Po čase jsme se šestiletou dcerou vyrazily do kina. Musela jsem jí slíbit zmrzlinu, radši má divadlo, čemuž se ovšem nedá divit – zatímco loutková představení zůstávají hravou cestou do říše imaginace, globální filmařstvo se rozhodlo nejmenšího diváka emočně naprosto zdrtit, a to jak tematicky (záchrana světa bývá holé minimum), tak krutopřísným zpracováním. Emoce se z plátna valí jak z proraženého hydrantu, dítě nemá šanci, často ani jeho dospělý. K největším překvapením pozdního rodičovství patří, že na současný animák se leze s balením papírových kapesníčků.

Ono je to pro dětskou duši poměrně zásadní; že Dobro zvítězí a Zlo skončí špatně, pomáhá pochopit (a nastavit!) základní morální pravidla. Spravedlnost existuje. Činy mají následky. Věděli jste, že v nejstarší verzi Popelky dostane Zlá královna rozžhavené střevíce a musí v nich tancovat, dokud nepadne mrtvá k zemi? Jenže místo nějaké i třeba jen soft verze sankcionující obuvi se ve Velrybí písni rozpínavý, život paralyzující agresor spravedlivého trestu nedočká. Místo odsouzení začne… meditovat.

A mořská zviřátka, která chtěl ještě předevčírem pohltit, mu dnes s radostí uvolnila místa ve svém terapeutickém kroužku a poskytují mu psychologickou podporu. Diváčkům se vzkazuje, že i v nejodpornějším zločinci a prokázaném vrahounovi se skrývá zrnko dobra. Každý se přece chce a může zlepšit a je naší morální povinností se i z naprostých hnusáků toto zrnko dobro pokusit vykutat. Opravdu?

Loni v srpnu v Saarbrückenu přepadl německý Turek Ahmet Gürsel benzinku. Čtyřiatřicetiletému ženatému policistovi vyrval zbraň a sedmnáctkrát na něj vystřelil, poslední ranou ho „popravil“ z bezprostřední blízkosti do hlavy. Minulý týden ho soudkyně Jenny Klingelhöferová zprostila obvinění „kvůli paranoidní schizofrenii a absenci znaků vraždy“.

Soudní síň je v naprostém šoku, skanduje se „skandál“, německý policejní sbor mluví o facce do své tváře. Zproštění obvinění nežádala dokonce ani obhajoba. Pachatel přesto dostává jen nařízenou psychiatrickou léčbu – v zemi, která naprosto nemá problém stíhat lidi za vtipy na internetu.

Anebo asi měsíc starý případ z Kentucky. Soudkyně Tracy Davisová snížila pachateli trest za únos a brutální sexuální útok z porotou navržených 65 let o polovinu, „protože tento soud nevěří, že by pan Thompson jednal stejně, kdyby měl vhodné sociální podmínky, a protože může být napraven“. Ačkoli tuto možnost sám pan Thompson okamžitě kategoricky vyloučil („Ne, nemůžu!“), ani vulgarismy na její adresu, ba dokonce ani informace, že by na ni plivl, kdyby mohl, soudkyni Davisovou neodradily od její cesty suicidální empatie. Pan Thompson z vězení téměř jistě vyleze mnohem, mnohem dřív.

Podobnou víru v převýchovu monstra projevila v březnu jiná žena v taláru, Jessica Fehrenbachová z Wisconsinu, která řešila těžké ublížení na zdraví, ale pachateli dala místo vězení podmínku. Leviatan místo zalévání svého zrnka pár dní nato zastřelil člověka. Australská soudkyně Michelle Mykytowyczová neodsoudila mladého migranta, který si v Melbourne opakovaně natáčel stovky (!) žen na toaletě, protože si „nebyl jistý svým pohlavím“. Atd. Atp.

Veřejnosti se vzkazuje, že pokud šmejdi nejsou z dobré rodiny či mají jinak naloženo, nejsou za své skutky zodpovědní a budou na ně aplikovány speciální ohledy. Budou se převychovávat, i kdyby na chleba nebylo. Jak těžké asi měl dětství Leviatan? Jenže nějak naloženo má každý.

Rozsudky, které upřednostní pachatele na úkor společnosti s výmluvou na jeho osobní situaci, samozřejmě vydávají i muži, dobře ale odrážejí feminizovanou společnost a maminkování prosakující na nesprávných místech. Vlastně jsou variacemi na otevřené hranice všem dokořán, protože všichni jsme přece v jádru stejní, stejně dobří, a všichni potřebujeme dostat šanci, i kdyby to mělo poskytovatele univerzálního pardonu smrtelně paralyzovat.