Česko je jedna z nejšťastnějších zemí na světě. Nemáme teď na mysli pofiderní mezinárodní průzkumy toho, jak se lidé cítí šťastní, ale to, jaké má naše země štěstí. Jeho vláda mohla do svého programového prohlášení vepsat věty „Dle našeho názoru nedošlo k žádné systémové změně takového charakteru, která by vyžadovala přehodnocení typu, účelu nebo velikosti Armády České republiky“. Řečeno s Jiřím Paroubkem – kdo z vás to má?

Rozhodně ne takové země jako Švýcarsko, přímo symbol neutrality, u něhož je obtížné představit si nebezpečí ozbrojeného útoku. Přesto se rozhodlo zvýšit na deset let prodejní daň ve prospěch obranných výdajů. Rozhodně ne další ikona neutralismu, Švédsko, jež naposledy válčilo v roce 1814. Rozhodně ne Maďarsko, jakkoli má premiér Babiš v některých věcech, v tom, jak se postará o nejrůznější potřeby „našich lidí“, podobnou rétoriku jako Viktor Orbán. Ten nicméně opakovaně říká, že mezinárodní situace se zostřuje.

Francouzský prezident Macron v pondělí přednesl projev označovaný za nejradikálnější revizi francouzské jaderné doktríny od 60. let. Neslibuje, jak zněly některé senzační titulky, „rozšířit francouzský jaderný deštník nad Evropu“. Ale chystá se brát v úvahu zájmy evropských spojenců. Francie si nicméně zachová plnou kontrolu nad použitím zbraní. Má pro to pojem, který by se dal překládat jako „předsunuté odstrašení“ (forward deterrence, jak stojí v oficiální anglické verzi projevu).

Je to samozřejmě celé velmi podmíněné až šalamounské: „Francie bude vždy sama nést odpovědnost za záměrné překročení jaderného prahu, přičemž plně zohlední zájmy svých spojenců,“ zaznělo v projevu. Nepůjde o žádnou záruku, ale o různé jiné věci jako „signalizování“.

Macron zmínil dva konkrétní kroky. Možnost, že výhledově může dojít k „dočasnému nasazení prvků našich strategických vzdušných sil ve spojeneckých zemích“. A vytvoření skupiny zemí, které budou na „předsunutém odstrašení“ spolupracovat – zatím je to Británie, Německo, Polsko, Nizozemí, Belgie, Řecko, Švédsko a Dánsko.

Má to tři hlavní „ale“: Jednak Macron za dobu svého panování vyhlásil už mnoho strategických záměrů, s různými výsledky. A jednak má před sebou poslední rok svého funkčního období a vůdci opozičního Národního sdružení Marine Le Penová a Jordan Bardella hned reagovali tak, že s žádnou formou sdílení jaderného arsenálu nepočítají. A konečně je to evropská verze otázky, která koneckonců ve francouzském rozhodnutí mít vlastní jaderný arzenál hrála klíčovou roli: poskytnout někomu jaderný deštník znamená být ochoten riskovat jadernou konfrontaci – kvůli cizí zemi. Riskovali by Američané Chicago kvůli Paříži? ptal se rétoricky de Gaulle. Stejně tak je možné se nyní ptát, zda by Francie byla ochotná riskovat Paříž za Berlín, natož za nějakou zemi, k jejímuž přijetí do EU byla notoricky vlažná.

Země ochotné ke spolupráci – nejen Polsko, ale i třeba Švédsko, historicky bašta „nešíření“, boje za mír a proti jadernému nebezpečí, reagují způsobem, na který mozkové závity mnoha Evropanů nejsou zvyklé. Celkový tón je: Nechceme teď říkat, že budou na našem území jaderné zbraně, či dokonce že bychom si je měli pořídit, ale zvykejte si, že jaderné zbraně jsou na stole.

Některé patníky na té cestě jsou notoricky známé. Nad reakcí Západu na válku na Ukrajině se vznáší od začátku stín jaderných zbraní. Které Rusko má, a Ukrajina se jich vzdala. Rusko sice svou oficiální jadernou doktrínu podstatně nezměnilo – slibování jaderných úderů na evropská velkoměsta je výsadou klaunů typu Dimitrije Medveděva –, nicméně jaderné zbraně byly ve všech úvahách o eskalaci přítomny.

Celá poválečná éra, v níž si nejdřív Západoevropané a pak takřka všichni Evropané zvykli na mír a bezpečí, byla zabezpečena americkým jaderným deštníkem. A to i pro ty, kteří nebyli v NATO. Pacifistické Švédsko pracovalo na vývoji vlastní jaderné zbraně a bylo prý tři až pět let od jejího získání, když ho koncem 60. let Američané přesvědčili, aby to vzdali, s tím, že jim – neveřejně – zaručí ochranu amerického jaderného deštníku. Nyní švédský premiér Kristersson odpověděl na otázku, zda může zaručit, že se Švédsko ke svému jadernému programu nevrátí: „Jestli to můžu vyloučit na věčnost? Samozřejmě že ne.“

Změny v americké bezpečnostní politice se tak jako tak daly očekávat, ale teď je tu navíc faktor Trump. Jeho podřízení mohou se vší vážností opakovat, že americké jaderné garance stále platí, viz náměstek ministra obrany Elbridge Colby na mnichovské bezpečnostní konferenci. Z jeho hlediska je práce na samostatné evropské jaderné síle nežádoucí, protože by odčerpala prostředky, jež by rád viděl Evropany vynakládat na konvenční obranu (dřív připouštěl, že není proti „přátelské proliferaci“, ovšem to už teď neříká). Jenže co je to platné, když si Donald Trump může jedné noci vzpomenout a slova někoho jako Colbyho budou rázem prázdná?

V každém případě se bezpečnostní prostředí mění způsobem, jenž je fatální pro toho, kdo je zvyklý v první reakci na každý konflikt použít slova „mezinárodní právo“. Pokud jste si nevšimli, celý systém regulace zbrojení se rozpadá. Již pět evropských zemí odstoupilo od smlouvy o zákazu protipěchotních min. Čerstvě vypršela smlouva Nový START o omezení jaderných zbraní, na jejímž prodloužení se Rusové s Američany nedohodli. Američané už prý v úderu proti Íránu použili střely krátkého doletu, které byly tou smlouvou omezené.

Zatímco NATO ve své nejsilnější éře zaručovalo jakousi uniformitu vnímání obranných potřeb členů, dnes se bezpečnostní prostředí výrazně fragmentuje. Pomoc Ukrajině, ať už vyjádřená ve zbraních, nebo v penězích, silně koreluje se vzdáleností zemí od Ruska (navzdory známým výjimkám). Španělské odmítnutí dát základny NATO na svém území k dispozici k americkému útoku na Írán jen nejkřiklavěji podtrhlo to, co musel vidět každý – neexistuje společné vnímání bezpečnostních hrozeb pro Evropu v jakémkoli smyslu použití tohoto označení.

Tedy musí to vidět snad každý kromě Česka. Pro nás se nic nemění, všude kolem je bezpečno. Několik tisíc Čechů v klidu zůstane i v emirátech Perského zálivu, přestože se tam v posledních týdnech shromáždila asi třetina vojenského arzenálu největší vojenské mocnosti na světě. Měli pocit, že je tam bezpečno, i influencerky na TikToku to říkaly. Pak to bouchne a oni se začnou dožadovat, jak to, že se vláda ještě nepostarala o jejich dopravu do bezpečí. A to byl v posledních dekádách jediný příklad, kdy větší množství lidí dalo veřejně a hlučně najevo svůj názor, na co potřebujeme armádu.