Jsou to již dva týdny od momentu, co se súdánský imigrant Hadi Alodid pokusil uříznout hlavu Stephenovi Ogilviemu uprostřed severoirského Belfastu. Následovaly tři dny násilných protiimigračních protestů. Ty ostře odsoudila Ogilvieho rodina. „Události, které se včera po celém Severním Irsku odehrály v návaznosti na to, co se stalo, v nás zanechaly pocit znechucení. Chceme zcela jasně říci, že takováto reakce nemá podporu naší rodiny a že jedinou správnou cestou jsou pokojné protesty. V naší zemi žije mnoho migrantů, kteří významně přispívají k jejímu fungování, včetně pracovníků ve zdravotnictví a pohostinství. Jsme na jejich práci závislí. Nechceme, aby byla tato strašná tragédie zneužívána k rozdělování lidí nebo k podněcování nepřátelství. Nedělejte to ve jménu našeho blízkého, protože takové hodnoty nesdílíme,“ uvedla ve svém prohlášení. Mnoho lidí okamžitě zpozornělo. Ne protože by si nějak vzali k srdci výzvu Ogilvieho rodiny, ale protože takováto prohlášení se po podobných tragédiích objevují vždy a jsou až podezřele podobná.

O Ogilvieho rodině toho mnoho nevíme. Severoirský nedělník Sunday Life ale zjistil nějaké podrobnosti o Ogilviem. Zdá se, že měl zatím opravdu smolný život. Utekl z Belfastu do Edinburghu poté, co se znelíbil místním sektářským milicím, které měly na svědomí teror během konfliktu v Severním Irsku. Ve skotském hlavním městě se ale zapletl s bývalými členy protestantské teroristické organizace UVF, kteří se od konce konfliktu dali na obchod s drogami. Ogilvie se prý do jejich nelegálních aktivit nezapojil, ale motal se kolem nich, ke své smůle. Byl oblíbeným cílem gangu, který ho mučil a šikanoval pro zábavu. Ogilvie se vrátil do Belfastu poté, co jeho trýznitelé skončili ve vězení, i díky jeho svědectví. Příliš si nepolepšil, stal se z něj drobný kriminálník. Když se v roce 2020 naposledy objevil před soudem kvůli napadení policisty a rušení veřejného pořádku, vyšlo najevo, že má na kontě 161 předchozích odsouzení. Podle Sunday Life „je Ogilvie člověk s diagnostikovanou schizofrenií, který se snažil změnit svůj život k lepšímu“.

Třeba byl Ogilvie černou ovcí rodiny, ale nepůsobí to tak, že by pocházel z prostředí, kde prvotním instinktem po napadení blízkého je vyzvat ke klidu, odsoudit násilí a vypíchnout pozitiva migrace.

Mnozí tak za výzvou Ogilvieho rodiny vidí ruku Oddělení pro výzkum, informace a komunikaci (Research, Information and Communications Unit, RICU). Jedná se o organizaci působící v rámci britského ministerstva vnitra. Oficiálně má na starosti strategickou komunikaci a boj proti radikalizaci. Ve skutečnosti se věnuje hlavně propagandě a manipulaci s veřejným míněním.

RICU původně vzniklo v roce 2007, kdy mělo bojovat především proti islamismu. Projevil se ale druhý zákon politiky, tak jak jej formuloval historik Robert Conquest: „Každá organizace, která není výslovně pravicová, se dříve či později stane levicovou.“ Dnes se RICU věnuje převážně boji s tím, co vnímá jako pravicový extremismus. Sir William Shawcross, který byl vládou pověřen zhodnocením nejrůznějších antiradikalizačních aktivit, ve své zprávě z roku 2023 uvedl, že „zdá se, že laťka pro to, co RICU zahrnuje pod pojmem islamismus, je relativně vysoká, zatímco laťka pro to, co spadá pod pojem extrémní pravice, je ve srovnání s tím nízká“.

RICU se tak zpoza scény snaží ovlivňovat reakce na „výzvy multikulturalismu“, jak to eufemisticky nazývá deník The Daily Mail. Ten rovněž uvádí příklady některých aktivit RICU.

Členové RICU asistovali jak severoirské policii, tak policejnímu sboru v Southamptonu, který vyšetřoval vraždu Henryho Nowaka, a radili jim, jak „řídit narativ“. Údajně RICU pomáhá pozůstalým psát jejich prohlášení, aby se předešlo „zvyšování napětí“.

Tím aktivity RICU nekončí. Po teroristickém útoku v centru Londýna v roce 2017, kdy islamisté zabili 11 lidí, agenti RICU na místě rozdávali květiny ve snaze navodit atmosféru „smutku“ spíše než protimuslimského „hněvu“. Taktéž tajně vylepovali plakáty se slogany „#TurnToLove, #ForLondon a #LoveWillWin“ (#PřijměteLásku, #ProLondýn a #LáskaZvítězí).

Poté, co Islámský stát v roce 2014 usekl hlavu Britovi Alanu Henningovi, nechalo RICU umístit do médií fotku ženy v hidžábu v barvách britské vlajky.

Když v červnu 2017 pravicový extremista najel dodávkou do mešity, jednoho člověka zabil a deset zranil, rozšířila se zpráva, že ho dav chtěl zlynčovat, dokud ho nezachránil imám, který ho chránil do příjezdu policie. Ukázalo se, že zdrojem byla agentura Breakthrough Media, kterou platilo RICU.

Ale asi nejbizarnějším podnikem RICU byla tour popového boybandu po muslimských oblastech v Británii, kde zpíval antiradikalizační skladby.

RICU je problematické hned z několika důvodů. Jednak není hodno jedné z nejstarších demokracií, aby se tajně snažila manipulovat veřejností. Také podkopává opravdové pokusy o smíření, jelikož ty takto mohou být jednoduše označeny za další projev státní propagandy. Ve státní správě to také vytváří pocit, že problémy lze vyřešit ne nějakými reformami, byť třeba bolestivými, ale že celé je to o „řízení narativu“.

Pak je tu samozřejmě otázka, nakolik jsou snahy RICU účinné. Člověk se nemůže zbavit podezření, že větší roli při pacifikaci protestů hrají policejní těžkooděnci než květiny rozdávané členy RICU. Zvláště zajímavá by byla data ohledně působení onoho boybandu. Vůbec by nebylo překvapením, kdyby Islámskému státu naopak pár rekrutů získal.