Javoříčským jeskyním vděčil zestárlý návštěvník za to, že už jako chlapec znal rozdíl mezi vrápencem a netopýrem a mezi stalagmitem a stalaktitem. To se mu v průběhu života velmi hodilo. Teď si to mohl na místě zopakovat, což ovšem dělal jen tiše, pro sebe, nechtěl zasahovat průvodcovi do výkladu. Ano, vrápenec je trochu menší netopýr a pozná se tak, že během zimního spánku se celý zabalí do blanitých křídel, takže je z něj taková kulička. To netopýr spustí křídla dolů a připomíná spíš, no, zavěšený hadr, prostě visí zplihle dolů. Vrápenci mu díky tomu byli sympatičtější, což dával najevo tím, že každého poučoval, jak to s nimi je.

Pokud jde o stalagmity a stalaktity, tak jeden visí dolů, druhý trčí nahoru – nebo naopak? V každém případě jde o krápník, jehož tvar mu jaksi choulostivý začal připadat až o trochu později. V dětství spíš myslel na to, co by se stalo, kdyby ho ulomil: to věřil, že by se to všechno zřítilo a celý svět s tím. Ale třeba ano.

Teď tedy šel s malou skupinkou po trase, kterou už prošel v životě několikrát, takže věděl, že se přijde do Dómu gigantů a že tam bude Niagarský vodopád a Sloní ucho, které bude průsvitné. Těšil se na to, ale už to tak neprožíval. Vztah k jeskyním je zajisté zajímavým námětem pro psychoanalýzu, stejně jako náklonnost k vrápencům, kteří opravdu v podobě malých tmavých kuliček byli jakoby přilepení na strop jeskyně. Za pár týdnů, možná už dnů, se jim začne zrychlovat srdeční tep, který se teď, ve stavu hibernace, skoro úplně zastavil, srdíčko ťukne čtyřikrát za minutu, ale jakmile se v jeskyni jen nepatrně oteplí, začne se ten jejich malinký sval probouzet a s nimi i oni a za pár dní vylétnou z díry, kam se zase na podzim vrátí. Příroda, nebo kdo, to všechno skvěle promyslela a zařídila, to jen člověk v tom nějak začal dělat chaos a nepořádek. I ta potřeba lézt do jeskyní… Kdo je tam zval? Ale těm vrápencům prý prohlídky nevadí, přilepí se ke stropu, ztuhnou, zchladnou, pak se sami zahřejí a frnknou. Ani o tom nepřemýšlejí. Nebo že by? Co my víme, co si myslí vrápenec? A co teprve netopýr?

Tak jeskyňář mžouraje vyšel na světlo Boží, šel kolem chaty Jeskyňka v horském stylu, kde by si něco dal, kdyby nebyla od covidu zavřená, a tedy pomalu pustnoucí. To mu však umožnilo uvažovat, zda by stihl ještě dojet do Čech, nikoli tedy domů, do Prahy, ale do Čech pod Kosířem – a tam vniknout do zámku. Nasedl tedy na svého elektrického oře a šlápl do třmenů. Za chvíli již byl u Krakovce, na návrší, pod nímž se rozprostírá vlídné břicho žírné Hané s pahrbkem Kosíře po straně. Dojatě na to pohlédl a zachvěl se, jak když se odrodilec vrací dom. Projel pak Laškovem a Pěnčínem a za chvíli byl v Čechách, tedy pod Kosířem. Namířil to rovnou k zámku, vjel do parku a smykem zabrzdil na pískem sypané cestičce, takže smršť kamínků zkropila okenice oranžerie. Ve skutečnosti způsobně kolo umístil do přistavených stojanů.

Poslední prohlídka právě začala. Prodejce lístků se muže zželelo, prodal mu vstupenku a ukázal mu, kde výpravu doběhne. Muž vyběhl po schodišti na chodbu, které se říká enfiláda a je z ní vidět až na druhý konec zámku, ale nikdo tam nebyl, skupina byla pryč a bezprizorní návštěvník nevěděl, zda se neocitl na druhé straně. Chvíli poslouchal, jestli neuslyší hlas výkladu, cosi zaslechl, ano, slova „silvataruka“ a pak taky Mánes, to by mohlo být, a tak zkusil nejbližší dveře. Otevřel a rovnou vrazil do skupinky lidí, jež z nich právě vycházela. Mladá průvodkyně na něj pohlédla a pravila s výrazem, jako když se setká s pomateným starcem: Vy patříte k nám? – Ano, prosím, mohu se k vám připojit? – To mu bylo dovoleno. Přišel však o úvodní výklad, který je vždy nejdůležitější. Jak se něco takového tady na Hané, uprostřed lánů cukrovky a ječmene, vzalo? Krásný zámeček, stavení ušlechtilého typu s anglickým parkem s pavilonkem a věží a s tou oranžerií, komu za to vděčit? Těm Silvánům z Tarouky přece! Portugalcům porakouštěným a pak i vlastenecky počeštěným, a to natolik, že pro Čechy udělali z jednoho nacionálně indiferentního pražského Pepiho českého národního malíře Josefa Mánesa!

Ten rod Silva Tarouca, jak se to správně píše, ne tedy Sylva-Taroucca, jak to často píšou jiní, byli opravdu původně Portugalci. Jeden, jmenoval se hezky Manuel Teles da Silva de Meneses e Castro, se v 18. století přes císařské vojsko dal do služeb rakouské monarchie, stal se rádcem a pak i oblíbeným důvěrníkem Marie Terezie, jež ho pak za věrnost a spolehlivost odměnila inkolátem, to je právem zakoupit se v nové vlasti čili dostat šlechtické občanství, dalo by se říct. Hrabě Manuel si vybral panství Čechy u Prostějova, tehdy okres Plumlov, zrovna bylo v roce 1768 na prodej. To ovšem ještě tenhle zámeček nestál, ten tam postavili jeho potomci až o šedesát let později, ve stylu rozkošného klasicismu: pozvali si na to žáka slavného pruského architekta K. F. Schinkela, což je myslím znát, jmenoval se Julius Zernecke. Do něj, do toho krásného obydlí, které už bylo spíš vilou, tedy stavením spíše příjemným a pohodlným než jaksi feudálně okázalým, začal roku 1846 jezdit Josef Mánes. On se jako student na pražské akademii spřátelil s Bedřichem Silvou Taroucou, jenž se zajímal o malířství a také o českou (a moravskou) věc, zprvu i víc než Mánes, kterému ostatně do konce života čeština dělala potíže. Uvědomělý portugalský šlechtic tedy přivedl Mánesa do Čech (pod Kosířem), seznámil ho s bratrem Augustem a jeho manželkou Isabelou, zámeckými manželi, neboť Bedřich byl knězem a dědictví se zřekl. Celá rodina byla umělecky založená: zkoušet malovat, sbírat umění, zajímat se o něj v různých podobách, pěstovat společenské styky a poskytovat mecenášské služby nadaným umělcům, to patřilo jaksi k aristokratickému chování. Co také jiného tak dělat se životem? Mánes svým talentem, ale i jaksi fyzicky (romantický výraz, ostrý nos, ušlechtilý profil) byl ideální umělec do takové rodiny.

Někdy se v Čechách zdržel krátce, jindy zůstal několik měsíců, někdy (1849–1850) tam žil i přes rok, celkem tam byl na delší či kratší dobu dvacetkrát, naposledy rok a půl před smrtí, v červnu 1870. Tehdy ovšem budil svým stavem duševním i tělesným pocity útrpnosti, jak si do deníku napsala hraběnka Leopoldina: „Náš ubohý Mánes, bídný na těle i na duchu. Jeho pobyt byl dříve nám tak příjemný. Bože, smiluj se nad ním!“ Příčinou byla… paralýza syfilitického původu. Snad se, ten vášnivý člověk, nenakazil tady, od Hanaček, napadlo mě už kdysi. Ale hned to zavrhuju, zde žil vždy lid jadrný a odolný, možná tak nějaké muňky, to nelze vyloučit.

Mánes tam byl šťastný: „Po Moravě, po Moravě / srdce mé touží / do Čech, do Čech, pusťte mne, bozi,“ veršoval, a docela vtipně. Čechy se mu staly bez nadsázky druhým domovem, možná i prvním, neboť tady se cítil, jak mnohokrát v dopisech napsal, nejlépe, nejsvobodněji, nejvolněji, jako doma. „Tam jsem byl šťasten, oh, to byl krásný, nezapomenutelný život,“ napsal svým šlechtickým přátelům na konci života. Samozřejmě, to otevřené „stipendium na Hané“ nebylo jen tak. Mánes tam přijel pro ně pracovat: maloval jejich portréty i jejich předků, maloval obrázky pro jejich potěšení, třeba dětské naháčky v různých hromadných situacích, dnes by to bylo poněkud choulostivé. Mánes sloužil rodině jako osobní výtvarník, jako dekoratér, designér, aranžér, stylista. A chodil po okolí, jazykem uvědomělým by se řeklo, že poznával lid a pronikal mezi něj. Maloval Hanáky, či spíše Hanačky: „Ty Hanačky! Bože, samé madony… to byly tvary, to nebyly nožky, to byly piškotky,“ dnes by možná někdo řekl, že ženy „objektivizoval“. Paměť na to, jak „Mánes maluje Hanáky“, dlouho v tom kraji přetrvávala, mnozí si mysleli, že jejich prabába něco s ním měla. V Praze lze výsledek chození po Hané vidět na zvěrokruhu staroměstského orloje, tedy ono to z chodníku moc vidět není, a to ještě není jisté, jestli to zase někdo nepřemaloval… Ale je to tam.

Ale to se ten zmatený návštěvník zapovídal… Tak se tam vrátí příště ještě jednou.