Větrná hůrka s Charli XCX

Ještě jednou se vraťme na divoká a větrná vřesoviště. Právě tam se ze stroboskopy pulzujících arén přesouvá i britská zpěvačka Charli XCX. Nové adaptaci románu Na Větrné hůrce od Emily Brontëové jsme se detailně věnovali v minulém vydání; všechny kontroverze kolem filmu, které bylo nutné probrat, však bohužel zastínily to dost možná nejzajímavější, co nabízí: doprovodné album Charli XCX nazvané prostě Wuthering Heights.

Poté, co ji režisérka Emerald Fennellová oslovila s nabídkou napsat pro film jednu píseň, se Charli spolu s producentem Finnem Keanem do projektu ponořili natolik, že z původního zadání nakonec vznikl celý soundtrack. Stejně jako film Fennellové ani Wuthering Heights nepřevádí román Na Větrné hůrce podle děje, ale spíš podle atmosféry. Hned první skladba House, na níž hostuje John Cale (The Velvet Underground), nastavuje na popové album až nebývale zlověstný tón (varhanní drone!). Caleův hlas, starobylý a drsný jako kopce samy, je zvláštním, ale působivým úvodem nové desky zpěvačky, která se loni albem Brat pasovala na jednu z hlavních tváří současného popu.

Některé písně zde však znějí spíš jako popovější variace na experimentální polohy islandské umělkyně Björk než jako cokoli z desky Brat, která byla kritiky – přiznejme si, podobně jako lecjaká současná komerční produkce – výrazně přeceněna. O to zvláštnější je ticho, které provází vydání této nahrávky: jako by právě kontroverze kolem filmu (prý nedostatečné akcentování rasových a sociálních otázek) těm samým progresivním kritikům nyní bránily dojímat se nad krásou doprovodného soundtracku jejich oblíbenkyně. Je to škoda, protože třeba píseň Chains of Love graduje a burácí způsobem, jaký jsme od jejího alba True Romance (2013) neslyšeli. Jako skladatelka si zde Charli XCX konečně osvojuje výraznější cit pro dramatičnost; v těchto záměrně vyhrocených momentech deska připomíná polozapomenutý klenot z počátku milénia – debutové album The Family Jewels od zpěvačky Marina and the Diamonds.

V kontextu snímku doprovází právě Chains of Love scénu připomínající nákupní montáž z filmu Marie Antoinetta Sofie Coppoly. Cathy přijímá nabídku k sňatku od Edgara Lintona a užívá si pohodlí nového života, ovšem s těžkým srdcem, protože stále lační po Heathcliffově drsném objetí. Režisérka Fennellová je zde však možná až příliš okouzlena povrchním třpytem, než aby atmosféru podkopala hlubší melancholií či rozporuplnou sexualitou. To se jí nakonec daří až s pomocí Charli XCX.

Kate Bush tak konečně není sama – její slavná píseň Wuthering Heights sice zřejmě navždy zůstane nepřekonaným hudebním vyjádřením prokleté lásky Cathy a Heathcliffa, Charli XCX však – stejně jako samotný film – dokáže oslovit mladší generaci. A jak se zdá, může být podnětná i pro stárnoucí kritiky, které jinak při zmínce o „poptimismu“ jímá téměř existenciální hrůza.

Charli XCX: Wuthering Heights, Atlantic Records, 35 min.

Královna Žižkova

„Uprostřed noci mě vzbudila velká záře. V kuchyni šlehaly vysoké plameny, to když se Táňa pokoušela nacpat jakýsi obří proutěný koš do kamen a uprostřed kuchyně ležela neuvěřitelná hromada velkých žlutých grepů. Tolik ovoce pohromadě jsem do té doby nikdy neviděla. ‚Maruš, kdyby se tě náhodou ve škole ptali, jestli máme doma ňáký grepy, tak řekni, že určitě ne.‘ Vysvětlení přišlo záhy. Grapefruity ve výloze prodejny Ovoce-zelenina zřejmě uhranuly kámoše mojí mámy, šíleného fotografa Davida Kuklu, natolik, že se neovládnul a k ránu, cestou z Briketa baru, rozkopnul výlohu prodejny,“ píše Marie Zelbová ve své debutové knize, kterou zároveň i vzdává hold své mamince, „legendární“ žižkovské postavičce.

„Zelbová vyrůstala v prostředí, které bylo objektivně těžké – s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě, chudobě a chaosu. V knize to však téměř necítíme. Trauma je přítomné jen v náznacích, mezi řádky, v drobných detailech, které dospělý čtenář rozpozná, ale autorka je nepojmenovává. Místo toho vytváří mýtus, v němž je její matka spíš legendární bytostí než nemocným člověkem, a doba normalizace spíš kulisou živosti než represivním režimem. Tato idealizace není literární strategie. Je to přirozený obranný mechanismus paměti“, dodává básník a novinář Ivan Jemelka. A že jsou z toho překrásné „vzpomínky“.

Marie Zelbová: Táňa / Praha 3 / Žižkov, vydal Petr Štengl, 176 str.

Silní lídři?

„Od začátku roku 2021, kdy jsme poslali Spin diktátory do tiskárny, došlo k několika dramatickým událostem, které změnily globální politiku. Toho léta se americká vojska stáhla z Afghánistánu a zemi ovládl Tálibán. Veškeré naděje, že se toto hnutí během let v ilegalitě stalo umírněnější, se rychle rozplynuly. Když v Číně zmutoval virus způsobující onemocnění covid-19, prezident Si Ťin­‑pching zavřel miliony obyvatel měst na několik měsíců do jejich bytů. A nejstrašnější je, že ruský prezident Vladimir Putin poslal na Ukrajinu svou bezohlednou armádu. Tváří v tvář těmto znepokojivým zprávám je zcela namístě položit si otázku, zda nebylo před rokem a půl předčasné tvrdit, že diktatury se díky modernizaci svých ekonomik přeorientovávají ze strachu na spin. Naznačují nedávné události obrat? Možná se mýlíme, ale to si nemyslíme,“ píší Sergej Guriev a Daniel Treisman, autoři knihy Spin diktátoři, která právě vyšla i v češtině.

Největší diktátoři 20. století – Hitler, Stalin a Mao – vládli pomocí brutálních represí. Mnozí z nich také zavedli oficiální ideologii a izolovali své státy od okolního světa. V posledních desetiletích se však tvář diktatury změnila. Jak? Načasování je v tomto ohledu ukázkové – před volbami v Maďarsku bude mít čtenář knihu právě včas dočtenou.

Sergej Guriev a Daniel Treisman: Spin diktátoři, přeložil Marek Tomeček, Argo, 394 str.