V roce 1988, kdy proti sobě stanuli v prezidentských volbách George Bush starší a Michael Dukakis, byl v kampani odvysílán televizní spot, který vešel do politických dějin. Tedy do dějin toho, jak je rasa využívána a zneužívána v politické komunikaci. Šlo o téma, jež je v politice vždy přítomné, nicméně v Americe 70. a 80. let rezonovalo v Americe zvlášť silně – téma trestní politiky, přičemž demokrati byli ti měkcí, republikáni ti tvrdí.

Třicetivteřinový spot ve zjednodušující zkratce rekapituloval, že demokratický kandidát Dukakis jako guvernér státu Massachusetts „dovolil“, aby vrazi prvního stupně dostávali víkendové propustky z vězení, a že jeden takový jménem Willie Horton se z propustky nevrátil, znásilnil mladou ženu a pobodal jejího přítele. Všechno to byla pravda, byť zjednodušená. Dukakis tento program nezavedl, ale jako guvernér vetoval zákon, který by z programu vyřadil trestance odsouzené na doživotí. To bylo považováno za přijatelné zjednodušení, televizní stanice, jež si obsah prověřovaly, spot vysílat neodmítly. Kauza ostatně byla již známa a republikáni ji neobjevili. O programu víkendových propustek se obšírně psalo a Hortonův případ zvedl proti Dukakisovi již v demokratických primárkách protikandidát Al Gore.

Jenže spot obsahoval Hortonovu fotografii.

Byl to vedle podobenek Bushe a Dukakise jediný vizuál ve spotu. Horton na černobílém „mugshotu“ vypadal odpudivě – tak, jak zadržení zločinci často vypadají. Ale bralo se to jako běžná součást politiky, v níž prostě téma trestní politiky bývá pojímáno trochu nechutně.

Tedy až do října, čtrnáct dní před volbami, kdy známý černošský agitátor a demokratický politik Jesse Jackson označil spot za rasistický. Hraje prý na stereotypní obavy bělošských voličů z černochů jako zločinců. Do té doby to tak pojímáno nebylo, média, včetně, jak bychom dnes řekli, liberálních, mainstreamových médií, pojímala inzerát v kontextu zločinnosti. Teprve od Jacksonovy intervence se tématem stal rasismus. Od té doby je tak spot traktován jako klasická ukázka rasismu, tedy používání implicitních, „rasově kódovaných“ sdělení, která aktivují podvědomé rasové předsudky bílých voličů. Je vždy po ruce k nastolení situace, v níž se republikáni musí předem zpovídat z toho, že jsou rasisti, a je třeba upevnit pouto amerických černochů k Demokratické straně.

Do politické komunikace tak bylo zavedeno jednoduché nepsané pravidlo – nepoužiješ vizuál, kde černoch vypadá nesympaticky. Počátek stavu, kdy je třeba v britské reklamě toto pravidlo formalizováno, anebo kdy naopak umělá inteligence Google cpe černochy do všech myslitelných i nemyslitelných rolí, lze vidět v tomto inzerátu.

I včerejší odsouzení zdejší SPD za její plakáty z volební kampaně v roce 2024 lze vidět jako pokračování této ságy. Je tu samozřejmě několik podstatných rozdílů. Zaprvé, u nás máme zákon proti podněcování „k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků“; v USA nic takového neměli. Zadruhé, tehdy byla použita skutečná fotografie skutečného vraha; SPD použila AI. Rasový prvek se tak stává záměrným. Trestní systém vám „nedodal“ vraha, který byl taky shodou okolností černoch, museli jste zadat AI, že chcete černocha. Nebo Romy – na druhém problematickém plakátu jsou dva kouřící záškoláci snědé pleti, v jiném kontextu by to klidně mohli být třeba malí Afghánci nebo Latinoameričané, práce Okamurovy AI má úroveň malůvek na domu hrůzy na matějské.

Na jedné straně pravidlo, že nemáme, přinejmenším osoby či organizace v postavení autority jako politické strany, v komunikaci cíleně používat rasové stereotypy, je dobré pravidlo. Na druhé straně snad zatím nikdo nechce, aby bylo při faktické komunikaci zobrazování příslušníků menšin, pokud vypadají nesympaticky, zakázáno. Fotografii vraha ze Southportu Axela Rudakubany si můžete najít na internetu, zatím to v Británii nezakázali. Co kdyby byl Okamura použil jeho? Vypadá odporněji než ta AI malůvka.

Zatřetí, je tu ta komplikace, že proti tomu, co jsme řekli o rasové stereotypizaci, tu stojí princip, že politická komunikace má být zvlášť svobodná. Vždyť lidé koneckonců chodí k volbám mimo jiné proto, aby dosáhli změny nějakého dosud platného pravidla. Trestní stíhání je taky metoda, jak poškodit politického soupeře. Což lze v tomto případě těžko popírat vzhledem k tomu, že Jiří Pospíšil se opakovaně veřejně chlubil, že to trestní oznámení na SPD podal on. Lze si myslet, že soud nijak neomezil svobodu politického projevu, že prostě při vyjadřování legitimní kritiky a prosazování změny zašel příliš daleko ve vyvolávání nenávisti. Stejně tak si lze myslet, že policie a justice, které by se jinak kampaní SPD vůbec nezabývaly, šly na ruku představiteli vládnoucí moci.

K něčemu takovému, i když bez vládní moci, došlo v případě spotu s Williem Hortonem. Média se rozpomněla, že vlastně polevila v poukazování na rasistický charakter republikánů, a mohutně to napravovala. U voličů to nezabíralo. Demokrati v příštích volbách namísto typického velkoměstského liberála z východního pobřeží nominovali guvernéra chudého jižanského státu Arkansas Billa Clintona. Ten šel v červnu na konferenci Jacksonovy organizace Rainbow coalition a přímo tam, s Jacksonem sedícím za ním na pódiu, přednesl projev, který taky vešel do politických dějin – jako „Sister Souljah moment“. Sister Souljah byla rapperka spolupracující s Rainbow coalition. V rozhovoru na téma rasových nepokojů v Los Angeles pronesla větu: „Když černoši zabíjejí černochy, proč si nevyhradit jeden týden a zabíjet bělochy?“ Clinton přišel na konferenci a přímo tam, s Jacksonem sedícím za ním na pódiu, pronesl projev o tom, že Demokratická strana se musí od takových lidí distancovat. Jacksonův kyselý výraz (zachycený na fotografii ke konci článku zde) mluvil za vše. A Clinton pak vyhrál volby.