Když v roce 1994 vydal Jáchym Topol (nar. 1962) obsáhlý román Sestra, bylo snad i těm, kdo ho nedočetli (a přitom se o to pokusili), jasné, že jde o dílo, které „mění hru“. Tedy v české literatuře, jež se tehdy ještě mohla brát vážně a od níž se něco očekávalo. V tradičním pojetí to znamenalo, že bude takzvaně odrážet dobu, reflektovat život, zobrazovat svět, v němž literatura měla svou silnou a jasnou pozici – právě díky tomu, že toho ještě byla schopná a že se to od ní chtělo, což spolu souvisí. A Topolova Sestra tento fundamentální a tehdy ještě nezpochybnitelný požadavek naplňovala vrchovatě, ale zároveň už úplně jinak než ve starých realistických kódech.

O Sestře nebylo totiž možné mluvit a psát a vyhnout se slovům chaos, exploze, anarchie, pestrost, mnohoznačnost, pluralita… Psalo se o obraze světa „po výbuchu“, v němž zdaleka nešlo jen o pád komunistického režimu, ale o celý nový časoprostor, který se náhle otevřel. A přinesl zmatek a rej, jenž tehdy byl ještě vnímán a přijímán jako velké osvobození, neboť s ním měly padnout stará pravidla a omezující řády. Všechno bylo jinak, divoké, svobodné a nejednoznačné. A v té nejednoznačnosti se viděl základní klíč k dějinné situaci, kterou přitom už nijak, žádným zámkem, „odemknout“ nelze. Co tehdy snad ještě ze „starého světa“ zbývalo, byly základní věci lidské existence, jež jsou věčné a nezpochybnitelné a v podstatě je vystihují tři známá slova: víra, naděje a láska. V tomto smyslu byla Sestra optimistická kniha: svět je plný nástrah, hrůz, nebezpečí, ale když se budeme držet té pavlovské triády, neztratíme se v něm.

Uplynulo víc než třicet let, Sestra je uznanou školní klasikou a něco takového by se dalo říct i o autorovi, který mezitím vedl svou literární a lidskou existenci ve světě, jenž se přirozeně dál vyvíjel, vlastně rychle a zběsile měnil. Obě skutečnosti, literární i ta osobní, se proplétaly a ovlivňovaly, přičemž u Topola – a v tom samozřejmě není výjimkou – je obojí silně provázané, jedno vychází z druhého, ovlivňuje se a podmiňuje. Psal dál, vydal pět románů, v nichž udržoval vysokou literární úroveň, přičemž bylo zřejmé, že hledal způsob, jak se jen neopakovat, což v jeho případě vždy znamenalo především „spoutat“ to, co bylo na jedné straně nejvíc „topolovské“, ale co mu šlo až příliš snadno. Tedy ovládnout dar eruptivní imaginace, jež byla a je bezbřehá, takže se mohla vylít na cokoli a kamkoli. V tom byla síla, ale i past jeho „vizionářských“ textů, pro někoho „chaotických“ a „zmatených“ (ale to je vždy věc čtenářského vkusu, schopností, vůle), které ale měly jednu konstantu, jednu topolovskou jistotu. Tou byla postava kojota, šprýmaře z indiánského folkloru (Topol se jím zabýval, sestavil z něj knihu Trnová dívka). Šibal, potvora, joker. Nebo pícaro, jak se těmto postavám říká v evropské literární tradici – pikareskní román.

Tahle nejednoznačná postava, jež všemi těmi texty prochází a určuje jejich charakter, je jejich osou, reflektorem a mluvčím. Je to antihrdina, tedy postava nejednoznačná, ani dobrá, ani špatná, ale vybavená ostrou citlivostí a vnímavostí. Protlouká se životem na vlastní pěst, není outsider, ale ani prominent, spíš svědek, který u všeho byl a hodně toho zažil, má plno přátel a obdivovatelek, ale často se pod ním houpe židle a je jednou nohou v průšvihu. Je přitom nadaný, okouzlující a pro mnohé přitažlivý. Má své zásady a hodnoty, přitom nikdy není jasné, co provede, k čemu se připlete, co se mu zas přihodí. Je nezaručený, dost zkažený, náchylný ke všem možným hříchům, ale zdaleka nikoli bez srdce a soucitu. Svět vidí a vnímá ostře, bez iluzí a sebeklamů, což neznamená, že je cynický a chladnokrevný. Snaží se dělat věci správně, ale mnohé se mu rozpadá pod rukama, mnohé úmysly se změní v pravý opak. Je to vášnivý čtenář, literát, má smysl pro mystiku, krásu a umění, ale je to zároveň alkoholik, děvkař a námezdní pisálek. Někdy je okouzlující, skoro vždy zábavný a originální, ale pro někoho jiného podvodník a hochštapler. Je nasátý Hrabalem, Haškem, Jirousem a mnoha a mnoha dalšími, což řádně vedenému životu také ne právě svědčí. Zásadní je jeho groteskní vnímání světa, jež je skrznaskrz prodchnuté ambivalencí: na jedné straně je svět komickým shlukem nahodilostí a absurdit, na druhé straně by to všechno mělo mít nějaký smysl, přesah, duchovní vertikálu. Je to vlastně hříšník, který by se rád stal světcem. K tomu by se právě potřeboval chytit nějakých jistot a konstant. Dřív se tomu říkalo náboženství, víra, Bůh. Ale právě tohle všechno z toho světa rychle mizí, ztrácí a se vytrácí. Vždyť už ani to „peklo neexistuje“…

Konečně se dostáváme k Topolovu novému románu Peklo neexistuje. Tam právě ten zestárlý „kojot“ dochází ve své cestě do „nitra temnoty“ nejdál a nejhlouběji. Je to krutá, nesmlouvavá, ale svým způsobem i veselá kniha. Politické se v ní setkává s teologickým, osobní se rozplývá v obecném a alegorickém. Obludné a drastické splývá s komickým a humorným. Mistrovské je používaní jazyka jako prostředku pro naleptávání klišé a stereotypů, je v něm permanentní prostor pro vtip a ironii, přitom přesně pojmenovává realitu v její nejednoznačnosti. Ta je komplexní, přitom nepostižitelná a nelze ji redukovat na nějakou tezi. Román lze číst jako zprávu o politicko-duchovním stavu i jako hyperbolu rozkolísaného světa s fokusem do českých poměrů, z nichž si může čtenář vybrat podle libosti, co mu je blízké a v čem se pozná. Je to ironická reflexe poblázněné doby sociálních sítí, politické korektnosti a nových totalitních tendencí, na něž má autor vypěstovanou senzitivitu. Lze ji ovšem také číst v osobní rovině jako groteskní, současně nesmlouvavé přiznání o selhání celé jedné generace, jíž se přitom dostalo tolika darů jako snad žádné jiné. Svoboda jí spadla do klína a po třiceti letech jsou z ní cáry rozedraných životů, trosky vztahů a všeobecný pocit nevolnosti.

Námezdní literát, novinář, účastník a pamětník heroických časů Tomáš vstupuje do dění ve chvíli, kdy se rychle láme čas. Končí covidová pandemie, v tu chvíli Rusko útočí na Ukrajinu. Tato časová a dějinná souřadnice otvírá prostor, do něhož vtrhávají zběsilé děje uvolněné z podhoubí, jež už dlouho bylo nasáklé příznaky krize a rozpadu. Toho se ovšem účastnili i ti, kteří nyní pociťují jeho dopad. Atomizovaná, snad všech pojiv a zábran zbavená a už v nic nevěřící společnost je najednou vystavena zkoušce, s níž si neumí poradit. Společnost jako soustava lidí, kteří si mohou rozumět, v podstatě přestala existovat. Všechno je podivně podemleto, znejistěno, znicotněno. Tomášova generace dožívá v imitaci předchozích návyků a činností, jež přitom už dávno ztratily pro jiné smysl a hodnotu.

Tomáš žije v dohasínajícím manželství s intelektuálkou Fionou, má mladou milenku Tamaru, herečku, pro jejíž Šílené divadlo píše bláznivou hříčku. Dochází do časopisu Point, kde pod ním ujíždí podlaha, přivydělává si psaním turistických brožur o baroku, jež vydává jeho osobní podezřelý sponzor Světlo. Přátelí se s veteránem undergroundu Orlojem, který se snad připravuje spáchat politický atentát, od čehož ho zdržuje, že má mladou těhotnou ženu, Číňanku. Všichni se jedou podívat na performanci „světoznámého mága“ Cornelia, jenž se vrací do Čech, aby v nich předal apokalyptickou zvěst, jíž možná ani nebude porozuměno.

Všechno se hroutí, ještě to ale trochu jde, civilizace pokračuje, stále se lze živit nějakými články do novin, tedy už asi ne do těch papírových, ještě je možné užít si nějakou legraci, opít se na nějaké podivné a šaškovské kulturní akci, vyjet z Prahy na výlet a tam chodit po sakrálních místech, jež zbyla po předcích, ale každý už jen čeká, až sklapne past. Všechno má podobu provizoria, nejistoty a podivného zmatku a vyprázdnění. „Jestli Bůh je či není, donedávna vzrušovalo i zcela zaostalé lidi, dost možná, že i učiněné blbce. Dnes je to každému fuk. Jak bude po smrti, nezajímá nikoho, říká si, když civí dolů na tátovy boty.“ To běží hlavou Tomášovi na pohřbu jeho otce. Když pak rakev padne do podlahy a zavře se za ní opona, nikdo se nad tím nepozastavuje, prostě je konec.

Soumračná doba má své oběti a mstivé a nesmlouvavé proroky, jimiž jsou děti, jejichž nastavení je v těžkém kontrastu s hedonistickou generací rodičů, kteří z jejich pohledu všechno jen zkazili. Tomáš je sám otcem dospívajícího syna Jeronýma, jehož miluje, ale už si s ním vůbec nerozumí. Vztah se synem se stává klíčovým motivem románu a vrcholí v závěru, v němž dochází k čemusi, co by se snad dalo nazvat katarzí či vykoupením. Zdá se, že pícaro, šibal a kojot, jemuž všechno zatím prošlo, došel na konec cesty. Může to být i konec světa. Ten ale pokračuje dál, jen není jisté kam, když už ani „peklo neexistuje“.

Bylo by ale opravdu lepší, kdyby existovalo? Třeba ho žijeme už tady na světě. Každý si nakonec může vybrat to své. Možná že tohle je nakonec ten „smysl dějin“. Které měly skončit. Ale ony pokračují. Částečnou úlevou může být, že o nich pak někomu stojí za to psát takové knihy jako Peklo neexistuje.

Jáchym Topol: Peklo neexistuje. Nakladatelství Torst, Praha 2026, 330 str.