Pochopitelně nejdůležitější světovou událostí, která zasáhla už i život u nás, jsou letecké a raketové útoky USA a Izraele na Írán. Mají pomoci svrhnout krutý teokratický režim, jenž terorizoval vlastní obyvatele a vývojem vlastních jaderných zbraní a financováním teroristické organizace Hizballáh ohrožoval nejen stabilitu na Blízkém východě.

Skeptici a kritici americko-izraelské operace poukazují například na důsledky poslední velké války v Iráku nebo Afghánistánu. Existuje ale také dost dobrých důvodů předpokládat, že zatím dosud největší zahraniční operace Donalda Trumpa skončí minimálně zásadním oslabením vojenské síly Íránu. To není málo. A pokud nepřinese přímo pád teokratického režimu Chámeneího dynastie, tak alespoň nějakou mocenskou dohodu a ekonomický šok pak bude jen dočasný. Celý podnik má stále otevřený vývoj, jisté je ale jedno: že se opět potvrzuje ekonomická, ale i vojenská slabost Evropy a její unie, jež je odsouzena do role pasivního diváka, zatímco Trumpova Amerika demonstruje svou sílu.

Vedle dražších pohonných hmot, jež se promítnou do růstu inflace, se potýkáme ještě s dalším derivátem íránské krize a tím je návrat několika tisíců českých občanů uvízlých v důsledku omezení letecké dopravy v zasažené oblasti. Premiér Andrej Babiš se s plným nasazením pustil do repatriace – bičován opozicí, že stále dělá málo –, až jsme se z hlediska vynaložených státních nákladů na návrat svých občanů stali premianty nejen mezi evropskými zeměmi. I tito „zachránění“ občané si přitom také stěžovali, že to prý nebylo dost rychlé a že nebyli státními úřady dostatečně informováni.

Samozřejmě ne všichni se vydali na Blízký východ nezodpovědně, přes všeobecně známá rizika vojenské eskalace. Médii selektivně vybrané hlasy nespokojených cestovatelů ale ukazují zrádnost generalizace: z takového mediálního obrazu stát vychází jako zaopatřovací ústav, jenž má nést na svých bedrech nezodpovědnost svých rozmazlených občanů, kteří se vydají na pláže do Spojených arabských emirátů, i když to v regionu vře. Jistě ne všechny příběhy jsou stejné, ale nějaká spoluúčast na nápravě vlastní neprozřetelnosti je zcela legitimním požadavkem, protože žádný stát není schopen sanovat každou blbost svých občanů. Možná že jde nakonec jen o epizodu, ale rozhodně příznačnou a nikoli výjimečnou.

Nic zatím neohrožuje razantní nástup vlády Andreje Babiše, jenž začal s ostrými personálními výměnami v klíčových státem ovládaných firmách a chystá další systémové změny. A neztrácejí ani Motoristé, kteří se stali pro média a vlivné influencery nepřítelem číslo jedna, když duo Macinka–Turek v nepopularitě vystřídalo Tomia Okamuru s Kateřinu Konečnou. Vypadá to, že sázejí na své tvrdé voličské jádro, takže i když proti nim bude stát většina, třeba i osmdesát procent voličů, jakákoli podpora nad pět procent z nich bude nadále dělat důležitého politického hráče. Je to paradox politiky.

Vedle toho zcela nepřekvapivě začíná pod novým vedením ztrácet ODS, kterou po dlouhých letech, alespoň podle posledního průzkumu společnosti Kantar, střídají na pozici nejsilnější opoziční strany Starostové. A to je Naše Česko hejtmana Martiny Kuby teprve na startu. A to už žádný paradox není, to má svou logiku.