Netřeba být zarytým, natož vášnivým příznivcem prezidenta Petra Pavla, aby člověk uznal, že něco udělat musel. I ten nejpokornější, nejskromnější a nejplašší člověk na světě by měl povinnost se ozvat, kdyby s ním někdo zametl takovým způsobem, jak to provedla vláda pana Babiše.

Nejde jen o otázku cti, prestiže nebo uražené ješitnosti, ale o elementární pravidla: všichni prezidenti dosud na summity jezdili, a teď ho nevezmou – musí tedy následovat nějaká odezva. Po akci přichází reakce. I kdyby se mu do Turecka s těmi lidmi vůbec nechtělo, což by šlo pochopit, musel by něco namítnout, ozvat se, protestovat. Nejpřirozenější, co mohl udělat, bylo vzít si dobrý oblek, postavit se před kameru, zapnout čtecí zařízení a oznámit, že si to nemůže nechat líbit. Že si to nemůže nechat líbit, neboť opravdu nejde jen o něj, přičemž to nejpřirozenější, co udělat může, je podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.

A je tu tady věc zvykového práva: jestliže byl český prezident na summitech NATO devatenáctkrát a pouze jednou chyběl (Miloš Zeman ze zdravotních důvodů), není co řešit. Bylo to zavedené pravidlo, které respektovaly všechny dosavadní vlády a všichni prezidenti, bez ohledu na jejich vzájemné vztahy. Veřejnost tomu nemusela věnovat pozornost, protože to bylo považováno za přirozené a logické. Havel, Klaus i Zeman si mohli o vládě nebo premiérovi myslet cokoli a nemuseli se navzájem mít rádi, ale na takovou věc se spořádaně společně dostavili. Jak to mezi nimi probíhalo, zda se pomlouvali, zda bydleli ve stejném hotelu či zda se nemuseli ani cítit, nebylo podstatné. Šlo o zájem České republiky, kterého se držely obě strany, ačkoli se v mnoha otázkách zásadně rozcházely. Forma zavazuje, stát bez formy a sdílených zvyklostí se rozpadá. Společnost to zprvu sleduje se zájmem, ale postupně se začne chovat jako utržená z řetězu. Právě to se u nás již delší dobu děje.

Samozřejmě, všichni víme, co je příčinou. Jde o obyčejnou pomstu za pana Turka. Prezident z jakýchsi důvodů nechtěl jmenovat významného člena klanu a klan musí odpovědět. Nikdo překvapen není, snad ani prezident. Premiér Babiš se vyjádřil zcela jasně: napsal, že on „také kompetenční žalobu nepodal, když pan prezident odmítl jmenovat pana Turka ministrem“. To je jasné přiznání, že skóre je vyrovnané. Všechno ostatní jsou jen tlachy. Prezident by to měl brát tak, jak to je, a neměl by se divit. Prostě přijmout skutečnost, že tato vláda má morální představy založené na principech vendety. Jsou lidé, a není jich málo, kterým to imponuje a cítí se v tom dobře. Prezident reprezentuje ty, kteří nikoli.