Mokrá díra nad Krompachy
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Cesta z Margecian do Krompach vede širokým údolím Hornádu, na němž se u břehů pohupovaly tisíce kusů plastových a jiných odpadků. Neviděl jsem snad tak zaneřáděnou řeku, přitom v tak malebné krajinné scenerii. Původ té dekorace byl lehce odhadnutelný, neboť v této části Spiše se nachází snad nejpočetnější soubor romských osad na celém Slovensku. Jejich obyvatelstvo se řídí vlastním rituálním vztahem k čistotě a odpadkům, marime, což gadžo obvykle málo chápe.
Odpadky jsou nečisté, odhodí se a nechají být, slušný Rom se jich nedotýká, nezajímají ho, nenechá si jimi špinit svou čistou duši. Ta je důležitější než nějaký směšný pořádek. Přes tisíc let stará a vybroušená pravidla, romapen, mohla dobře fungovat, až do příchodu doby plastové a obalové, na niž nejsou mentálně připraveni a kterou jim ovšem přinesla naše civilizace – takže čí je to pak vina?
Těmito etnografickými úvahami jsem se zaobíral, když jsem na elkole projel obcí Kluknava, přejel Hornád po historickém dřevěném mostě a blížil se k obrovské cikánské osadě u Richnavy. Žije tam dva a půl tisíce Romů, polovina z nich jsou děti a pubertální mládež, takže je to vlastně dětská vesnička. Míjel jsem hloučky dívek a chlapců, postávaly u dalšího mostu přes Hornád, co chvíli odletěla vypitá plechovka nějakého energy drinku na hladinu. Snažil jsem se příliš neupoutávat jejich pozornost, což nebylo vůbec snadné, neboť postarší pán na bicykli byl pro ně zajímavou atrakcí. Když mě uviděli, počali mávat, běželi ke mně, já přibrzdil, usmíval se na ně, pokynul jim, zeptal se na cestu: do Krompach tudy? – Hej, vidíte ten komín? To sú Krompachy. A čo tam budete robiť? Poďte radšej s nami! smála se ta děvčata, jejich frajeři méně, já jim zamával a šlápl do pedálů.
Komín v Krompachách je monumentální a naznačuje, že jsme v industriální části Spiše, v kovovém srdci hornouherském. Ten dvě stě metrů vysoký komín tu stojí teprve od roku 2000, ale železárny tady fungovaly už v polovině 19. století, byly největší v Uhrách, jejich akcie se obchodovaly na burzách, představenstvo sedělo v Pešti, inženýry vozili z Vídně a Berlína. Proletariát byl smíšený, spíše maďarsko-slovensko-německý. V hladovém únoru 1921 tady vyplundroval dav rozzuřených žen kanceláře podniku Hernádvölgyi Magyar Vasipar, německy Krompach-Hernádtaler Eisenwerk čili Pohornádské akciové železárny, dva úředníky dav umlátil. Přivolaní četníci pod velením českého velitele Kroupy spustili palbu, čtyři mrtví padli na dlažbu. V Praze se kvůli tomu hádal parlament, levice se radikalizovala, Peroutka psal o těžkém budování státu. V Pešti se vedení podniku rozhodlo, že továrnu zavřou, rozmontují a odvezou, dva tisíce lidí přišlo o práci, mnozí se vystěhovali do Ameriky, čehož asi pak nelitovali. Nové železárny tady postavili na konci třicátých let, po roce 1948 to znovu byl velký národní podnik, Kovohuty Krompachy, součást kombinátu Závodů Slovenského národního povstání v Žiaru nad Hronom. Po roce 89 útlum, jako všude, ale ne úplný zánik, zpracovává se tam kovový šrot z celého Slovenska, vlastník je nadnárodní kapitál, jak také jinak.
Po krompašských událostech zbyl na kraji města pomník odhalený k padesátému výročí, tedy roku 1971. Vůbec není špatný, žádný socrealistický kýč, ale tři expresivní postavy, kráčející monstra se zaťatými pěstmi, jako by měla na rukou koule, jedna figura padá, už zasažená, kolem žulové kvádry, které jako by je ty figury svíraly a zároveň se bortily. Autorem byl významný výtvarník Juraj Bartusz (1933–2025), později profesor na akademii v Košicích a konceptualista (házel cihly do schnoucí sádry, co to udělá), jenž ze zakázky dosti ideové a konformní udělal slušné a nepodbízivé dílo, po němž se teď plazí romské děti z osady, což není na moderní plastiku špatný osud. Volné prostranství, kde se konaly manifestace a mítinky pracujících, zarůstá, vedle stojící historická budova, kde sídlily tovární úřady, pak muzeum dělnického hnutí, pustne. Sic transit gloria mundi.
Ubytoval jsem se v soukromí, stačil se ještě projít po stmívajícím městě, jakási promenáda s troskami sídlištního urbanismu, jedna pizzerie byla otevřená, měli tam verandu, byl vlahý letní večer, na velkých obrazovkách se svíjeli černošští rappeři, hrozili pěstmi se zlatými prsteny, řetězy na krku, bouráky velké jak lokomotiva. Pár drsných slovenských mladíků v teplákových soupravách a s menšími řetězy na to unaveně hledělo, občas upili piva, českého. Venku byly slyšet romské hlasy, které občas přešly do hulákání. Přes měsíc přecházely mraky.
Ráno jsem neviděl moc důvodů se v Krompachách zdržovat. Je tam ještě druhý velký pomník, na Hlavnej ulici. Je o deset let mladší, z roku 198, a mnohem konvenčnější, žena v rouchu roztahuje toužebně ruce, asi alegorie míru, pod ní leží kulomet a ruská přilba, ale boje tady přímo v Krompachách neprobíhaly, němečtí civilisté byli ze Spiše evakuovaní do Sudet už v říjnu 1944, wehrmacht se stáhl v půlce ledna 1945, Rudá armáda a partyzáni, kteří sestoupili z kopců, město obsadili 24. ledna. Krumbach se definitivně proměnil v Krumpachy.
Můj plán byl vyjet vzhůru přes hřeben Hnileckých vrchů (Krompašský vrch, 1024 metrů) a sjet znovu do Gelnice, cestou se ještě jednou vykoupat v Turzovském jezeře a pak pokračovat na Smolník. Nebe se mezitím zatáhlo, ale pořád bylo teplo, letně a dusně. Vyjel jsem podle směru šipek na jakési Plejsy, což mi znělo podivně, jako infantilní anglicismus, ale brzy jsem zjistil, že je to sjezdovka na pleši, plejsu, a k tomu jakýsi areál, prý donedávna dosti proslulý. Za chvíli jsem byl u čehosi, co mi přišlo strašidelné i na slovenské poměry. Stanul jsem u obrovského šeredného hotelu, východoslovenská horská postmoderna, diskotéka a wellness v buransko-mafiánském stylu, což dokresloval poblíž zaparkovaný bílý vrak lincolnu, toho absurdně protaženého auta, do kterého normální člověk nikdy dobrovolně nesedne. Tady se tedy svobodný duch vyřádil. A nejlepší na tom bylo, že všechno bylo zakleté, opuštěné, pomalu zarůstající a pustnoucí. Od covidu sa tuná neprevádzkuje, je zatvorené: Plejsy v zimě nejezdí, sníh nepadá a na umělý nejsou peníze. Obcházel jsem toho mastodonta, zíral skrz zašlé sklo, ještě tam byly popelníky na stolech i s vajgly, upatlané sklenice, na stěnách zkroucené reklamy na svět, jenž skončil před deseti lety.
Začínalo krápat, sedl jsem na kolo a začal šlapat do prudkého svahu. Asi po kilometru jsem přijel k druhé nádheře. Kdysi možná solidní horská chata pro odboráře, říkalo se tomu zotavovna Energetik, nenáročná haluzna pro rodinnou rekreaci. Pak se privatizovala, chátrala, někdo ji koupil, modernizoval tím, že ji ohyzdně přestavěl, natřel jedovatou hráškovou zelení a přejmenoval na Relax, aby to znělo srozumitelně pro blbce. Byla samozřejmě taky zavřená, otevírala jen v pátek a v sobotu. Protože už docela slušně pršelo, vlezl jsem pod stříšku z eternitu, četl si Ošklivou vévodkyni od Feuchtwangera a čekal, jestli nepřestane. Zdálo se mi po dvou kapitolách, že snad ano, tak jsem zase sedl na kolo, tentokrát to bylo stoupání už tak prudké, že jsem čekal, že mi každou chvíli rupne řetěz. Po kilometru jsem dosupěl k další chatě, ta vypadala opravdu jako horská chata starého slušného druhu, jmenovala se Hutník. Lilo už pořádně. Chata byla zavřená, podle pokročilosti zpuchřelosti prken a okenic bych to odhadoval na tři roky. Nikde nebyla žádná stříška, žádná veranda, jen okapy, z kterých crčely hektolitry vody. Přitiskl jsem se ke dveřím, kde na mě pršelo jen tak z poloviny, a četl zase Feuchtwangera, na jehož stránky kapal déšť, a mě napadlo, že to vlastně sedí: feucht je mokrý, wangen jsou tváře, líce, Lion Feuchtwanger – Lev Vlhkolící, autor do deště. Haha, zasmál jsem se jediný. Stál jsem tam dvě hodiny, po celé Evropě katastrofální sucho, jen tady u opuštěné chaty Hutník v díře nad Krompachy, kde zkrachovalo před lety celé odvětví, se z nebe leje všechno mokro toho léta, zrovna tam, kde jsem já. Takhle bych tady mohl prostát celý den… Toho bohdá nebude! zvolal jsem chodsky a sedl na mokrý bicykel.
Diskuze k tomuto článku probíhá na partnerském webu Cesta.cz. Zde ji čtete, přispívat a hodnotit můžete po přechodu na Cesta.cz.