Slunce už zapadalo, když jezdec na elkole přijížděl do Loštic. Čím více se k moravskému městečku blížil, tím silněji ho ovládal pocit, že v nose cítí známou vůni místního produktu. Byl to takový ten zápach, který je spíš nepříjemný, ale přesto něčím přitažlivý, ba dráždivý, takový ten smrad, který provokuje chuťové buňky, takže se jeho zdroj dá navzdory jisté odpornosti jíst. Byly to prostě syrečky. Zprvu se domníval, že jde o sugesci, ale když už vjel na náměstí, změnila se v jistotu: ano, opravdu to tam bylo cítit po tvarůžcích! Vlastně ho to potěšilo, inu, proč ne, vždyť je tady vyrábějí, město se jimi proslavilo, vlastně to tak má být. Místní lidé si na zápach zvykli, nejspíš to už ani necítí, ti, co sem zavítají, to mohou brát jako svéráz, něco jako parfém na uvítání. Tak to tedy vzal i příchozí, objel již pomalu setmělé náměstí, připoutal bicykl a šel se ubytovat do hostince U Coufalů.

V Lošticích byl poprvé, samozřejmě si je především asocioval s tím aromatickým sýrem, který sice dostal přívlastek po Olomouci, protože je to holt větší město a historicky se tam konaly na náměstí tvarůžkové trhy. Druhý den viděl v opravdu pěkném Muzeu olomouckých tvarůžků krásnou fotografii ze začátku 20. století: nekonečně košatin naložených pláty s těmi páchnoucími kolečky, jež se tehdy ještě nebalila, ale prodávala se prostě z ruky do ruky, u nich báby v krojích, které do Olmützu přijely z okolních vesnic, kde se tvargle, jak tomu Hanáci říkali, dělaly jako jakási přidružená výroba. To musela být krása, a ta vůně! V Lošticích se ale začalo v sedmdesátých letech 19. století s výrobou tvarůžků dalo by se říci průmyslově, ve velkém, čehož se chopil Alois Wessels, jehož předci přišli na Moravu začátkem 19. století z Brém. Potomci se již počeštili či pohanáčtili, v několika generacích firmu rozmnožovali, v roce 1917 se do rodiny přiženil Karel Pivný, jenž pak firmu A. W. vedl do roku 1948, kdy mu ji zestátnili. Po roce 1989 ji rodina dostala v zuboženém stavu zpět, a protože se pustili do práce, jíž se neštítili, staly se tvarůžky hrdým produktem Loštic a ozdobou nejen tohoto kraje.

Alespoň se to tak jevilo tomu, kdo se nyní šel projít po večerním městečku. Všechno se mu tu zdálo jaksi tvarůžkové, pěkný barokní kostel byl osvětlen do sýrové žluti, měsíc v úplňku svítil syrečkově, na náměstí s trojičním sloupem bylo několik podniků, které všechny nabízely cosi tvarůžkového. Měly sice už zavřeno, ale do takové tvarůžkové cukrárny by asi váhal vstoupit tak jako tak. Kdysi jako dítě tvarůžky nesnášel, dělalo se mdlo při pouhé představě, že by se něčeho tak odporného mohl dotknout, natož to pozřít. V průběhu let se jeho odpor zmírňoval, mizel, nakonec se obrátil v pravý opak, nyní je má velmi rád, je schopen je jíst třeba několikrát týdně, ovšem vždy myslí na to, co to udělá s jeho dechem a zda mu něco neulpí třeba na bradě či tak nějak. S měnícími chutěmi je to vůbec zvláštní, třeba mateřské mléko, na něž se kojenec vrhá, se později jeví jako pokrm spíše tabuizovaný, po němž normální člověk určitě netouží, i když je jeho konzumací de facto jako savec definován. Tvarůžky jsou samozřejmě také z mléka, kravího, že ano, ovšem z jaksi úmyslně zkaženého, přeměněného na tvaroh, z nějž se pak splácají ty nažloutlé žmolky a jakýmsi transformačním procesem promění v nápadně páchnoucí sýr. Není asi náhoda, že technologii si osvojil a zvládl právě zdejší lid, Hanáci, požitkáři a hédonisté, žádní cimprlichové a fouňové, ale naopak bodré a na nějakou obzvláštní hygienu zas tak nehledící obyvatelstvo, které se smradlavé biologické hmoty neštítí, ale naopak ji promění v lahůdku zvláštního druhu.

Na náměstí byla otevřena jedna kavárna, která se poněkud vymykala ze syrečkové kultury. Jmenovala se U Lišky Bystroušky a působila uvnitř jaksi literárně a umělecky. Příchozí do ní usedl, a protože i tady nabízeli velikonoční zelené pivo, jedno si objednal. Po stěnách byly rozmístěny obrázky s liškou Bystrouškou, na polici byla vyložena snad všechna vydání té slavné knížky, včetně zahraničních (bylo tam krásné americké vydání, jmenovalo se The Cunning Little Vixen, tedy asi Mazaná lištička), již pak ještě slavnější učinila Janáčkova opera. Příchozí se poněkud podivoval, proč taková vášeň pro lišku, když její příběhy přece umístil Rudolf Těsnohlídek k Brnu do lesů u Bílovic nad Svitavou, ale přičítal to třeba tomu, že tvarůžky nějak k té lištičce patří. Neboť, jak si z četby té knížky, která rozhodně není, jak si mnoho lidí myslí, dětská, ale vlastně smutná a krutá, vzpomínal, bylo to liščí stvoření mlsné a všechno hned sežralo, zvláště když to bylo tak lákavě cítit. A třeba to ani žádný zvláštní důvod nemá, prostě kavárník je fanda lišky Bystroušky. Tak tedy popíjel zelené pivo, a až když se pak zvedl a šel si prohlídnout tu výzdobu, konečně pochopil, že liška Bystrouška je tady na správném místě.

Její původ je totiž zdejší! V Paloníně, což je vesnice kousek od Loštic, se narodil malíř a kreslíř Stanislav Lolek a on to byl, kdo de facto slavnou postavu přivedl na svět. O vychytralé, mlsné a lstivé lišce mu vyprávěl revírník Gustav Kořínek z Veselí u Loštic a Stanislav Lolek, jenž miloval přírodu, zvířata a nevěděl, jestli se má stát lesníkem, nebo malířem, si, asi pro radost, udělal několik náčrtů s liškou, psem, kuřaty, revírníkem. Pak odešel studovat na výtvarnou akademii do Prahy, pak i do Mnichova, potom se zase vrátil, stal se uznávaným malířem a ilustrátorem. Teprve pak, po letech, v roce 1920, se jeho kresby s liškou dostaly do redakce brněnských Lidových novin a pan šéfredaktor Heinrich vymyslel, že by se k tomu mohly napsat nějaké veršíky, že by to čtenářům udělalo radost. Nikdo z redaktorů se k tomu neměl, až to padlo na Rudolfa Těsnohlídka, což byl dobrák a takové věci uměl. A tak s těmi obrázky odjel do Bílovic a tam se do toho dal. Když to začalo vycházet, bylo to tak úspěšné, že v tom musel chtě nechtě pokračovat, tím spíš, že mistr Janáček dal vědět, že z toho hodlá zkomponovat operu. Tím se liška, jež se původně měla jmenovat Bystronožka, ale protože sazeči špatně přečetli Těsnohlídkův rukopis, přejmenovali ji na Bystroušku, což je myslím hezčí, stala literárně-zoologickou celebritou, jejíž domicil si čtenáři (snad se i dnes ještě nějaký najde) kladou do těch lesů u Bílovic. Jenže omyl: její pravzor, tedy jakási prališka či urvulpes, pochází tady odsud, od Loštic!

A ten příchozí na to překvapivě hleděl a přispívalo k tomu i to, že v poledne byl v Zábřehu u polárníka Jana Welzla (viz Tvarohový macek ze Zábřehu), jehož příběhy také jako první sepsal z dopisů, které Welzl posílal do brněnské redakce Lidových novin, Rudolf Těsnohlídek, což byla opravdu zvláštní náhoda! Jenže příchozí se zas až tak moc nedivil, neboť věděl, že věci o sebe ťukají jak koule v biliáru a nic se neděje bez souvislostí a vztahů. Tak se vrátil k tomu zelenému pivu, chvíli odolával, zda si objednat zelenou, což už mnoho let neudělal, ale pak šel k pultu, a když už měl ten úmysl, přistoupil k němu mladší muž, který pravil: Všiml jsem si, že vás zajímá liška Bytrouška, já jsem kavárník, jmenuju se Roman Činčara, to je hezké, že jste přijel do Loštic, tady je toho plno, znáte třeba synagogu? – A ten starší muž, jemuž v té chvíli bylo trochu blbé budit dojem alkoholika, řekl, ano, děkuji, slyšel jsem o ní, těším se, že si ráno všechno prohlídnu, moc dlouho se tady nezdržím, ale něco snad stihnu. – Tak to musíte do muzea, znáte loštické poháry, to je unikát, víte o tom? – Něco jsem zahlédl, takové podivné strupaté jsou, že, ano, rád se s tím seznámím. – To musíte, víte, že se dostaly na obrazy Hieronyma Bosche? – Pokud to jsou ony, pak tedy klobouk dolů. Ale vím taky, že tady žil Adolf Kašpar, ten slavný ilustrátor Babičky, že… – No samo, on se znal s tím Lolkem, byli snad spolužáci. – To je zajímavé, jeden ilustroval Babičku, druhý Bystroušku! Kam se v Lošticích podíváte, samé souvislosti. A ještě k tomu ty tvarůžky! Víte co, já si objednám hanáckou vodku, z Prostějova, ja? řekl rodilý Hanák. – Tož to je rozumná řeč, řekl kavárník. A pak řekl: A nevadí vám, že to tady tak smrdí? Oni dneska vyváželi na pole močůvku, tak proto.