O jedné žvýkačce

Když Nicka Cavea sledujete dostatečně dlouho, začnou vám na něm nakonec připadat nejzajímavější lidé kolem něj. Ať už to byl Rowland S. Howard, nebo Blixa Bargeld, s nimiž se Cave během jejich působení v kapele nejednou rozhádal, případně o něco méně výbušné osobnosti, jako jsou Mick Harvey či Warren Ellis, který je členem The Bad Seeds od roku 1994. Právě Ellis dostal před několika lety od nakladatelství pobídku, aby napsal své memoáry. Možná právě proto, že sám není rád středem pozornosti, přišel nakonec s dost ojedinělým a notně originálním spisovatelským manévrem. Napsal knihu o žvýkačce. Přesněji řečeno o žvýkačce, kterou legendární umělkyně Nina Simone během koncertu v roce 1999 odložila na klavír a kterou si autor později odnesl domů jako suvenýr. Tento zvláštní moment se postupně stává výchozím bodem pro osobní, někdy humornou a jindy dojemnou reflexi fanouškovství, paměti a síly hudby. Ellis sleduje, jak se může zdánlivě bezvýznamný artefakt stát symbolem inspirace a nést v sobě otisk mimořádné osobnosti. Ostatně žvýkačka se nakonec stala jedním z exponátů kodaňské výstavy Stranger Than Kindness věnované životu a dílu Nicka Cavea, kde byla vystavena téměř jako posvátná relikvie.

Autorův vypravěčský styl je rozverný a plný nadšení pro hudbu, která ho formovala. Na setkání s člověkem, který v něm probudil nadšení pro hudbu Niny Simone, vzpomíná takto: „Jeho byt, podnájem ve střešní nástavbě, byl plný knih, véháesek, cédéček, kazet a vinylů. Ve svém orlím hnízdě ve Fitzroy Street býval rád středem pozornosti a rád se dělil o svou lásku ke všem těmto věcem. Na psacím stole měl vždy po ruce ostrouhané měkké tužky 2B a kus papíru. Na levé dlani měl inkoustem načmárané, na co nemá zapomenout. Jeho doporučování doprovázelo náruživé šlukování camelek. Lidé jako Mick, zapálení nadšenci, kteří oplývali skutečně hlubokými znalostmi a byli dostatečně velkorysí, aby se o ně s vámi podělili, byli pro někoho jako já opravdu nedocenitelní, protože své životy podle všeho trávili četbou knih, sledováním filmů a poslechem hudby. Pozorovali. Třídili. Dávali věci do souvislostí. Měli v sobě onen úžasný rozhled a cit, díky nimž poznávali význam a velikost. Právě takový byl Mick. ‚Viděl jsi tenhle film? Četl jsi tuhle knihu? Tohle jsi slyšel?‘ A já neviděl, nečetl, neslyšel. A podíval jsem se, přečetl, poslechl. Mick byl chodící oduševnělou Wikipedií. Dokázal rozebírat politiku, Abbase Kiarostamiho, kriket, Johna Coltrana, australský fotbal nebo Lorcu se stejnou vášní a nadšením. Nebyl uvězněný v minulosti a živě se zajímal o nejnovější dění, byl zvědavý na obtížný, tvůrčí život umělců.“

Po letech přebírá Mickovy otěže samotný Ellis. Jeho kniha je totiž především o vášni a touze. O potřebě nepřestat se věcem divit, hledat nové podněty a nerezignovat na schopnost nechat se překvapovat. Píše o sběratelství, fanouškovství i inspiraci, ale mezi řádky připomíná ještě něco jiného: jak důležité je zůstat otevřený světu a nenechat se ukolébat pocitem, že už jsme všechno viděli a slyšeli. Žvýkačka Niny Simone je nakonec jen záminkou k vyprávění o tom, proč nás některá setkání, písně nebo lidé dokážou ovlivňovat celý život. A také o tom, že schopnost nadchnout se pro novou hudbu nebo novou myšlenku nemusí s věkem slábnout. Warren Ellis nám připomíná, že skutečným opakem stáří není mládí, ale zvědavost.

Warren Ellis: Žvýkačka Niny Simone, přeložil Ladislav Šenkyřík, vydalo NLN, 212 str.

Deník magora

Výstava představuje tvorbu malíře Jiřího Petrboka, a to od 90. let do současnosti, jako osobitý záznam proměnlivého a neustále zpochybňovaného já. Autoportrét zde neslouží k oslavě identity, ale spíše k jejímu rozkladu, maskování a proměně. V obrazech se objevují hybridní postavy, masky, ochranné obleky i fragmentovaná těla vystavená tlaku okolního světa. Nejde přitom o klasickou retrospektivu; výstava propojuje práce z různých období a ukazuje, jak se umělec k tématu sebe sama vrací po několik desetiletí. K vidění jsou tak i obrazy, které dlouhé roky nebyly vystaveny. Petrbokův vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost a ukazuje naši identitu jako nikdy nekončící proces. Kurátorem výstavy je Otto M. Urban. Co víc chcete jako záruku kvality?

Jiří Petrbok: Deník pacienta, DOX, Praha, do 16. 8. 2026

Italská večeře

Pečete se v betonové džungli a přemýšlíte, o kolik příjemnější by bylo být u moře? S tím vám bohužel pomoci nedokážeme, ale Stanley Tucci aspoň přichází s várkou nevyžádaných, zato dobře míněných rad, co si uvařit k večeři. „Jídlo je pro mě neoddělitelně spojené s lidmi, které miluji, a s okamžiky, na něž nikdy nezapomenu,“ říká herec, kterého můžete znát například z filmu Ďábel nosí Pradu, a potvrzuje tak význam podtitulu své knihy Memoáry o jídle a životě. Tucci se se čtenáři dělí o rodinné recepty, které provázely jeho život – jednoduché, lehké a snadno přenositelné do každodenního vaření. Italové běžně usedají k večeři až po deváté hodině večerní, a to se nám během letošního léta ve znamení El Niña může ještě hodit.

Stanley Tucci: Taste – Chuť mého života, přeložil Martin Richter, nakladatelství Kazda, 312 str.