V týdnu nezvykle bohatém na úmrtí významných lidí u nás i ve světě šokovala leckoho smrt fyzikálního chemika Pavla Jungwirtha. Obrovské (možná překvapivě obrovské) množství spontánních a dobrosrdečných ohlasů doložilo, že i vědec se v této zemi může stát všeobecněji známou osobností, což je dobrá zpráva zejména pro českou vědu, která náležitou reklamu potřebuje jako sůl. A současně podoba vzpomínek na nebožtíka doložila, že žil tak dobře, užitečně a inspirativně, že tak bychom si zřejmě přáli žít všichni. Včera měl Pavel Jungwirth pohřeb – ačkoliv ho rodina pojala jako soukromé rozloučení, dokonce na něj dorazili fotit zástupci bulvárních médií, což je další doklad, že vědec může být hvězda.

Další podobnost je například v tom, že oba muži se sice snažili dokončit aspoň některé neodkladné úkoly, které měli – Jungwirth odevzdal svůj pravidelný novinový sloupek, Ptáček dokonce s předstihem dvou týdnů oproti domluvenému termínu odevzdal nakladateli svou poslední knihu –, zároveň ovšem zůstala nějaká práce rozdělaná a přivedla další lidi do potíží. To souviselo a souvisí zejména s velkými granty, které na oba vědce byly psány a do nichž byli a jsou zapojeni mnozí jejich kolegové.

Může být, že v obou mužích vlastně permanentní zápřah a nemožnost aspoň na chvíli vystoupit z kolečka přísně plánovacího vědeckého systému vyvolávala nějakou úzkost. To už se nedozvíme, i když víme, že představy Pavla Jungwirtha byly takové, že se na penzi stane správcem tenisových kurtů svého vědeckého ústavu AV ČR. Co je však podstatné a proč vlastně tento sloupek píšu: všeobecný šok nad úmrtím obou mužů je nepochybně spojen s tím, že byli mimořádně úspěšní, zdánlivě jim nic nechybělo, ostatně věci, na které se jiní nadřou a představují pro ně vrchol kariéry, šly těmto dvěma takzvaně levou zadní.

Proč by se tedy zabíjeli? Ta otázka je podstatná v jedné věci: kromě rodin, jež mají znát pravdu, není pro veřejnost důležité vědět, co přesně tyto dva vědce dohnalo k tak krajnímu řešení, jaké zvolili. Je ovšem nutné si uvědomit, že i vědci jsou evidentně obyčejní lidé s běžnými potížemi, a tak zasluhují pozornost a péči jako kdokoli jiný. Znamená to jít proti zavedenému přesvědčení, jelikož obecně jsou vědci vnímáni často jako podivíni, ale géniové, kteří žijí v tak trochu jiném světě než my, obyčejní smrtelníci. Jsou chytří, vždycky si poradí, ostatně jejich prací je pátrat po tom, jak zlepšovat svět.

Jenže tak jednoduché či přímočaré to zjevně není. Máme-li si z obou úmrtí zmíněných vědců něco odnést, je to vědomí, že kterýkoli fachman má někde svůj psychický strop. Dokonce i sportovec nebo farář – či spíše biskup – takový může mít. Evidentně by stálo za to být všímavější, i když je to těžké. Či lépe: měli bychom usilovat o to, být ke všem nepředpojatí v tom smyslu, že chápeme, že jsme všichni zranitelní. Zdá-li se nám, že je na tom někdo blbě a zasloužil by pomoct, měli bychom ji opatrně umět nabídnout i lidem úspěšným. Ale lehké to není, uznávám.