krásnými štíty, na jednom, kde je letopočet Anno Domini MDCCCXXXXIV, proti sobě stojí dva lvi, kteří vypadají jako dva psi. Pak také soška svatého Floriána. Obě obce ozdobil sochou padlým z první války Vojtěch Sucharda, čehož si jezdec na elkole hned všimne, sestoupí z něj, sochy vyfotografuje a sezná, že postavy nahých atletů se podobají tváři sochařově. Tuto domněnku mu potvrdí přítel Wiki.

A to už jsme na Mohelnicku, v jádrové Moravě, která už tady připomíná řeku. Věže slavného města Mohelnice však zůstanou za zády, a protože se opravdu stmívá, jezdec povzbudí svůj velociped, šlápne na dynamo a vjede do Moravičan. To už je skoro v rodném kraji: obec je rozkopaná a věru málo pohledná, i když by být mohla. Nízké domy se táhnou podél cesty, mají velká vrata, aby do nich vkráčeli koně či vjely volské povozy. Na některých štítech se zatím zachovala bíločervená sgrafita, jimiž si družstevníci nechávali zdobit břízolitové omítky. Na nich výjevy z hanáckého života, třeba vzpínající se selka na koni. Srdce jezdcovo zaplesalo. Zapnul na kole lucernu a veden tvarůžkovou vůní dojel do Loštic.