Když už člověk padá na duchu, rozumu i na těle, je tu vždy jedna záchrana: květiny. Nelze si představit, že ty by mohly někdy někoho zklamat, znechutit, zdeprimovat, natož rozzuřit. Květiny jsou nejdostupnější způsob, jak učinit svět a vlastně i život krásnější a vlídnější. Johann Wolfgang Goethe o květinách řekl, že to je tajný jazyk přírody, která nám tím dává najevo, jak nás miluje. Jen ještě k sobě tu lásku pustit. Nejlepší doba je na to předjaří.

V pražském Museu Kampa vítají příchod jara výstavou Kytky (aby tomu každý rozuměl, tak i Flowers): nejsou to kytky ledajaké, jsou to kytice namalované jedním malířem, asi největším a nejproduktivnějším malířem-floristou v moderním českém výtvarném umění, Václavem Špálou (1885–1946). Skoro polovina jeho rozsáhlého malířského díla (čítá katalogových 1771 čísel, z toho 787 jsou kytky) jsou právě obrazy květin, přesněji kytic, které zvlášť v druhé polovině svého tvořivého života, od roku 1927, maloval tak často, že mu kritika vyčítala, že se opakuje, ba dokonce že ty nesporně líbivé a efektní obrazy dělá „na kšeft“. Špála se právem bránil, že umělec má právo na své téma a že ve skutečném umění neexistuje opakování. Existuje právo umělce tvořit to „své“, být zaujatý „svým“ způsobem a viděním, být „médiem“, tedy prostředníkem a stvořitelem toho, co je v něm nejvlastnější. Špála byl bezesporu modernista, ale v tomhle se dogmatu modernismu (Make it new!) vzpíral a dělal si to po svém, maloval to, co ho nepochybně nejvíc těšilo a co mu opravdu šlo. Že se jeho obrazy dobře prodávaly a že Špálovy kytice rozhodně neudělaly ostudu jakémukoli dobře a vkusně zařízenému interiéru, je nepochybně také pravda. Bez ohledu na kritiky, může být pro umělce ideálnější stav? Umí to, těší ho to – a ještě mu za to dobře platí. Dělá radost jiným i sobě. I květinám.

Ty strkal nejčastěji do džbánu, ten postavil na stůl, s pozadím si hlavu moc nelámal, obvykle bylo modré. Džbán mu vydržel na několik desítek obrazů, zatímco květiny v nich měnil, komponoval, pečlivě aranžoval a upravoval. Tato příprava byla snad stejně důležitá jako samo malování, byla to vlastně meditace před akcí, nasával v nich barvy a tvary, když byl pak s modelem spokojen, vyšvihl obraz se zátiším velmi rychle a bez přerušení. Vášnivé, přitom jisté tahy štětcem a suverénní ovládnutí kompozice se u něho pojily s robustností a zemitostí. Není to žádné subtilní umění, nýbrž proud hutné energie, jež se dere skrz barvy vpřed, síla rozvíjejících se květů, které explodují tvary a barvami před vašima očima vystřelujíce svou dávku červeně, žluti, zeleně a především modři, té základní barvy květinového Václava Špály.

Špála je v českém moderním malířství velký a samozřejmý zjev. Tak samozřejmý, až se na něj skoro zapomíná. Každý jeho reprodukce někde viděl, visely ve školách, na úřadech, když se někde chce představit česká krajina, nabídne se hned Špálův sytě letní pohled na Otavu, Sázavu, Vltavu. A srdce se zachvěje. Je to pochopitelně klasik, zakladatel moderny, vrstevník Kubišty, Kremličky, Zrzavého, Josefa Čapka, s nímž ho pojilo přátelství a porozumění pro smysl umění, souputník Emila Filly, se kterým se ovšem nemuseli, neboť Filla mu připadal příliš chtivý všeho, co se zrovna v Paříži právě šiklo a mihlo. Byl to přirozený talent, přišlý do Prahy z venkova (narodil se u Jičína, otec měl cihelnu, pak žili v Sobotce), dokonalý kreslíř a kolorista, nekomplikovaný, přitom přemýšlivý a hloubavý umělec, rodinný typ a prakticky uvažující člověk: vilu na Ořechovce si každý malíř nepostavil ani v těch letech, kdy se ještě uměním opravdu talentovaný člověk uživil – hypotéku prý splácel bance jedním obrazem ročně.

Byl členem zakladatelských spolků, Osmy, Spolku výtvarných umělců a pak Tvrdošíjných, ale vždy spíš volným, než že by držel nějakou manifestační linii. V mládí na něj měl vliv, jako na všechny okolo, Vincent van Gogh a hlavně Eduard Munch (vystavoval v Praze roku 1905), zasáhla ho vlna expresionismu, viděl, jak malovali mladí Němci ze skupiny Die Brücke a Blaue Reiter, procestoval ještě před první válkou Itálii, opakovaně se vracel (ze zdravotních důvodů) do Dubrovníku, díky stipendiu poznal Paříž, kde vládl kubismus, který ho na čas také ovlivnil, ale nikdy ne natolik, aby s tím hranatým stylem splynul. Bližší mu byl fauvismus se svým citem pro barvy a lyrismus, se svou hravostí a příjemností: kdyby se měl Špála mermomocí přirovnat k nějakému velkému slavnému, tak by se nabízel asi Henri Matisse, s nímž by si rozuměli v přesvědčení, že skutečný svět tvarů a barev je nevyčerpatelným zdrojem pro tvorbu, k níž není potřebná žádná spekulace, žádná složitá koncepce, natož ideologie. Špála jako politický umělec je vůbec těžko představitelný, jeho ideové názory vůbec nejsou důležité, podobně jako staří čínští mistři sní o umění harmonie, čistoty a rovnováhy. To je přitom dynamické, kypící a proměnlivé: stále se v něm něco vrství, proměňuje a mihotá. Jeho obrazy krajin a květin jsou pestrým rejem barev, nanášených širokým štětcem, který se nikdy nemýlí. S jistotou vytváří syntézu přírodní a lidské existence, přičemž se to děje v důvěrném prostoru domova. Ten můžeme bez vytáček nazvat domovem českým, ideální krajinou souzvuku tepla a světla, pro jeho krajiny jsou typické vlídné linie tehdy ještě neponičených českých horizontů. Z českých moderních malířů měl Špála asi nejblíž k folkloru, nebo spíš k lidovému umění, jež tehdy ještě na venkově žilo přirozeně v práci a řemeslech lidí, kteří si uměli své prostředí sami zařídit. I ten džbán s kyticemi je nejčastěji ucháč s modrou lidovou glazurou, lze si představit, že ho koupil od hrnčíře někde na vesnici, kam každé léto jezdil.

Špála žil sice v Praze, ale v teplé části roku odjížděl na letní byt, do rodného kraje Českého ráje u Sobotky, do Červené na Vltavě (po válce zatopené přehradou), do Pyšel na Sázavě, kde prožil velkou část let protektorátních. Všude tam maloval krajiny, většinou alla prima z plenéru, v němž se nechával zalévat modrou oblohou a modrou barvou říční hladiny.

Kytice, jak je Špála maloval, prohlubují a zintenzivňují pocit šťastného prožívaní krásy tvarů a barev. Umělec je musel sice někde naškubat, nařezat, utrhnout, spojit do jednoho svazku, vložit do džbánu, tím je odsoudit k úhynu, ale tím zároveň dal vyniknout jejich kráse. Květiny jsou zajisté krásné samy o sobě, ale kytice je spojuje do díla. Mácha se vyznal, že miluje květiny, protože uvadnou, Špála maloval květiny, aby zůstaly živé. Tak jako slepice snáší vajíčka a včela vytlačuje med, tak malíř maluje, co v něm je: tvar květin, sestavených do kytic, je přitom nevyčerpatelný, každá nová kombinace je znovu jedinečná a neopakovatelná, lze je namíchat znovu a znovu. Skutečnost, že květy jsou dary přesně vymezeného, někdy i krátkého období, pak tvoří florální cyklus roku, nebo aspoň jeho části. Tak na začátku jara začíná malířský kalendář anemónkami neboli sasankami, které vystřídají tulipány, příchod léta se ohlásí pivoňkami, pak už se nahrnou gladioly čili mečíky, žluté nebo oranžové měsíčky neboli calenduly, jiřiny, astry, azalky, divizny, fialky, kopretiny a kosatce, samozřejmě nelze zapomenout na růže, narcisy a také na macešky a mák polní, toho červnového krasavce na kraji cest. Zvláštní postavení mají ovšem konvalinky, jež kvetou něžnými kvítky jen krátce na jaře a vyniknou vždy jen samostatně. Ty portrétoval Špála obzvlášť rád a oddaně. Protože si od července 1926 vedl pečlivě dokumentaci svých prací, dočítáme se, že během devíti dnů roku 1941 na konci května namaloval dvacet konvalinkových obrázků, příští rok v tu samou dobu devatenáct, tedy dva denně.

Kuráror Jan Skřivánek, kterému se podařilo to malířské květinářství dát dohromady, píše v úvodním textu, že svůj poslední obraz vytvořil Václav Špála 18. února 1946, byly to polyantky, drobné mnohokvěté růže, růžičky. Ty v únoru nekvetou, takže ho Špála namaloval „podle jiného“, jak poctivě přiznal v soupisu svých maleb. Obraz růžiček má koncové číslo 1771: bohužel na výstavě není. Na konci února byl neúspěšně operován s nádorem žaludku. Zemřel 12. května téhož roku. Pohřben je na Vyšehradě. Stálo by za to jít se podívat, jaké květiny mu rostou na hrobě. Zasloužil by si je.

Václav Špála: Kytky. Kurátor výstavy Jan Skřivánek, produkce Alexandra Šlosarčíková. Museum Kampa, Praha. Do 17. května 2026.